Co čekat od nového Murakamiho románu? Máme pro vás exkluzivní ukázku

Japonský spisovatel Haruki Murakami se u nás dlouhodobě těší velké čtenářské přízni. Jeho knihy přitahují specifickou atmosférou, která se často pohybuje na rozhraní reálného a snového světa, a také svojí čtivostí. To vše zřejmě najdeme i v románu Město a jeho nejisté zdi, který vychází 1. července v nakladatelství Odeon v překladu Tomáše Jurkoviče. Přinášíme z něj první exkluzivní ukázku.

V Murakamiho knihách nic není tak, jak se zprvu zdá. Za běžnými situacemi se často otevírá cosi tajemného, podivného nebo melancholického. Navíc se v jeho románech objevují odkazy na evropskou kulturu, hudbu i literaturu, takže český čtenář má pocit, že autor „mluví jeho jazykem“, i když vychází z jiného kulturního prostředí.

Styl dnes už sedmasedmdesátiletého rodáka z japonského Kjóta je jednoduchý, čistý a čtivý, ale zároveň velmi atmosférický a mnohovrstevnatý. Své prózy plní osamělými postavami, zajímá ho téma paměti, snů, podvědomí, životních ztrát, kolektivních traumat a alternativních realit. Murakami často nechává významy otevřené, a vybízí tak čtenáře k jeho vlastním interpretacím.

Podle prvních ohlasů se zdá, že i ve svém zatím nejnovějším románu Město a jeho nejisté zdi, jenž vznikl v době covidové pandemie, zůstává věrný dosavadnímu charakteru svého rukopisu. Čtenáři, kteří už měli možnost číst knihu v anglickém překladu (The City and Its Uncertain Walls, 2024), tvrdí, že se tematicky podobá jeho sci-fi Konec světa & Hard-boiled Wonderland, kterou napsal v polovině 80. let a v níž se také vyskytuje tajemné „město za zdí“.

Nová próza je kombinací milostného příběhu, magické fantasy a ódy na knihy a knihovny. Je ale také podobenstvím o dnešním globalizovaném světě i přetechnizované době. A o co v ní jde? Mladému muži záhadně zmizí přítelkyně, a on se proto rozhodne vstoupit do imaginárního mystického města, kde údajně žije pravé já jeho milované. Tam se setkávají v knihovně snů, ale dívka si na jejich společný život ve skutečném světě nepamatuje. Hranice mezi realitou a fantazií se začínají stírat a hlavní hrdina se musí rozhodnout, čeho je ochoten se vzdát. Později se vrací do reálného světa, aby se pokusil najít smysl života.

Murakami, jak je jeho zvykem, začleňuje do knihy prvky japonské mytologie i západní kultury a vše mísí v typicky melancholickém tónu. Výsledkem je filozofický román o ztracené lásce, hledání sebe sama a překonávání „zdí“.

Ukázka z knihy Harukiho Murakamiho Město a jeho nejisté zdi:

Ty jsi to byla, kdo mi vyprávěl o tom městě.

Tenkrát za letního podvečera sladce vonícího senem jsme spolu stoupali vzhůru proti proudu řeky. Překonali jsme několik menších jezů k zachytávání proudícího písku, tu a tam jsme se zastavili a pozorovali drobné stříbřité rybky plující v tůni. Oba jsme už nějakou dobu kráčeli bosí. Křišťálová voda nám chladila kotníky, nohy se bořily do jemného písku říčního dna – jako do jemného snového mraku. Bylo mi sedmnáct a tobě o rok míň…

Ve žluté vinylové brašně přes rameno jsi měla ledabyle nacpané červené sandály s nízkým podpatkem a dál jsi kráčela kousek přede mnou od jedné písečné kosy ke druhé. Na mokré kotníky se ti lepila mokrá stébla trávy jako nějaká překrásná zelená interpunkční znaménka. Já nesl v obou rukou své sešlapané bílé tenisky.

Jako by tě už chůze unavila, sedáš si jen tak do trávy a beze slova se zadíváš k nebi. Dva malí ptáci se nám mihnou nad hlavami a zostra zakřičí. Uprostřed ticha nás začne halit předzvěst modré večerní tmy. Jak tak usedám vedle tebe, padne na mě trochu zvláštní nálada. Jako by tvé tělo a mou mysl navzájem pojily tisíce neviditelných vláken. I jen kratičké kmitnutí tvých víček, i nejslabší záchvěv tvých rtů mi rozechvívá nitro.

V takový okamžik nemáme jména, ty ani já. Letní stmívání našich sedmnácti a šestnácti let, barvité představy na trávě říčního břehu – jen tohle tu je a nic jiného. Už brzy nám nejspíš nad hlavami začnou blikat hvězdy, ani ty ale nemají jména. Sedíme tady vedle sebe na trávě, na břehu řeky v bezejmenném světě.

„Město je celé obklopené vysokánskou zdí,“ začínáš vypravovat. Pouštíš se hledat slova do hlubin ticha. Tak jako člověk, co se potápí hluboko v moři a loví perly. „Není to tak veliké město. Není ale ani tak malé, abys v něm mohl uvidět všechno na první pohled.“

To bylo podruhé, co ses o tom městě zmínila. A město tak přišlo ke svým okolním vysokým zdem.

Jak pokračuješ ve vyprávění, dostane město nádhernou řeku a tři kamenné mosty (Východní, Starý a Západní), k tomu knihovnu a strážní věž, opuštěnou slévárnu a strohé bytové domy. V slábnoucím světle blížícího se letního soumraku sedíme vedle sebe a město pozorujeme. Občas s přivřenýma očima z vrcholků předalekých kopců, občas s očima doširoka otevřenýma z takové blízkosti, že by se ho dalo dotknout rukou.

„Moje skutečné já žije v tom městě za vysokou zdí,“ říkáš mi.

„Takže ten, koho mám teď před sebou, nejsi doopravdy ty,“ ujišťuju se samozřejmě.

„Jasně. Ta, kterou teď máš před sebou, nejsem doopravdy já. Je to jenom moje náhražka. Jen takový pomíjivý stín.“

Uvažuju o tom. Jenom pomíjivý stín? Svůj názor ale prozatím nevyslovím.

„A co v tom městě dělá tvoje opravdové já?“

„Přece pracuje v knihovně,“ odpovídáš tiše. „Práce mi začíná kolem páté večer a končí kolem desáté v noci.“

„Kolem?“

„Tam je totiž veškerý čas jenom přibližný. V centru na náměstí stojí vysoká hodinová věž, hodiny ale nemají ručičky.“

Zkouším si představit věž s hodinami bez ručiček. „A do té knihovny smí každý?“

„Ne, to ne. Nemůže tam jít jen tak každý, komu se zamane. Ke vstupu je potřeba mít zvláštní oprávnění. Ty ale dovnitř vejít můžeš. Ty totiž to oprávnění máš.“

„A co je to přesně za zvláštní oprávnění?“

Pousměješ se. Ale na otázku mi neodpovíš.

„Pokud bych se tam ale vypravil, tak tam tvé opravdové já potkám?“

„Pokud by se ti podařilo to město najít. A pokud…“

V ten okamžik se odmlčíš. A celá zrudneš. Já ale stejně dokážu zaslechnout slova, která sis nechala pro sebe.

A pokud bys doopravdy toužil po mně, jaká skutečně jsem… To jsou ta slova, která ses neodvážila ani vyslovit. Jemně tě obejmu kolem ramen. Máš na sobě světle zelené šaty bez rukávů. Položíš mi tvář na rameno. Ta, kterou tu objímám za letního soumraku, však nejsi doopravdy ty. Jak sama říkáš, je to jen tvá stínová náhražka.

Tvé skutečné já je ve městě za vysokými zdmi. Je tam na řece krásný ostrov, hustě porostlý vrbovím, několik nevysokých kopců a všude kolem němá zvířata s jediným rohem. Lidé tam bydlí ve starých bytových domech a vedou život, co je sice prostý, ale nic jim neschází. Zvířata si pochutnávají na listí a plodech stromů, co rostou v ulicích města, za dlouhé zimy, kdy všechno zapadne sněhem, jich ale většina zahyne zimou a hladem.

Jak jsem jen toužil, abych se do toho města dostal. Abych se tam mohl setkat s tebou, jaká jsi doopravdy.

„Město je obehnané vysokánskou zdí a dostat se dovnitř je hrozně těžké,“ říkáš mi. „A ještě těžší je vyjít z něj ven.“

„A jakpak se tam člověk dostane?“

„Stačí jen chtít. Jenomže něco chtít opravdu z hloubi duše, to není vůbec nic jednoduchého. Může to trvat dlouho. Cestou taky může být třeba odhodit spoustu nejrůznějších věcí. Takových, které pro tebe možná i hodně znamenají. Nevzdávej to ale. To město totiž nezmizí, ani kdyby uplynulo sebevíc času.“

Představuju si, jak se v tom městě setkávám s tebou, takovou, jaká doopravdy jsi. V duchu si vybavím ohromné rozlohy nádherně košatých jabloňových hájů za městem, řeku se třemi kamennými mosty i hlasy neviditelných nočních ptáků. A pak ještě malou starou knihovnu, kde pracuje tvé opravdové já.

„Vždycky tam totiž bude místo vyhrazené jen pro tebe,“ řekneš mi.

„Jenom pro mě?“

„Ano. V tom městě je totiž jen jedna jediná neobsazená pozice. A té se máš ujmout ty.“

„A jaká je to vlastně pozice?“

„Staneš se čtenářem snů,“ říkáš tichounce. Jako kdybys mi prozrazovala důležité tajemství.

Když to slyším, bezděčně se rozesměju. „Hele, já si pořádně nepamatuju ani sny, co se zdají mně samotnému. Aby se někdo takový stal čtenářem snů, to asi půjde jen těžko.“

„Kdepak, samotnému čtenáři snů se nic zdát nemusí. Stačí, když bude v depozitáři knihovny číst staré sny, co jsou tam shromážděné. To ale nemůže dělat jen tak někdo.“

„Ale já ano?“

Přikyvuješ. „Ano, ty můžeš. Ty k tomu přece máš oprávnění. A já, která jsem tam, ti s tou prací pomáhám. Každou noc jsem ti proto nablízku.“

„Jsem tedy čtenář snů a každou noc čtu v městské knihovně spousty starých snů. A ty jsi mi přitom vždycky nablízku. Tvoje skutečné já,“ opakuju nahlas fakta, která jsi mi oznámila.

V náručí se mi drobně zachvějí holá ramena tvé postavy ve světle zelených šatech. A pak najednou ztuhneš.

„Je to tak. Ale chci, aby sis pamatoval jedno. I kdybych se v tom městě s tebou setkala, nebudu si tam na tebe vůbec pamatovat.“

Proč?

„Ty vážně nevíš proč?“

Vím to. No jistě, je to proto, že ta, kterou teď zlehka držím kolem ramen, je jenom tvoje náhražka. Tvé skutečné já žije tam ve městě. V dalekém tajemném městě ze všech stran obehnaném vysokými zdmi.

Tvá ramena v mých rukou jsou hrozně hladká a horká. Natolik, že mi – a nemůžu si pomoct – připadají jako tvoje opravdová ramena.