Jak vystoupit ze své sociální vrstvy? Didier Eribon to dokázal a napsal o tom knihu

Petr Fischer Petr Fischer
2. 4. 2020 10:46
Je to otázka stará jako sama sociologie: podléháme ve vytváření svých sociálních a osobních já více tomu, co nám bylo dáno do vínku narozením, nebo se z těchto společenských daností dokážeme vymanit a svobodně se stát, kým chceme?
Na snímku je vlevo velšská zpěvačka Shirley Basseyová. Coby jedno ze sedmi dětí chudých přistěhovalců začínala jako dělnice, ale vypracovala se v hvězdu showbyznysu.
Na snímku je vlevo velšská zpěvačka Shirley Basseyová. Coby jedno ze sedmi dětí chudých přistěhovalců začínala jako dělnice, ale vypracovala se v hvězdu showbyznysu. | Foto: ČTK/ZUMA

Všichni většinou nakonec řekneme, že odpověď je kdesi uprostřed, že život, chápaný jako neustálé vytváření a udržování vlastní identity, mezi těmito polohami neustále osciluje. A přece jsou chvíle, kdy vrozené vzorce a dispozice cítíme jako kouli na noze, které se nezbavíme, ani když překračujeme hranice našeho předurčeného sociálního statusu, naší sociální predestinace.

"Narodí-li se někdo do dělnické rodiny, má svou příslušnost k dané společenské třídě hluboko pod kůží," píše francouzský spisovatel a intelektuál Didier Eribon v autobiografické zpovědi o sociálních limitech sebeutváření. Kniha nazvaná Návrat do Remeše nedávno vyšla v českém překladu Dušana Špitálského, a byť se tak děje až 11 let po francouzském originálu, možná přichází v pravý čas.

Teprve v poslední době se v souvislosti s narůstajícím rozdělováním české společnosti začínáme zamýšlet nad sociálními příkopy, vyloučenými lidmi a lokalitami, sledujeme vzdělanostní a majetkové limity různých společenských vrstev, zamýšlíme se nad omezenými možnostmi překračovat svůj sociální stín. To všechno Eribon v knize probírá. Dívá se na to z odstupu i blízkosti někoho, komu se podařilo více méně vykročit ze své sociální předurčenosti.

Návrat do Remeše, do míst autorova narození a mládí, je metaforou každého pokusu vrátit se tam, odkud jsme vždy chtěli utéct, protože jsme věděli, že jinak se udusíme, dopadneme "jako oni" - naši příbuzní nebo známí, kteří sice nejsou spokojeni se svým statusem, ale neudělají nic pro to, aby ho změnili. Neudělají, nebo nechtějí, nebo nemohou?

Eribon v této souvislosti používá pojem "sociální stud", jehož překonávání může být dokonce motorem života. Odstranit ho však lze, až když se vrátíme k sobě a to, od čeho jsme utíkali, přijmeme za své. Eribonovo psaní je tu nejen utřiďováním vzpomínek a minulých pocitů, ale také náčrtem teorie takzvané subjektivace, kterou rozpracovávali autorovi učitelé, sociolog Pierre Bourdieu a filozof Michel Foucault, a konečně také specifická terapie zrcadlící obecnější rysy těchto typických sociálních situací.

"Okruh možností, čím se stát - a dokonce i možností teoretických, natožpak reálných -, je značně omezen třídním původem," tvrdí Eribon, inspirován svou zkušeností kluka z dělnické rodiny, který se sice dostal mezi intelektuály, ale nikdy nepřekročil hranice určité nejvyšší vyvolené sociální vrstvy, do níž vždy chtěl patřit.

Didier Eribon je laureátem Brudnerovy ceny, kterou udílí univerzita Yale, učí na fakultě filozofie, společenských a sociálních věd v Amiensu.
Didier Eribon je laureátem Brudnerovy ceny, kterou udílí univerzita Yale, učí na fakultě filozofie, společenských a sociálních věd v Amiensu. | Foto: ČTK/DPA

V jeho úvahách a vzpomínkách se francouzská společnost rýsuje jako striktně kastovní a jen málo sociálně průchodná. Kryje se to například se zjištěními francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který na dlouhých řadách čísel dokazuje, že rozdělení majetku ve Francii je prakticky pořád stejné, že tudíž společnost ovládají pořád tytéž rodiny a jejich magneticky přitahované okolí. Společnost je majetkově, a tím i sociálně, konzervovaná.

Eribonova výprava do osobní minulosti, v níž vnímá své rodiče jako oběti sociální klauzury, které se nedokážeme vzepřít, představuje zajímavou diskusi s postojem takzvaného "victim blamingu". Často se objevuje také v české veřejné rozpravě. Podle něj jsou na vině ti, kteří se považují za oběti systému, protože se málo snaží zlepšit své sociální postavení.

Didier Eribon to vyvrací odkazem na sílu systémových stereotypů, které člověka zbavují odvahy k soukromé vzpouře, až pod tlakem situace podléhá přesvědčení, že není jiné cesty než zůstat tam, kde je.

Toto sebeutvrzování v bezútěšnosti ale nemůže zakrýt, že pod tlakem sociálního studu skoro nejde vystoupit z vlastní sociální vrstvy, protože k tomu je potřeba finanční nebo kulturní kapitál, kterého se většině lidí v nejnižších patrech společnosti nedostává ani na dluh. Ke změně zevnitř musí přijít i změna zvnějšku.

"Nejde o nic jiného než o to, oprostit se od zažitých kategorií vnímání a jistých daných významových rámců, tedy od jakési sociální setrvačnosti, jejímiž nositeli jsou ony zmíněné kategorie a rámce," píše Eribon. "Tak lze získat naprosto nový pohled na svět kolem sebe, a tím pádem se před námi otevřou nové politické perspektivy."

Sociální změna není otázkou osobní volby či rozmaru, nýbrž otázkou politickou. Změna perspektivy a vidění přináší změnu systému, emancipuje lidi, o jejichž emancipaci neusiloval nikdo, ani oni sami.

Eribonova cesta osobní emancipace byla komplikovanější v tom, že jako homosexuál se musel prodírat hustějším lesem předsudků. I tady je ale zřejmé, že jeho subjektivaci, tedy vytváření Eribonova já, silně ovlivňovaly subjektivační preference moci. Moc nás manipuluje už tím, jak o nás mluví, jak nás jako lidi a individua reprezentuje. Politika je proměnou vnímání a myšlení, která rozbije svazující a utlačující reprezentace moci.

Návrat do Remeše je pro Eribona i průzkumem politické proměny dělnického světa, jenž tu zastupuje všechny, kdo se v době globálního kapitálu dostávají do pozice prekariátu či jinak omezované sociální skupiny, všechny, kdo se cítí odstrčeni a bez pomoci. Zatímco kdysi volili komunisty, dnes jejich hlasy ve Francii sbírá pravicová Národní fronta rodiny Le Penových, přestože mnoho jejích programových cílů jako zákaz potratů je proti tomu, co si tito "dělníci globalizace" myslí. "Ale proto (kvůli tomu zákazu potratů) jsem je nevolila," zní kouzelná odpověď Eribonovy matky.

Proč tedy tato sociální skupina, ve Francii stejně jako v Česku, často volí politické strany, které nenaplňují jejich představy a hodnoty?

Obal českého vydání Návratu do Remeše.
Obal českého vydání Návratu do Remeše. | Foto: Tranzit.cz

"Zajímavou otázkou tedy je, podle jakého klíče si lidé z volebních programů stran vybírají body, které při svém rozhodování, koho budou volit, zohlední, a které záměrně odsouvají stranou," uvažuje Didier Eribon. "Zřejmě podstatná část souvisí s vědomím anebo s pouhým zdáním, že člověk je individuálně i kolektivně zastupován, i kdyby to bylo pouze částečně, nedokonale, to znamená podporován těmi, které on sám ve volbách podpoří, a má tedy dojem, že prostřednictvím tohoto elektorálního gesta, tedy tohoto absolutního činu, politicky existuje a v politickém životě něco znamená."

Všichni chceme v politickém životě něco znamenat, když už to nejde jinde. A děláme to často na úkor běžné ideologické logiky, jen pro pocit zadostiučinění. To je při každém "návratu do Remeše" nejhezčí: ačkoliv se nám nechce znovu prožívat ten příšerný sociální stud, nakonec vždy objevíme něco, co může pomoci nám všem.

Stud jako by byl podmínkou cesty k sobě i ke společnosti. A kdo se nikdy sociálně nestydí, jako Eribonem zesměšňovaný sociolog Raymond Aron, příklad měštáckého fixování sociální statu quo, jako by ani nebyl.

Didier Eribon: Návrat do Remeše

(Přeložil Dušan Špitálský)
Nakladatelství Tranzit.cz 2019, 172 stran, 300 korun

Politikům chybí odvaha, neodhodlali jsme se ke změně zdanění, jsme extrémně zaměření na práci a nedaníme majetek, říká sociolog Daniel Prokop. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 31 minutami

Brankář Šeda prodloužil s Mladou Boleslaví smlouvu do roku 2021

Fotbalový brankář Jan Šeda prodloužil v Mladé Boleslavi smlouvu do června 2021. Čtyřiatřicetiletý gólman už za Středočechy odchytal přes stovku zápasů, o pokračování spolupráce se zkušenou oporou klub informoval na svém webu.

"Je to zkušený brankář, který v Mladé Boleslavi opakovaně pomohl klubu v těžkých situacích a dnes by už měl být tím správným mentorem pro naše mladé brankáře v áčku i béčku a svými zkušenostmi by jim měl pomáhat ve sportovním růstu na prvoligovou úroveň," uvedl prezident klubu Josef Dufek. "Nová smlouva je pro mě samozřejmě pocta a nad jejím podepsáním jsem se nemusel dvakrát rozmýšlet. Věřím, že předvedu ještě spoustu dobrých výkonů," prohlásil Šeda.

V nejvyšší české soutěži odchytal za středočeský celek 118 ligových zápasů. V aktuálním ročníku zasáhl do 15 utkání, ve zbylých deseti dostal přednost třiadvacetiletý Jan Stejskal. "Je pravda, že patřím k nejstarším hráčům dnešního týmu, a věřím, že stále mám a budu mít mančaftu co předávat ze svých zkušeností," konstatoval Šeda, který v minulosti hrál za nizozemský Waalwijk a indický tým Goa. Krátce působil i v Teplicích, za něž si ale ligový start nepřipsal.

Šeda je druhým hráčem Mladé Boleslavi, který v nedávné době prodloužil s klubem kontrakt. V polovině května učinil stejný krok kapitán Marek Matějovský. Osmatřicetiletý záložník se momentálně zotavuje z opakované operace achilovky a není jasné, kdy se znovu vrátí do hry.

Další zprávy