Povídka, která čítá 44 stran a v českém překladu Alice Flemrové s ilustracemi Mary Cerri ji nedávno vydalo nakladatelství Prostor, je jakýmsi nezvratným důkazem, že když u nich zrovna nejsme, i věci mají svůj život. Ocitají se na místech, kam z bezpečí domova nevidíme, kde bývají dramaticky smýkány živly, osudem nebo jen bezprizorní situací.

Ilustrace z Pláže v noci. | Foto: Mara Cerri/Prostor

Nejsnáze věci obživnou v dětské fantazii. Dítě vidí to, o čem nemáme ani potuchy, obrazně řečeno až za roh a ještě dál. Protože to, co v našem životě není skutečné a co nějakým způsobem vystupuje ze stínů, se snadno může rozrůst v nadpřirozené démony a běsy poháněné odvěkými strachy, jež plynou z dětského vnímání, zapuštěného ještě v magickém světě.

Takový strach je zveličený a pro dítě těžko uchopitelný. Když se k němu ale jako k představě po letech vrací dospělý, který navíc uplynulou zkušenost dokáže přesvědčivě vykreslit, může vzniknout příběh nasáklý barvami noci. Ten od Eleny Ferrante má šťastný konec a není jen dramatickým popisem zápasu, jak stojí v anotaci knihy, ale po dočtení je také v dobrém slova smyslu zábavný.

Povídka Pláž v noci je nezvykle vyprávěna z pohledu panenky, kterou po koupání zapomene na písku pětiletá Mati. Mezi ní a panenkou vzniklo pouto, jaké si děti občas vytvářejí s hračkami na základě své zkušenosti s rodiči.

Pro panenku je tedy Mati mámou, pro Mati je panenka dítětem, které je sice němé jako kus plastu, ale v rámci našeho světa jen zdánlivě. Právě díky ní se toho dozvíme hodně o samotné Mati - její zkušenost se přenesla i na oblíbenou hračku. Ve druhém plánu to při čtení vyvolává otázku, kdo je tu vlastně vypravěčem.

Obálka knihy Pláž v noci. | Foto: Prostor

Samotný popis nočního zápasu je rozkročený mezi realitou - zákony dospělých - a hravou dětskou vnímavostí. Těch několik do sebe se vpíjejících obrazů, jimiž se panenka prodere až k ránu, pracuje jako mořský příboj, který stahuje a podemílá písek na pláži. Mluvící nemluvící panenka vdechuje život neživým věcem kolem sebe, stejně tak i živlům, jež ji doprovázejí na cestě zpět za Mati.

Přirozeně váháme, jestli je tohle vyprávění určené dětem, nebo spíš apeluje na to dětské v nás, které nemusí být zrovna jako hezká vzpomínka z rámečku fotografie.

Odkrývá se tu svět plný dramatu, jako bychom četli zlověstnou říkanku, jež se navíjí stále dokola, až zní jako ozvěna hry do ztracena. Samotné vyprávění pak působí jako mezisvět mezi přítomností a minulostí, v jehož rozpoložení lze snadno psychicky uváznout. Což je patrně jedním ze svorníků knih Eleny Ferrante.