Podle dopravního podniku je název zatím pouze pracovní a o jeho definitivní podobě rozhodne místopisná komise magistrátu.
Řediteli ÚSTRu a historikovi Ladislavu Kudrnovi vadí, že spisovatel Ivan Olbracht byl komunista. "Chceme, aby se naše děti ptaly svých rodičů a učitelů, kdo to byl ten Olbracht? To byl ten, co napsal agitační pamflet Anna proletářka? Nebo chceme, aby se ptaly, kdo to byl ten Bryks, co udělal ten Toufar? Pokud chceme, aby mladí lidé byli rezistentní vůči totalitním, diktátorským a autoritativním režimům, musíme jim předkládat nezkreslený obraz zločinného komunistického režimu," napsal Kudrna ve svém vyjádření na webových stránkách ÚSTRu.
Uvítal by, kdyby se stanice na nové lince metra D jmenovaly spíše po lidech, kteří bojovali proti totalitním režimům: "Pojďme společně všechny stanice linky D pojmenovat po osobnostech spojených s protinacistickým a protikomunistickým odbojem. Vytvořme v každé stanici QR kód, po jehož načtení se na obrazovkách mobilů otevře příběh statečných mužů a žen, bojujících za naši svobodu. Vždyť právě díky nim žijeme v parlamentní demokracii. Linka D jako Dějiny!" píše na webu ÚSTRu.
Proč Olbrachtova ulice nevadí, ale stanice stejného jména ano?
Historik a novinář Petr Zídek naopak upozorňuje, že pojmenování stanice metra podle názvu místní ulice má své opodstatnění a mělo-li by se postupovat konzistentně, pak by musela být přejmenována i Olbrachtova ulice. "Literární dílo Ivana Olbrachta je součástí českého literárního kánonu. Jeho význam jako spisovatele dalece převyšuje jeho ,problematičnost´ jako člena KSČ. Jistě, byl to komunista, ale mimo jiné vyloučený v roce 1929 za to, že nesouhlasil s Gottwaldovou bolševizací. Podruhé vstoupil do strany za války, tedy v době, kdy za to byl trest smrti. Po Ivanu Olbrachtovi jsou pojmenovány desítky veřejných prostranství v Česku a nikomu to nevadí. Nikdo nechce přejmenovávat ani jeho ulici, která je nad budovanou stanicí metra. Proč Olbrachtova ulice nevadí, ale stanice Olbrachtova ano?" argumentuje Zídek a dodává: "Ivan Olbracht svým dílem také představuje most mezi českou a ukrajinskou kulturou. V Koločavě na bývalé Podkarpatské Rusi má muzeum. Do české společnosti se integruje stále více Ukrajinců a Olbracht je emblematická figura naší společné historie."
Spisovatel a bývalý horolezec Lubomír Vejražka, který se dlouhodobě věnuje tématu vězňů komunistického režimu, však akcentuje jiný úhel pohledu a varuje před zlehčováním totality: "Osobně nemám nic proti ulici Olbrachtova, bydlel jsem léta poblíž. Ovšem není důvod po něm pojmenovat novou stanici déčka. Ivan Olbracht se v roce 1945 stal členem ÚV KSČ a měl politickou odpovědnost za přípravu puče i všeho, co poté následovalo. Jméno Olbracht-literát v tomto státu zapomenuto není a nebude. Nehrozí to. Ovšem jméno Olbracht-vysoce postavený komunista spoluodpovědný za teror 50. let, to zapomenuto je. Jen proto se vyrojili obhájci jména této stanice," připomíná publicista, který od roku 2023 působí na ÚSTRu a ve školách přednáší o hrůzách 50. let.
Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu AV ČR tuto veřejnou diskuzi vnímá jako irelevantní, protože "nás odvádí od skutečných problémů, kterým čelíme". Také podle něj jde o logické přenesení názvu místní ulice, významné komunikace nové Krče, na novou stanici metra. "Budoucí stanice tedy vlastně není pojmenována podle Olbrachta, ale podle ulice, která už jeho jméno od roku 1962 nese. Představuje z hlediska okolí srozumitelný orientační bod a zapadá do systému místních názvů na celém zdejším sídlišti Antala Staška (což byl nejen význačný romanopisec, ale také Olbrachtův otec, který před první světovou válkou vystavěl v Krči pro svou rodinu secesní vilku)," vysvětluje literární historik.
Příklon ke KSČ, ale i Nikola Šuhaj loupežník
Není od věci uvést, že v rámci sídliště jsou i další ulice pojmenovány podle umělců Olbrachtovy doby, namátkou podle malíře Rabase nebo básníka Halase. "Ivan Olbracht byl za svého života a dodnes zůstává významným spisovatelem. Některá z jeho děl patří k tomu nejlepšímu, co bylo v moderní české literatuře napsáno. A není to jen román Nikola Šuhaj loupežník, ke kterému se čtenáři i umělci dodnes vrací jako k archetypu divokého vzdoru neprivilegovaného člověka (stačí připomenout muzikálovou adaptaci Milana Uhdeho a Miloše Štědroně a její působení na diváky v době sovětské okupace Československa)," připomíná Pavel Janáček Olbrachtův literární význam.
Dle svých slov rozhodně nevidí pádný důvod pro to, abychom přejmenovávali Olbrachtovu ulici nebo nemohli přenést její jméno na novou stanici metra. "Z české kulturní paměti nelze amputovat tu linii moderní literatury či umění, která byla zejména v první polovině 20. století blízká radikálnímu socialismu, aniž bychom se tím ochudili a svou kulturní paměť zkreslili. Olbracht byl radikálním socialistou i v době, kdy stál stranou komunistického hnutí (vrátil se k němu pod dojmem nacistické okupace). Jeho vztah ke stalinismu byl napjatý, přestože v závěrečných letech života, poznamenaných i zdravotními problémy, dělal na ministerstvu informací stafáž cenzuře poúnorového režimu (zemřel 1952). O této fázi jeho života máme vědět, mimo jiné i proto, aby nás varovala před riziky našich vlastních selhání v době, která opět sklouzává k autoritářství. Po mém soudu však nepřeváží to ostatní, co vykonal," říká Janáček.
Ivan Olbracht byl svého času redaktorem Rudého práva, členem KSČ, v únoru 1948 se podepsal pod výzvu Kupředu, zpátky ni krok! a napsal ideologicky zatíženou Annu proletářku, ale Pavel Janáček připomíná, že postavu literáta nelze vidět černobíle. "Za první republiky Olbracht z pozice radikálního socialisty kritizoval (a právě i v 30. letech, kdy členem komunistické strany nebyl) české působení na Podkarpatské Rusi jako druh koloniálního panství. Takové bylo myšlenkové prostředí, ze kterého vyrostla i postava zbojníka Šuhaje. Část státního aparátu usilovala tehdy zcela logicky o to, aby byl román zakázán, ale nakonec za něj Olbracht dostal státní cenu s poukazem na literární kvality románu. První republika zkrátka dokázala ocenit svá ohniska neklidu. A to pro ni radikální socialismus představoval skutečnou výzvu. Dnes je vyzyvatelem liberální demokracie radikální konzervatismus. Ten má, jak známo, tendenci vyřizovat si své historické účty s radikálním socialismem," uvažuje bohemista a dodává: "Vážně se máme v době, kdy záliba ve zvedání pravice nebrání aspiracím na místo ve vládě České republiky, pohroužit do boje o Olbrachtovu stanici? Domnívám se, že ne."
