Znásilněn mladíkem „maghrebského typu“. Francouzský talent napsal nečekaný román

Markéta Pilátová Markéta Pilátová
24. 2. 2020 17:50
Teprve sedmadvacetiletého Édouarda Louise, jednoho z nejtalentovanějších současných francouzských spisovatelů, může český čtenář znát díky oceňované prvotině nazvané Skoncovat s Eddym B. Nedávno mu v českém překladu Sáry Vybíralové vyšla druhá kniha Dějiny násilí: opět nečekaná, opět autobiografická.
Édouard Louis se narodil roku 1992 jako Eddy Bellegueule v severofrancouzské Pikardii.
Édouard Louis se narodil roku 1992 jako Eddy Bellegueule v severofrancouzské Pikardii. | Foto: Arnaud Delrue

Édouard Louis v rozhovorech říká, že si v psaní "nemůže dovolit fikci". Jeho nový román Dějiny násilí se stejně jako ten předchozí týká vztahu mladého homosexuála k prostředí, v němž žije. Literát nás však již nezavádí do chudé venkovské Pikardie překypující primitivní agresí, ale do Paříže "plné kaváren a divadel, do nichž jsem se neodvážil vstoupit".

Édouard Louis.
Édouard Louis. | Foto: Arnaud Delrue

Právě tady je protagonista knihy, stejně jako se to stalo jejímu autorovi, v roce 2012 znásilněn mladíkem "maghrebského typu", jak posléze uvádí policejní protokol. Édouard svého málem vraha jménem Reda pustí do bytu a má s ním pohlavní styk, nicméně potom zjišťuje, že mu několik věcí chybí. Když se na ně nového milence zeptá, začnou se dít vážnější věci než "jen" znásilnění.

Édouard je sice jemný intelektuál a spisovatel, pochází však z francouzského venkova, a tak je na brutalitu zvyklý. Dokáže vystihnout chvíli, agresora překvapí a nakonec se mu ubrání. Původně věc nezamýšlí ani ohlásit na policii, protože "nechce násilí řešit ještě větším násilím", avšak přátelé ho přesvědčí, aby to udělal - jen tak zabrání dalším zločinům, které by Reda mohl spáchat.

Román Dějiny násilí kromě hrdiny vypráví i jeho sestra Clara. Když manželovi líčí, co zažil její bratr, v knize to funguje jako zcizující prvek - Édouard svůj příběh poslouchá za zavřenými dveřmi a sám pro sebe v závorkách komentuje sestřiny názory či myšlenkové zkratky.

Díky tomu se čtenář dozvídá víc o hrdinově mládí, útěku z venkova, odcizení od rodiny. Zároveň registruje jeho neschopnost vyrovnat se s rolí oběti. Édouard tak nechce být vnímán, ale protože šel na policii, oběť ze sebe udělal. A k tomu všemu se nemůže zbavit děsivého zážitku.

Hledání příčin násilí

Édouard Louis stejně jako v první knize píše bravurně, ironicky a vtipně kousavě. Například v situacích, kdy pozoruje "nutkavě rasistické policisty", kteří se zadostiučiněním konstatují, že zločincem byl imigrant.

Prostřednictvím vyprávění o původu svého milence a zločince v jednom nás protagonista později zavádí na ubytovnu imigrantů. Popisuje ji způsobem, který je bez přehánění jedním z nejpřesnějších zachycení obecné situace a pocitů imigrantů v současné světové literatuře. Přitom si Édouard Louis vystačí s líčením ubytovny, nepouští se do žádných dramatických velkoplošných tragédií. V jedné kapitole ale vystihuje veškerou mizérii lidí, kteří z jakéhokoli důvodu museli opustit své prostředí.

Velkým plusem Louisova psaní také je, že nemoralizuje - ať už píše o homosexuálech, nebo o rasismu. V knize hledá příčiny současného násilí, v němž "žijeme a ani už ho nevnímáme a dokonce tomu říkáme život".

Například "nutkavě rasistické" policisty podle Louise jako jediné spojuje právě jejich rasistické přesvědčení. Hrdinův trýznitel je chudý imigrant, kterého však Édouard chápe, protože v mládí sám kradl a několik jeho příbuzných skončilo ve vězení.

V knize nelíčí pouze události, jedinou větou dokáže překvapivě osvětlit i složitou problematiku. Například když konstatuje, že "naivita je nutný předpoklad k útěku", a srovnává svůj útěk z venkova s výpravami imigrantů, kterým je často vyčítána naivita, když jdou na Západ hledat lepší život.

Vejpary z hnoje a bláto

Stejně nekompromisně, drsně a vtipně jako imigranty Édouard Louis popisuje své vrstevníky na venkově, sestru nebo matku. "Možná je to těma vejparama z hnoje, nebo nějakejma pylama, co jim stoupaj do hlavy, že sou tak omezený," míní.

Obal románu Dějiny násilí.
Obal románu Dějiny násilí. | Foto: Paseka

Virtuozitu projevuje už tím, jak dokáže srovnat městské a venkovské bláto: "Nebylo to hnědé, skoro načervenalé bláto, které jsem poznal v dětství na vesnici, bláto, jež vydává vůni čerstvé ornice, lesklé jako keramická hlína, bláto, které by si člověk klidně rozmazal po obličeji, jak zdravě dobrodějně působí, ale šedavé, strohé, hrudkovité bláto typické pro městská staveniště."

Přes veškerou autenticitu Dějiny násilí nejsou klasicky vystavěnou knihou, ve které autor nachází autobiografickou katarzi. Spíš připomínají romány naturalisty Émila Zoly, který v 19. století s podobně vědeckou posedlostí zkoumal svět, v němž žije. Édouard Louis při tom nešetří ani pravici, ani pseudolevici, která podle jeho slov "idealizuje dělnickou třídu a zakazuje si ji kritizovat".

Jeho knihy rezonují v mnoha zemích - nejspíš proto, že "nutkavý rasismus", imigranti, oběti a jejich kati jsou všude stejní.

Édouard Louis: Dějiny násilí

(Přeložila Sára Vybíralová)
Nakladatelství Paseka 2019, 236 stran, 269 korun

 

Právě se děje

Další zprávy