Důvěrná sdělení na sklonku života. Román Delphine De Vigan se zabývá odcházením

Tereza Semotamová
21. 11. 2019 18:49
Různými podobami rodinných neporozumění se zabývá francouzská spisovatelka Delphine de Vigan ve volné trilogii, která začala prózou Pouta a nyní pokračuje také česky vydaným románem Vděk.
Delphine de Vigan letos v únoru navštívila Prahu.
Delphine de Vigan letos v únoru navštívila Prahu. | Foto: Honza Mudra

V pořadí deváté dílo úspěšné a hojně překládané třiapadesátileté autorky, jejíž další text nazvaný Podle skutečného příběhu předloni zfilmoval Roman Polanski, pojednává otázky, jak čelit stáří a projevit vděk. Téma sklonku života jako by však spisovatelku učinilo bezradnou. Tentokrát vypráví podezřele stroze.

Delphine de Vigan.
Delphine de Vigan. | Foto: Honza Mudra

Vděk je kniha o ztrácení schopnosti se vyjádřit. Miška, stařenka s duší děvčete, se o sebe už nedokáže sama postarat, a tak se stěhuje do domova pro seniory, kde čeká na smrt. Čas starého člověka teče jinak. "Stárnout znamená naučit se ztrácet," píše de Vigan. A to se Mišce děje, přesto zůstává svá: občas si chce otevřít okno, i když je to zakázané, v šatníku schovává lahev whisky, aby se tu a tam mohla rozparádit, má děsivé sny, které děj posunují dál.

Ve starobinci evidentně není šťastná, ale jako by už na tento diskomfort nebrala zřetel. Tady se jenom čeká, to je hlavní náplň tohoto životního období. A občas přijde návštěva.

Mišku navštěvuje Marie. Postupně se dozvídáme střípky příběhu skrytého za tímto zvláštním přátelstvím - a protože spisovatelka volí polyfonické vyprávění, víme i něco málo z Mariina současného života. Líčení z její perspektivy je však spíše načrtnuté.

Delphine de Vigan tentokrát vypráví úsporně, až tezovitě. Je tomu tak i v případě další postavy, logopeda Jérôma,, který si Mišku oblíbí. Jejich rozhovory přesahují běžný rámec logopedických sezení pro seniory. Miška jako by v každém člověku uměla vycítit slabinu, jeho temné místo, a nabádá ho k nápravě. Sama se potýká s nedořešenou záležitostí, která sahá až do jejího dětství za druhé světové války. Celý život ji pronásleduje touha projevit vděk za to, že ji zachránili cizí lidé. Jérôme pro ni tuto věc dořeší, což protagonistce skýtá klid a rozřešení.

Vděk je tu jako spirála, která nebere konce. Protože i Marie má důvod být Mišce vděčná: vděčí jí za oporu v dětství, již nemohli poskytnout rodiče. A podobně nakonec i Jérôme, kterého Miška nutí rozplést nedořešené osobní záležitosti, dokud je čas, nahlédnout zvenčí svůj život osamělého muže, který není s to udělat první krok k usmíření s příbuzným.

Delphine de Vigan tentokrát nedovoluje čtenářům ponořit se do vnitřního života postav tak hluboce jako v dřívějších románech. Marie a Jérôme potřebují Mišku, rozeznívá v nich něco hluboko zasutého, jejich slabiny. Jejich životy jsou ale vylíčeny stručně, jako by se jimi autorka nechtěla příliš zabývat. Všechny postavy v knize postrádají zázemí, na všechno jsou samy. Jejich osud je tíživý, což se ale bojí změnit. Neví, co by to obnášelo.

Obal českého vydání.
Obal českého vydání. | Foto: Odeon

Pozoruhodná je na knize práce s jazykem. Díky bravurnímu překladu Alexandry Pflimplové se román skvěle čte a dovoluje užívat si důmyslné slovní hříčky způsobené afázií, tedy poruchou řeči, kdy člověk zapomíná slova a nahrazuje je jinými.

Působí to komicky i varovně, jako by autorka vzkazovala: ano, tenhle slovní guláš dost možná jednou postihne i tvoji mysl, čtenáři. Tvůj život se smrskne na pár vzpomínek, především bolestných, které budeš omílat pořád dokola a ještě ve formě špatně zvolených slov. A to nejbolestivější leckdy jen naznačíš, protože některé pojmy už ti na to nebudou stačit nebo si je nevybavíš. Důvěrná sdělení dítěte v dospělém na sklonku života jsou "palčivý otisk, navzdory letům stále žhavý".

Téma stáří však Delphine de Vigan nevytěžila naplno, jako by si s ním nevěděla rady. Naznačuje šťastné vyústění příběhů vedlejších postav, čímž kniha spíše ztrácí. Působivější jsou sny, v nichž Miška rozmlouvá s ředitelkou domova pro seniory: cítí z ní tlak na to, aby dožívala efektivně a také byla brzy "produktivně" odejita. Je třeba uvolnit místo dalším.

Bohužel spisovatelka tváří v tvář konci života své hrdinky ztrácí slova, a proto se jedná pouze o povrchní varovné totemy, teze, fragmenty, neustálý kolovrátek několika záblesků vzpomínek a bolesti. Jenže jak psát autenticky o stáří, zániku paměti a odcházení, když to nikdo z nás už nezvládne reflektovat a především zapsat? Zvládáme, a mnohdy horko těžko, pozorovat a cítit vděk k těm, co odcházejí.

Delphine de Vigan: Vděk

(Přeložila Alexandra Pflimpflová)
Nakladatelství Odeon 2019, 160 stran, 259 korun

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
Další zprávy