Vše vyvrcholí večerem ve sklepní scéně Centra experimentálního divadla, jímž provede Miloš Štědroň.
Program v knihovně začne v půl čtvrté odpoledne, návštěvníci symbolicky projdou obálkou do pomyslné knihy. V různých patrech Moravské zemské knihovny najdou velkoformátové stránky této knihy se Skácelovými graficky upravenými básněmi. Vybralo je a svými postřehy doplnilo 40 osobností včetně spisovatelů Petra Borkovce a Pavla Kohouta, Věry Kunderové žijící v Paříži nebo ilustrátora Petra Síse.
V básníkových rodných Vnorovech na Hodonínsku je v obřadní síni nově nainstalovaná výstava fotografií, písemností, vysvědčení nebo rukopisů. Již uplynulý pátek tam výročí připomněl koncert kapely Hradišťan v kostele svaté Alžběty Durynské. Zazněly i Skácelovy zhudebněné verše, například píseň Modlitba za vodu.
Toto pondělí v 18 hodin bude následovat noční pochod nazvaný Znorovy v noci, nazvaný podle jedné ze Skácelových básní. Znorovy se obci říkalo do roku 1924, v ústním podání název dodnes přežívá.
Jan Skácel, jenž žil v letech 1922 až 1989, je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století. Většinu života strávil v Brně, kde také deset dnů před sametovou revolucí zemřel ve věku 67 let.
"Jeho verše jsou takřka neuvěřitelným spojením největší možné prostoty s nejhlubším a zcela originálním zamyšlením," napsal o něm další významný brněnský rodák Milan Kundera, se kterým Skácel kdysi udělal interview pro časopis Host do domu. Kundera později věnoval peníze, jež získal s Cenou Jaroslava Seiferta, na souborné vydání Skácelova díla. O básníkovi se zmiňuje také ve svém česky nedávno vydaném románu Nevědění.
Přídech prostoty
Ve Skácelových textech, často úsporných a nedořečených, se mísily láska se smrtí, smutek s nadějí i bolest s touhou. Věnoval se tomu podstatnému, co člověk zažívá, stejně jako prchavým okamžikům.
Měl vyvinutý cit pro metafory, například o Měsíci napsal, že "svítí jak ženské koleno", případně že je "jako hlava ryby hozená kočkám do síně" nebo "chromý pastýř o holi".
Hrál si se slovy, vzpomínal na maminku. Ze zapomnění vytahoval pojmy jako stracholam, smuténka, zapomněnka, opěšalí nebo šírání. Pracoval s moravskými motivy a lidovými slavnostmi od masopustu po zabijačku. Zajímala ho ale také témata spojená s morálkou.
"Skácel je nehledaný, nevyumělkovaný. Jeho hořké sloky mají přídech prostoty, k níž došel složitou cestou. Nechce svět melodizovat, chce se dostat k jádru věcí. Jeho básnické obrazy mají přirozenost neotřelosti," napsal o něm spisovatel a překladatel Zdeněk Karel Slabý.
Podle literárního vědce Jiřího Trávníčka z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd čtenář se Skácelem vstupuje do míst, v nichž přebývá od pradávna, a přece v nich nikdy nebyl. "Vzpomínáme zde na to, co se nikdy nestalo, a přitom utkvěle zjišťujeme, že se nám to děje pořád. Ocitáme se tu v bezedných meziprostorech ticha a slov," uvažuje Trávníček.
Podle něj je Skácelova poezie plná obrazů umenšování, mizení či odplývání. "Najdeme zde krajiny, které jsou charakterizovány spíše tím, co v nich není. Jako jakési stavy pod vývěvou. Co nejméně slov a co nejvíce významů," shrnuje literární vědec.
Totální nasazení
Jan Skácel se narodil 7. února 1922. Oba rodiče byli učitelé, otec zároveň také legionář z první světové války. "Do obecné školy jsem chodil v Poštorné na jižní Moravě. To je krajina, na které spočívá žhavé slunce jako tlapa lva," napsal Skácel.
"Celé léto jsme prochodili bosí. Prázdniny jsme proleželi na břehu Dyje, řeky s hlinitými vysokými břehy. Blízko jsou lednické rybníky. Na podzim nám táhla nad hlavami hejna divokých hus. Za krásného počasí bylo vidět Pálavu," vzpomínal.
Vystudoval gymnázium v Břeclavi a Brně. Protože za války byly vysoké školy zavřené, pracoval jako zedník či biletář v kině Moderna, později známém jako Jalta. V listopadu 1942 obdržel příkaz nastoupit v rámci totálního nasazení na nucené práce v třetí říši.
"Sankt Valentin, Linec, Wiener Neustadt, Ebensee v Tyrolských Alpách na břehu travenského jezera. Poznal jsem mentalitu evropských národů, byli jsme tam všichni ze zemí obsazených Němci a obsazená byla celá Evropa. Viděl jsem zblízka koncentrační tábory i zajatce. Ve Wiener Neustadt jsem prožil častá bombardování," vzpomínal Skácel, jak postupně pracoval coby dělník v německé fabrice na tanky, betonář na dálnici či tesař na stavbách.
V rozhovoru s novinářem A. J. Liehmem řekl, že z totálního nasazení se několikrát pokusil utéct. Proto pak za trest pracoval v Alpách. "Nebyl to ještě koncentrák, ale ztížená práce, dělali jsme tunely, ve kterých Němci instalovali podzemní fabriky, jmenovalo se to Ebensee a je to snad jedno z nejkrásnějších míst v Rakousku vůbec," vybavoval si Skácel.
Hned po válce se přihlásil na Masarykovu univerzitu, tu však po únoru 1948 opustil a stal se nejprve redaktorem kulturní rubriky brněnského deníku Rovnost, později Československého rozhlasu. V letech 1963 až 1969 byl šéfredaktorem literárního časopisu Host do domu.
Svou básnickou prvotinu Kolik příležitostí má růže vydal v roce 1957, následovaly sbírky Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem a na nějaký čas poslední Smuténka a Metličky z roku 1968.
Podobně jako Vladimír Holan nebo František Halas se ani Skácel nikdy nepřipojil k nějakému uměleckému hnutí. Vedle poezie psal i pro děti. "Mám děti rád, protože nejsou na klíč, snad jenom na klíček. A protože za nic nemohou," říkal.
Hned po válce vstoupil do komunistické strany, odkud byl ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 vyloučen. Poté co režim zlikvidoval i časopis Host do domu, jeho šéfredaktora Skácela postihla nemilost. Měl zakázáno publikovat a nedostávalo se mu peněz.
"Když mu zakázali publikovat, měla jsem strach, že ho to zabije. Literaturu skutečně miloval," vzpomínala později jeho manželka Božena na roky, kdy básník svou tvorbu musel směrovat do samizdatu a exilových Sixty-Eight Publishers v Torontu nebo pařížského Svědectví.
V Československu směl znovu publikovat od roku 1981, kdy připravil sbírku básní Dávné proso.
Poté co jej režim vzal na milost, Skácel vytvořil ještě sbírky Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku, odkud pochází známý verš "Voda je krásná / voda má / voda má rozpuštěné vlasy", a také Kdo pije potmě víno. V posledním roce svého života - 1989 - získal německou Petrarcovu cenu a slovinskou cenu Vilenica.
