Einsteinova česká anabáze započala na jaře 1911, kdy mu bylo 32 let, a trvala tři semestry. Německy mluvící Žid se švýcarským občanstvím působil jako řádný profesor teoretické fyziky na dnes již neexistující Německé univerzitě v Praze, přednášel v Klementinu a bydlel v Lesnické ulici na Smíchově. Zdaleka ještě nebyl globální celebritou, vědecká obec na něj už nicméně kladla značné nároky - podobně jako na mnoho mladých kolegů.
V Praze asi Einstein nic převratného nevytvořil, ani se nesetkal s Franzem Kafkou, jak se někdy tvrdí. Šlo spíše o období nezbytných příprav a - řečeno s Járou Cimrmanem - pochopení, kudy cesta v jeho oboru nevede.
Kniha s bohatým poznámkovým aparátem uvádí čtenáře nejen do stavu vědeckého poznání před první světovou válkou, ale také do tehdejších pražských poměrů: národnostních, ekonomických, v neposlední řadě univerzitních. Osmačtyřicetiletý historik Gordin se ve všech těchto směrech s přehledem orientuje, důsledně odděluje fakta od domněnek a hypotézy od omylů.
Můžeme si ho přiblížit jako absolventa prestižního Harvardu, slavistu, profesora Princetonské univerzity a autora několika publikací o východní Evropě. Bližší ale bude představit si jej jako kombinaci Pavla Kosatíka a Daniela Stacha - tedy na jedné straně historika, který dokáže sdělně předkládat fakta i řadit je do objevných souvislostí, a na druhé straně zasvěceného popularizátora vědy, jenž svede být partnerem i těm největším kapacitám.
Je skutečně obdivuhodné, že Gordin neztrácí dech, ani když vysvětluje situaci na pražské univerzitě ve středověku, ani když představuje dobový vědecký spor o princip ekvivalence.
Lahůdkou je už úvod, kdy autor uvažuje nad historickým myšlením. "V momentě, kdy se události odehrávají, nemají jen jeden význam. Lámou se jako světlo a vykládají znovu a znovu, když budoucnost tím, že se stává naší přítomností, nutí minulost, aby vytvořila jediný literární narativ," píše.
Gordin přistupuje k předmětu svého zkoumání otevřeně a nepředpojatě. Na jiném místě se vymezuje vůči mýtům, jež "nejsou nutně nepravdivé, ale jejich forma nezávisí na dochovaných stopách minulosti". Takovou knihu nenapsal, vždyť "dějiny, které můžeme psát, jsou podivnější a méně přímočaré, a proto daleko zajímavější".
Autor nabízí přehršel portrétů pozapomenutých osobností utvářejících vědecké podhoubí pražské německé bubliny, v níž se Albert Einstein pohyboval.
Dozvuky českého obrozenectví, jež vedly k rozdělení univerzity podle jazykového klíče a které Gordin zcela věcně nazývá nacionalismem, mu byly nepochopitelné. Možná víc: zcela ho míjely, podobně jako v jeho záznamech a korespondenci nenajdeme jediný zápis o kráse pražských scenerií. Einstein chodil kolem, ale myšlenky ho zjevně vodily po jiných cestách.
"To, že bych z polobarbarské Prahy odjel s lehkým svědomím, to je jisté," píše Einstein příteli už nedlouho po příjezdu do české metropole. Vskutku: ocitl se v jazykově nepřístupné oblasti, protože česky neuměl, i v cizí zemi - tehdejším Rakousku-Uhersku. Postrádal zde také dostatek intelektuálního pnutí.
Na jiných místech přitom Einstein o Praze mluví srdečně, ostatně pro následně vzniknuvší Československou republiku měl pochopení a projevoval jí jistou náklonnost. Jeho syn Hans Albert v 70. letech namítal: "Říkáte-li, že můj otec nebyl Prahou nadšen, velmi se mýlíte. Miloval Prahu a mluvil o ní s nadšením ještě o mnoho let později."
Nadšení, nebo poloviční barbarství? V rozporuplné Einsteinově osobnosti zřejmě platilo obojí zároveň, případně to nebylo v rozporu.
Kniha Einstein v Čechách je víc než záznamem krátkého průsečíku, kdy se starobylé město potkalo s epochálním vědcem. Představuje zároveň způsob, jak pochopit vlastní historické souvislosti. Jistě, minulost znamená ukončený děj, ale uzavřená je možná jen zdánlivě. Pokud se na ni podíváme nově, neměníme jen dnešek, ale dokonce včerejšek. Čas může být opravdu relativní.
Kniha
Michael D. Gordin: Einstein v Čechách
(Přeložil Jiří Kasl)
Nakladatelství Argo 2022, 360 stran, 498 korun.
