Novela jednačtyřicetileté Japonky Nacuko Imamury klame. Člověk dlouho neví, jestli čte romantiku, psychologický thriller, nebo kritiku společnosti. Napínavé, úsporné próze o pouhých 140 stranách až do konce nespadne řetěz. Žádný div, že předloni získala prestižní Akutagawovu cenu, díky čemuž byla jako autorčino první dílo převedena do angličtiny a teď také češtiny. V překladu Jana Levory ji pod názvem Žena ve fialové sukni vydalo Argo.
Na jménech nesejde, jsou jen dvě: stalkerka a stalkovaná. Obě žijí samy v obyčejných činžácích, nemají moc peněz, střídají sezonní práce v továrnách na šrouby nebo zubní kartáčky. Nikdo se o ně zvlášť nezajímá.
Vypravěčka si ženu ve fialové sukni vyhlédne, snad protože jí připomíná kamarádky z dětství. Chtěla by se spřátelit, ale neví jak, tak ji sleduje. V parku, na zastávce, při nákupech a na rande, prostě všude. Zapisuje, co dotyčná zažívá, kam volá, co říká.
Snad ve snaze pomoct jí vypravěčka začne měnit život. Nejdřív na lavičce v parku pohodí časopis s nabídkou pracovních míst. Pak na dveře pověsí taštičku se šampony. Než stalkovaná zjistí, odkud vítr vane, najednou uklízí pokoje ve stejném hotelu jako stalkerka. Napětí stoupá.
Zpočátku vypadá záhadně oběť, tedy žena ve fialové sukni. Než čtenář pojme podezření, že důležitější je vypravěčka.
Co ji vede k tomu sledovat cizí život? Nevypadá to na stalking motivovaný sexuálně, spíš zvědavostí, prázdnotou. Něco v někom spatříme a pocítíme k němu sympatii. Jak a proč to ale přeroste v cosi nenormálního?
Vztah stalkerky se stalkovanou je v novele jednosměrný. Možná ji chce oslovit, možná jí naopak vyhovuje distanc. Z útržků se dozvídáme, že stalkerka je z rozvedené rodiny a nestýká se s příbuznými. Možná dopřává pozornosti druhému, protože sama stojí o pozornost. Možná se sledované snaží pomoct k lepšímu životu, aby nemusela řešit svůj.
Žena ve fialové sukni se odehrává v reáliích současného Japonska, které Evropan naplno nedocení. Vnímá urputnou snahu po lidském kontaktu ve společnosti, kde je životospráva seřízená jako hodinky, kde mezi nadřízenými a zaměstnanci existují neprostupné bariéry. Kde záleží, jak má kdo srovnané věci, nakolik mluví nahlas, zda o něm kolují pomluvy. Nebo jestli si umí říct o navýšení platu.
Novela má však mohutný přesah. Vypráví o síle fascinace, kdy člověk nedokáže odtrhnout oči od druhého. I když ten je úplně obyčejný. I když se mu třeba jen líbí, chtěl by se mu přiblížit, nebo ho napodobit.
Fór spočívá v tom, že autorka princip přenáší na čtenáře, který se tak stalkingu chtě nechtě účastní. Protože novela je psaná z pohledu nespolehlivé vypravěčky, vzbuzuje úvahy o vztahu autora, postav a čtenáře, nebo obecně perspektivě: jak zkresluje subjektivní líčení, na základě čeho si formujeme úsudek, jak málo stačí zamlčet, abychom vyvodili špatný závěr.
Ve vedlejším plánu je to pozoruhodný vhled do života japonských pokojských, které se při úklidu zavírají v ložnicích hostů, pijí jejich kávu, dojídají zbytky, koukají na televizi. Nebo kradou ručníky, aby je prodaly na bleším trhu.
K tomu ovšem přibývá jedno téma za druhým: osamělost, soukromí, manipulace, zábrany v komunikaci, závist, šikana, zneužívání mocenského postavení. Davová mentalita. Pocit, že o člověka nikdo nestojí. Situace, kdy se nedovede otevřít druhému.
Že z toho neplyne jednoznačný závěr? Nevadí. Žena ve fialové sukni má spád, napětí a zajímavé vyvrcholení. Pořádně člověka znervózní. A právě proto, že je tak mnohoznačná, honí se mu hlavou déle, než trvalo ji přečíst.
Kniha
Nacuko Imamura: Žena ve fialové sukni
(Přeložil Jan Levora)
Nakladatelství Argo 2021, 144 stran, 248 korun.
