Psát, jako když slepá nalévá čaj. Flannery O’Connorová byla autorka, jaké už nejsou

Jan Němec Jan Němec
9. 3. 2020 17:03
„Většina spisovatelů nerozumí literatuře víc než ptáci ornitologii,“ prohlásil jednou Marcel Reich-Ranicki, německý kritik s takovou autoritou, že se mu přezdívalo literární papež. Jistě měl pravdu, že praktici svého řemesla nemusí být nejlepšími teoretiky. Jenže zároveň to přirovnání vystavěl chybně.
Flannery O’Connorová na snímku z roku 1962. Dva roky nato zemřela ve věku 39 let.
Flannery O’Connorová na snímku z roku 1962. Dva roky nato zemřela ve věku 39 let. | Foto: ČTK/AP

Jestliže ornitologie je vědou o ptácích, literatura není tak docela oborem, který by zkoumal živočišný druh jménem spisovatel. Dále: spisovatelé vytvářejí literaturu, ale ptáci neprodukují ornitologii. A pak je tu ještě jeden pádný důvod k pochybám o aforismu. Jsou jím všechny ty knihy, v nichž spisovatelé o literatuře přemýšlejí. Nakladatelství Argo k nim čerstvě přidalo pozoruhodný svazek Tajemství a mravy od Flannery O’Connorové.

Flannery O’Connorová v 50. letech.
Flannery O’Connorová v 50. letech. | Foto: Joe McTyre/Kongresová knihovna

Americká jižanská autorka, která žila v letech 1925 až 1964, toho nenapsala mnoho, ale v podstatě všechny její texty dnes spoluutváří kánon americké literatury. Na prvním místě jsou to povídkové sbírky Dobrého člověka těžko najdeš a Všechno, co se povznáší, se musí setkat, obě už přeložené do češtiny.

Kromě toho O’Connorová napsala dva romány, z nichž na českou verzi dosud čeká Násilníci po něm sahají. V debutu Moudrá krev vyprávěla příběh antikazatele Hazela Motese, zakladatele Církve bez Krista, který se věřícím snaží ukázat, že Ježíš je smyšlenka, lež a "finta na negry", jak napsala: "Slepí nevidí, chromí nechodí a mrtví neobživnou."

Už z rychlé anotace lze odezírat typická témata O’Connorové i celé jižanské literatury, kam se řadí s Williamem Faulknerem nebo Carson McCullersovou: rasové otázky, náboženskou víru, groteskní postavy.

To vše se propisuje také do aktuálního svazku esejů a přednášek Tajemství a mravy. Jde o výbor, který z textů nalezených v pozůstalosti sestavil básník a překladatel Robert Fitzgerald se svou manželkou Sally, autorčinou blízkou přítelkyní.

Nic nás nepřipraví na to, že svazek povětšinou se zabývající psaním, společností a náboženským přesvědčením otevírá text o pávech. O’Connorová byla spisovatelka, na jaké už dnes nenarazíme. Žila na rodinné farmě ve státě Georgia a mezi její největší radosti patřil právě chov pávů. Vtip a půvab, s jakými o nich píše, nás ovšem dobře připraví na to, jak bude psát o všem ostatním: "Na ptáka, který je v dospělosti tak výjimečně krásný, nevypadá páv na začátku života příliš slibně. (…) Trvá dva roky, než opeření samců získá svůj charakteristický vzor. Po zbytek života se samci chovají, jako by si ten vzor navrhli sami."

Také kritik Marcel Reich-Ranicki jistě měl své důvody, proč se zajímal o literaturu, ale nejspíš nikdy je neshrnul tak prostě a přesvědčivě jako Flannery O’Connorová. "O beletrii se zajímám z toho důvodu, že ji píšu," uvedla v eseji nazvaném Katolický romanopisec na protestantském Jihu. Beletrii psala proto, že se jí ze všech uměleckých druhů zdála být člověku nejblíže v jeho "hříchu, utrpení a naději".

Eseje se točí kolem témat jako specifická situace jižanského spisovatele, psaní povídek, výuka literatury, relace psaní a víry nebo problematika groteskna ve vztahu k realismu.

Namísto abstrahování nebo intelektuální akrobacie O’Connorová zůstává maximálně konkrétní. Píše nejen o pávech, ale také svých přítelkyních a spoustu příkladů odvozuje ze života. V eseji jménem Některé aspekty groteskna v jižanské beletrii svůj přístup shrnuje: "Spisovatelům má smysl naslouchat pouze tehdy, když podávají o něčem svědectví, a ne když teoretizují. Můj přístup k literárním problémům se velice podobá tomu, jak slepá hospodyně doktora Johnsona nalévala čaj: vždycky ponořila do šálku prst."

Shromážděné texty protíná vícero témat, zmínit lze alespoň dvě. V souvislosti s jižanskou literaturou se vždy vedla diskuse o povaze groteskna a "škole jižanské degenerace".

Před třemi lety o Flannery O’Connorové vznikl dokumentární film Uncommon Grace. | Video: Beata Productions

Také povídky O’Connorové jsou zalidněny různými typy podivínů a vyvrhelů, často s fyzickým či psychickým postižením. Jak ale upozorňuje překladatel svazku a autor doslovu Marcel Arbeit, v textech O’Connorové groteskno plní spíše roli absurdna než bizarnosti. Podobně jako v evropském absurdním dramatu zjednodušeně řečeno slouží k odhalení mezí lidské existence.

Debata o grotesknu je pro O’Connorovou rubem diskuse o realismu. "Všichni autoři beletrie v podstatě hledají a popisují skutečnost, ale realismus každého z nich je ovlivněn jeho názorem na to, jaké jsou nejzazší meze reality," píše.

Je to důležitý postřeh i proto, že souvisí s dalším příčným tématem svazku: vztahem mezi psaním beletrie a vírou. O’Connorová žila intenzivně nábožensky. Nešlo jen o vnitřní přesvědčení, ale rovněž o společenství církve. Už titul knihy Tajemství a mravy odkazuje ke vztahu toho, co svět přesahuje, a toho, jak má člověk na tomto světě jednat, aby dostál jak "mravům", tak "tajemství".

O’Connorová v několika textech zajímavě ohledává specifickou situaci autora, jemuž umění netvoří nejzazší horizont skutečnosti. To ale neznamená, že nemůže naplňovat krajinu právě až po horizont. O’Connorová váží práva umělce s povinnostmi věřícího, zajímavější část jejích úvah však tvoří spíše ty týkající se tajemství než mravů. "Jeho próza bude své hranice stále posouvat k hranicím tajemství, protože pro takového spisovatele spočívá význam příběhu až v jeho hlubinách, kde už nepůsobí běžná motivace, běžná psychologie ani nejrůznější běžné vazby. Takový spisovatel se bude zajímat víc o to, čemu nerozumíme, než o to, co chápeme," píše.

Obal knihy Tajemství a mravy.
Obal knihy Tajemství a mravy. | Foto: Argo

V poznámkách nazvaných O vlastní tvorbě označuje za hlavní téma svých knih "akt milosti na území ovládaném z větší části ďáblem". To O’Connorovou spojuje třeba s francouzskou sociální reformátorkou, filozofkou a mystičkou Simone Weilovou, která představu tíže a milosti rozpracovala ve svých denících.

Poslední postřeh je přitom jen příkladem něčeho obecnějšího. Literatura amerického Jihu někdy vypadá jako zvláštnost odtržená nejen od zbytku tamní tradice, ale vůbec od literárního vývoje 20. století. Takový dojem je z větší části nesmyslný: O’Connorová nejenže se svými prostředky pokouší ukázat meze existence, stejně jako třeba Samuel Beckett, ale vede zajímavý dialog například také s teologií 20. století. Už titul její povídkové sbírky Všechno, co se povznáší, se musí potkat, je ostatně ozvěnou jezuity Teilharda de Chardina.

Jedním z neštěstí "malých" jazyků jako čeština je, že od zásadních autorů míváme přeloženo jen to hlavní, zatímco eseje, korespondence či deníky zůstávají stranou. Někdy to nevadí, avšak jindy teprve myšlení o díle dává dílu zazářit v plném jasu.

Jinak řečeno: svazek Tajemství a mravy je skvělým příkladem toho, že ptáci možná nerozumí ornitologii, ale běžně létají vysoko nad hlavami ornitologů.

Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy

(Přeložil Marcel Arbeit)
Nakladatelství Argo 2020, 196 stran, 258 korun

 

Právě se děje

Další zprávy