Doba zjednodušuje. Nedejte se zaškatulkovat, z toho pramení všechno zlo, radí Rushdie

Daniel Konrád Daniel Konrád
22. 7. 2021 12:00
Někdo ve stáří vůči mladým znejistí, jiný usoudí, že za jeho časů bylo lépe. Ale pak je tu Salman Rushdie. "Naše generace svůj čas nevyužila nejlépe," říká slavný spisovatel a držitel Bookerovy ceny. "Podle mě je správné se veřejně omluvit za ten ekologický, fanatický, oligarchický svinčík, který po sobě zanecháváme," vzkazuje studentům.
Také před pražskou Ypsilonkou svého času visel plakát označující romanopisce Salmana Rushdieho za "morálního zvrhlíka".
Také před pražskou Ypsilonkou svého času visel plakát označující romanopisce Salmana Rushdieho za "morálního zvrhlíka". | Foto: ČTK/SCANPIX SWEDEN

Jsou to silná slova od příslušníka generace, jež dospívala v 60. letech minulého století, přesvědčená, že svět změní k lepšímu. "Považovali jsme se za tolerantní a progresivní, a přesto vám ten svět odkazujeme intolerantní, zpátečnický." Ale pořád krásný, dodává, a "co se svinčíku týče, můžete ho změnit a věřím, že to uděláte. Cítím, že jste lepší než my. Že se víc zajímáte o planetu, nejste tak předpojatí, jste tolerantnější a vaše ideály mohou obstát lépe než ty naše".

Projev, kterým završil školní rok na univerzitě v americkém státě Georgia, patří k nejsilnějším pasážím Rushdieho právě vydaných sebraných esejů.

Přes čtyřicítku textů či přednášek z posledních dvou dekád shromažďuje kniha nazvaná Languages of Truth (Jazyky pravdy). V českých knihkupectvích ji lze sehnat jen anglicky, na rozdíl od Rushdieho románů, které vydává Paseka. Ten zatím poslední, Quijote, by se měl v překladu objevit napřesrok, potvrzuje mluvčí nakladatelství Lukáš Růžička.

Čtyřiasedmdesátiletý Salman Rushdie je známé jméno i tvář: charakteristické povislé oční víčko, bradka, pleš a brýle bývají stejně často k vidění v televizi jako na literárních festivalech. Na Twitteru ho sleduje přes milion uživatelů, skrze manželství s modelkou Padmou Lakšmí nebo drobnou roli ve filmu Deník Bridget Jonesové se stal celebritou.

Samozřejmě nejvíc pozornosti vzbudil, když na něj Írán kvůli románu Satanské verše koncem 80. let minulého století uvalil fatvu, to znamená náboženský edikt. Kvůli scéně, v níž proroka Mohameda ošálí ďábel, ajatolláh Chomejní vyzval muslimy z celého světa, aby Rushdieho za údajné hanobení islámu zavraždili.

Britský spisovatel indického původu byl následujících 13 let nucen žít v anonymitě, střežen tajnou službou stejně důkladně jako britská královna a premiér. Mezitím se mu kvůli svízelné situaci rozpadalo jedno manželství za druhým a lidé pálili jeho knihy od Velké Británie po Pákistán. Ostatně plakát označující jej za "morálního zvrhlíka" visel také před pražskou Ypsilonkou, když ji romanopisec navštívil.

Islamisté mu zavraždili japonského překladatele. Italského pobodali. Norského vydavatele postřelili. A také upálili skoro čtyři desítky tureckých intelektuálů při útoku na hotel, kde se měl nacházet další překladatel.

Protesty na londýnském Westminster Bridge proti vydání Satanských veršů, květen 1989.
Protesty na londýnském Westminster Bridge proti vydání Satanských veršů, květen 1989. | Foto: ČTK/PA

Fatvu později zmírnil íránský prezident Chátamí, roku 2002 z Rushdieho života odjely černé jaguary služby Jejího Veličenstva a spisovatel dnes žije relativně svobodně, bez bodyguardů. Nebezpečí ale zcela nepomine nikdy.

V posledních letech íránské státní agentury opět navýšily odměnu za jeho hlavu. Současný ajatolláh Chameneí fatvu předloni potvrdil, kvůli čemuž mu Twitter dočasně zablokoval účet. A když se Satanské verše objevily v novém českém překladu, Saúdská Arábie si předvolala velvyslance a chtěla vydání knihy zabránit. Tehdejší ministr zahraničí, dnes kultury Lubomír Zaorálek z ČSSD kritiku odmítl a spisovatele podpořil, stejně jako to v 90. letech udělal Václav Havel.

Sám v cizí zemi

Po tom všem nepřekvapí, že Rushdie teď v esejích popisuje současnost jako "věk násilí, kdy jsou slova na každém kroku nepoctivě překrucována" a překroucené významy mohou podnítit zase jen násilí. Zároveň je to "věk důvěřivosti, neboť lidé uvěří čemukoliv". A, zdánlivě v rozporu se vzkazem studentům, také "věk cenzury, kdy spousta zejména mladých lidí nabývá přesvědčení, že je nutné omezovat svobodu slova, abychom se nedotkli druhých". Podle Rushdieho jako by se do sekulárního světa vracel náboženský pohled.

Jeho postoj je jasný: otevřená společnost musí unést i názory, které nejsou všem po chuti. Pokud se mi nelíbí, co říkáš, musí být přijatelné, abych ti to mohl říct, stejně jako to ty můžeš říct mně, argumentuje. A radí: pochybujte o všem, co vám kdo tvrdí. Mluvte svobodně. Necenzurujte se. Když něco vypadá černobíle, podívejte se ještě jednou. Než se přidáte k davu, zvažte názor těch, co stojí mimo. A hlavně zapojte představivost.

Právě ta tvoří významný svorník esejů, stejně jako autorova celoživotního díla. Rushdie, jenž se narodil v Bombaji, vystudoval v Anglii a dnes žije v USA, se označuje za postkoloniálního spisovatele.

Narozen měsíc předtím, než Indie roku 1947 vyhlásila nezávislost, je přesvědčen, že Britové dodnes "nerozumí vlastní historii, protože její podstatná část se odehrála v zámoří".

Vždy rozporoval exotické představy o Orientu, a tak nepřekvapí, když teď v esejích rozcupuje oscarový film Milionář z chatrče.

K tématům jeho košatě, fantaskně psaných románů patří kromě magie, pohádek, dětství, islámu nebo svobody slova také outsiderství, zkušenost příslušníka menšiny v cizí zemi. Když Rushdie odjel studovat do Anglie, zakusil rasismus a "poprvé v životě pocit, jaké je být pro někoho ten cizí, kdy vás soudí ne podle toho, co jste za člověka, ale podle vašeho etnického původu".

Ať se nám to však líbí, nebo ne, žijeme ve "věku migrace, kdy poprvé v dějinách více lidí končí jinde, než kde začali". A migrace je krajní zkušenost, která člověka připraví o obranné mechanismy, "nemilosrdně vás vystaví světu, jenž vám rozumí špatně, pokud vůbec".

Salman Rushdie v dětství se sestrami Sameen a Nevid, 50. léta.
Salman Rushdie v dětství se sestrami Sameen a Nevid, 50. léta. | Foto: Salman Rushdie Archive, Emory University

Popisuje to na vlastním příkladu, kdy odejít do Londýna znamenalo navždy zpřetrhat vazby s rodinou. První roky se protloukal. V bytě měl čtyři spolubydlící, do kamrlíku na půdě lezl po dřevěném žebříku. Až do třicítky se živil jako reklamní textař, vymýšlel slogany pro psí krmivo, sušenky nebo bublinkovou čokoládu. V pátek večer končil s prací a teprve pak mohl psát literaturu.

Co s člověkem udělá, když se po desítkách let do vlasti vrátí, zachycuje jiný Rushdieho esej. Indii znovu navštívil, když dostal honorář za první knihu. Patnáctihodinovými cestami autobusem objížděl zemi, přespával po hostelech a hledal samozřejmě ztracenou Bombaj svého dětství. Ze zážitku vytvořil svůj první bestseller Děti půlnoci, vyprávějící o 1001 lidech narozených v první hodině indické nezávislosti.

Kdo má Rushdieho načteného, zažije při listování eseji pocit déjà vu. O romanopiscích Kazuovi Ishigurovi, Günteru Grassovi či Thomasi Pynchonovi uvažoval už v knize Imaginary Homelands z roku 1991, další témata rozpracoval o 11 let později ve Step Across This Line, obsahujícím i vzpomínku na Václava Havla.

Čtenář nynějšího, v pořadí tedy třetího esejistického svazku může srovnávat: uvědomí si, že Rushdie třeba přestal psát knižní recenze. Dál se naopak zajímá o umění, jak dokazují povedené portréty čínského výtvarníka Aj Wej-weje nebo Američanky Kary Walkerové.

Sleduje popkulturu, a tak přeskakuje od staroindických eposů a filmů nové vlny k Harrymu Potterovi, Spider-Manovi či Pánovi prstenů. A stále umí být jak přísný ("Šifra mistra Leonarda je kniha tak blbě napsaná, vymyšlená i rozvržená, že ve srovnání s ní blbost jiných knih bledne"), tak i vtipný. Třeba když s kamarádem, dnes již nežijícím spisovatelem Christopherem Hitchensem, vymyslí literární hru na téma "názvy knih, které neklaply". Pár za všechny: Sbohem, vojsko, Zabít kolibříka, Kdo chytá v pšenici.

Salman Rushdie v německém Lübecku, 2017.
Salman Rushdie v německém Lübecku, 2017. | Foto: ČTK/imago stock&people

Kolikrát jsi člověkem

Opakovaně v esejích zaznívá lítost nad odklonem čtenářů i autorů od smyšlených, nadpřirozených, fantaskních, obecně představivost rozvíjejících příběhů k literatuře faktu a realisticky psaným románům. Ať už jde o Elenu Ferrante, nebo Karla Oveho Knausgårda.

Podle Rushdieho se však realismus vyčerpal. A tak oroduje za světy, jež realitu ozvláštňují, spíš než aby z ní poskytovaly únik: obdivuje yoknapatawphaský okres ve státě Mississippi, do něhož své romány zasadil William Faulkner, nebo smyšlené městečko Macondo, kde se odehrává Sto roků samoty od Gabriela Garcíi Márqueze.

Je přesvědčen, že "příběhy a knihy, do kterých se zamilováváme, nás dělají tím, kým jsme, že se stávají součástí našeho pohledu na svět, přispívají k tomu, jak věcem rozumíme a kterak se v životě rozhodujeme". A že to vše začíná už pohádkami v dětství. Protože příběhy o létajících kobercích a ježibabách se někdy dotknou hlubší podstaty než ty, které jen opisují skutečnost.

Čtenář může a nemusí souhlasit. Třeba je ústup představivosti jen trend, který jako všechny trendy pomine. Třeba teď lidé fantaskní prvky hledají ve filmech či seriálech, a tak je nepotřebují v literatuře. Třeba svět momentálně vypadá složitější než dřív, a tak se čtou knihy, které ho vysvětlují.

Možná nejdůležitější je nakonec drobný esej postavený na trojverší amerického básníka Walta Whitmana. V překladu Pavla Eisnera: "Že si odporuji? / Dobrá tedy, odporuji si / (jsem širý, mám v sobě davy)."

Podle Rushdieho jsou lidé takoví: často si protiřečící, odporující, plní paradoxů. "Můžeme být vlídní ke svým dětem, ale přísní na zaměstnance; můžeme milovat Boha, ale nemít rádi lidi; můžeme se strachovat o životní prostředí, a přesto nechat rozsvíceno, když odcházíme z domu." A to je v pořádku, ubezpečuje spisovatel, protože kolik osobností máš, tolikrát jsi člověkem. Tím snáz najdeš společnou řeč s někým, kdo je jiného názoru či víry. Kdo jinak myslí, mluví, vypadá nebo volí.

Všichni se vyvíjíme, měníme názory, a dokonce můžeme být zároveň hodní a zlí, říkal Rushdie už předminulým románem Zlatý dům. V eseji myšlenku ilustruje: člověku nejvíc záleží na dětech, ale děti vyrostou a odstěhují se. Někdo si nejraději čte, avšak zestárne a přijde o zrak. Nade vše milujeme alkohol a kouření, až nám ho doktoři zakážou.

Obal knihy Languages of Truth.
Obal knihy Languages of Truth. | Foto: Penguin Random House

Nikdy zkrátka nejsme stejní jako včera, před měsícem nebo před deseti lety, a proto nás nikdy nemůže vystihnout jedno slovo. Proto nestačí jeden pohled.

Fakt, že doba, politika či sociální sítě nutí člověka se vymezit a identifikovat s jedním proudem, táborem, nálepkou, "je možná tím zlem, ze kterého pramení všechna dnešní zla", uvažuje Rushdie. Jakmile jsme pro druhého jen muslim, trumpovec nebo, doplňme z českých reálií, zemanovec, babišovec či nejnověji neomarxista: škatulkování je cesta k tomu, jak lidi poštvat proti sobě.

Řešení? Samozřejmě že literatura. Která "z rozporů žije, která ukazuje, jak jsou lidé mnohovrstevnatí, jak mohou být zároveň to či ono, jak si mohou myslet ano i ne".

A jak že to vypadá, když si člověk myslí ano i ne? Když se má spisovatel vyjádřit k americkému lingvistovi Noamu Chomskému, odvětí: Člověk nemusí souhlasit s tím, zač Chomsky kritizuje Ameriku, ale může mu přiznat odvahu, že si to vůbec troufne říct.

Jindy Rushdie vstoupí do sporu mezi již nežijícími básníky Robertem Frostem a Josifem Brodským o tom, zda se poezie v překladu ztrácí, nebo naopak v překladu vzniká. Verdikt? Pravdu má samozřejmě Brodskij i Frost. Což nakonec vysvětluje, jak může Rushdie chválit mladou generaci jako tolerantní, a zároveň jí vyčítat nedostatek tolerance. Třeba to bude tak i tak.

Salman Rushdie: Languages of Truth

(Essays 2003-2020)
Nakladatelství Penguin Random House 2021, 368 stran, 28 dolarů.

 

Právě se děje

před 54 minutami

Nové byty v Praze do konce června zdražily meziročně o 9,4 procenta, ukázala analýza

Prodejní ceny nových bytů v Praze na konci června meziročně vzrostly v průměru o 9,4 procenta na 118 480 korun za metr čtvereční. Proti prvnímu čtvrtletí stouply ceny o 5,6 procenta. Vyplývá to z aktuální analýzy developerských firem Trigema, Skanska Reality a Central Group. Růst cen podle nich zrychlil kvůli převisu poptávky nad nabídkou, odrážejí se v něm i zvyšující se ceny stavebních materiálů.

"Prodeje jsou na rekordní úrovni již devět měsíců v řadě. Poptávku ženou stále velmi dostupné hypotéky a také obava ze znehodnocení úspor vlivem inflace. Na byty se dokonce tvoří pořadníky a nové projekty se z velké části vyprodají prakticky hned po uvedení na trh," uvedl zakladatel a šéf společnosti Central Group Dušan Kunovský.

Z analýzy vyplývá, že během druhého čtvrtletí letošního roku se v metropoli prodalo rekordních 2650 nových bytů, počet nabízených jednotek se naopak snížil na 3350. Za celé pololetí se podle firem v Praze prodalo 4750 nových bytů, meziročně téměř dvojnásobek. Největší zájem lidé při koupi projevili o dispozice 2+kk, druhou prodejně nejsilnější pozici obsadily třípokojové byty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy