Co lze čekat od světa plného klamu? Nová kniha odhaluje historii manipulace

Klam, předstírání a manipulace nejsou jen výsadou lidské civilizace, najdeme je i v přírodě, kde slouží k přežití či rozmnožování. Člověk je však dovedl k dokonalosti: Od mýtů legitimizujících moc přes válečnou propagandu až po dnešní digitální algoritmy, jež dokážou ovlivňovat naše emoce i vnímání reality. Kniha Klamy a manipulace napříč staletími ukazuje principy těchto nikoli nových jevů.

Vyvinuli jsme se v prostředí plném klamů a předstírání. Týká se to i soupeření partnerského: Někteří pavoučí samečci zabalí do pavučiny jako předkopulační dar místo šťavnaté mouchy jen nestravitelný kus suché trávy, další zase vydávají falešné poplašné signály neboli lžou o blízkém nebezpečí, aby udrželi samičku u sebe. U žab a ptáků se zase menší nebo slabší samečci často snaží znít „větší“, tedy upravují frekvenci svého volání tak, aby imitovali hluboké tóny dominantních samců.

Leccos z toho přetrvalo i u nás, i když nemusí vždy platit, že ženy používají rtěnky proto, aby předstíraly, že mají rty prokrvené a jsou vzrušené. Ani většina mužů asi vědomě nenosí vycpávky v ramenou sak nebo epolety na uniformách proto, aby opticky zvětšili horní část těla a signalizovali tak vyšší hladinu testosteronu a fyzickou převahu.

Klamali Karel IV., Lincoln i Charles de Gaulle

Dnes jsme umění klamu rozvinuli do velmi sofistikovaných podob a můžeme se ptát: Kde končí přirozená strategie a začíná nebezpečná manipulace? A dokážeme ji vůbec ještě rozpoznat? Právě to ve své knize Klamy a manipulace napříč staletími (Kniha Zlín) zevrubně vysvětlují odborníci na bezpečnostní politiku Tomáš Kolomazník a Zdeněk Rod.

Začínají u prvních státních útvarů a končí v současnosti u umělé inteligence. Správně tvrdí, že se vznikem států bylo nutné udržet moc nad větším počtem obyvatel a určitou soudržnost společnosti. Panovníci museli v první řadě legitimizovat svoji vládu a původ svého postavení: „Většinou k tomu využívali šíření mýtů o božském původu nebo ideálů, které měly podporovat poslušnost a loajalitu.“ Ve válce zase bylo třeba očernit a „obalamutit“ protivníka. Metody se během staletí měnily, od padělání listin přes propagandistické filmy až po lživé volební kampaně, ale účel zůstával stejný. A týká se to všech významných politiků včetně „našeho“ Karla IV. nebo třeba Abrahama Lincolna.

Idealista by možná řekl, že slavný Lucemburk byl prohlášen za Otce vlasti, přestože se uchyloval k manipulacím, nicméně pravdivější a realističtější je asi tvrzení, že nebýt jeho důmyslné propagandy, možná bychom ho tak dnes vůbec neoznačovali. (Mimochodem to řadou příkladů dokládá i čerstvě vydaná kniha Císař Karel IV.: Postrach světa.)

Zmíněný prezident Lincoln byl zase znám svou čestností, ale kupříkladu hojně využíval média k propagaci své politiky – jeho tým anonymně publikoval články oslavující jeho vedení, a dokonce se spekuluje, že sám Lincoln psal pod pseudonymem.

Jeden z amerických otců zakladatelů Benjamin Franklin zase osobně vytvářel a šířil dezinformace – v roce 1782 publikoval falešný dopis námořního důstojníka Johna P. Jonese, v němž napsal, že britský král platí indiánům za vraždění žen a dětí. Aby byl příběh ještě děsivější, Franklin tvrdil, že američtí vojáci našli balíky s uříznutými skalpy. Tato propaganda měla dlouhodobé následky. Nejenže pomohla sjednotit kolonie proti Britům, ale zároveň vytvořila hluboce zakořeněné předsudky proti indiánům coby nástrojům britské tyranie.

Jindy jsou naopak vybrané historické skutečnosti potlačovány, jako např. po konci druhé světové války francouzská diskuse o kolaboraci. Charles de Gaulle se totiž podle autorů obával, že by mohlo dojít k rozdělení národa a ohrožení jeho jednoty. Kolektivní kolaborace tak byla raději opomíjena a vina vykládána jako selhání jednotlivců.

Řídká není ani dezinterpretační operace, při níž byla něčí smrt využita coby mučednická či heroická ve věci jedné strany, i když dotyčná osoba byla přívržencem té opačné a okolnosti smrti byly zcela jiné, než propaganda tvrdila.

Podobných příkladů autoři uvádí stovky, jen výjimečně jsou přitom mezi nimi takové, kdy manipulace a informační operace hodnotí pozitivně, například při sjednocování společnosti v krizových momentech. Zmiňují případ fámy z listopadu 1989 o smrti studenta Martina Šmída, jež společnost ještě více vybudila a získala zájem mezinárodních médií, i když přívrženci starého režimu ji ovšem takto jistě nehodnotili, dodejme. A tatáž relativnost hodnocení se týká i všech dalších příkladů.

Dnes se na šíření manipulací sami podílíme

O současném vývoji Kolomazník a Rod uvádí, že uživatelé sociálních sítí už nejsou pouze pasivními příjemci, ale i aktivními spolutvůrci obsahu sdělení. Zatímco „v minulosti byla populace pouze pasivním příjemcem sdělení masových médií, současná sice přináší nové možnosti demokratické diskuse, současně ale zvyšuje riziko masového šíření manipulací a propagandy“.

Možná je takové hodnocení ještě příliš optimistické. Digitální algoritmy sice nemají žádné vlastní emoce, ale ty naše dokážou identifikovat a v případě potřeby zmanipulovat. Pro jednotlivce bude stále těžší to rozpoznat, pokud v AI nebudou zabudované mechanismy, které by podobné praktiky znemožňovaly.

I když cynik by možná dodal: Pokud už nás ale AI zmanipuluje tak, že uvěříme Matrixu, který pro nás vytvoří, ať je pro nás alespoň příjemný. Ostatně v čase, kdy se mnozí cítí nejšťastnější, tedy když jsou zamilovaní, jsou podle biologů vlastně zdrogovaní vlastní biochemií. Jsou „opojeni“ z přítomnosti milovaného partnera; část mozku zodpovědná za kritické myšlení a sociální úsudek se při pohledu na něj/ni doslova „vypne“. Ať už je přitom použita rtěnka, či vycpávky v ramenech, někdy jako by námi manipulovala i samotná příroda…