Četl je každý, než proti nim začala kampaň. Krvavé romány byly i páleny na hranici

Ivan Adamovič
28. 11. 2022 12:00
Sousloví krvavý román střední generaci možná připomene píseň kapely Lucie, starší zavzpomínají na četbu svých předků, mladší zřejmě pokrčí rameny. Svébytný literární žánr, oblíbený ve druhé polovině 19. století, teď připomíná mimořádná antologie nazvaná Ďáblovy knihy. Znovu také vyšla strašidelná próza Christiana Heinricha Spiesse, u které to v Čechách všechno začalo.

Krvavý román čili krvas vycházel po sešitech na pokračování, byl určený nejširším vrstvám a bulvárně okořeněný mordy či dalšími senzacemi. Vyjímal se ve třech ohledech.

Za prvé: býval neobyčejně rozsáhlý. Když už čtenář nějaký začal odebírat, bylo zapotřebí udržet jeho zájem co nejdéle. Typický krvák tak míval okolo dvou tisíc stran. Za druhé: Protože byl prodáván dům od domu, dostával se také k lidem, kteří neměli ve zvyku chodit do města, natož do knihkupectví. To v kombinaci s napínavým, neustále natahovaným dějem způsobilo, že krvavé romány ve své době patřily k nejrozšířenější četbě vůbec. Přitom literární historie je dnes opomíjí. Za třetí: Ty prózy měly nepopiratelný půvab. Uhranuly třeba Josefa Váchala, který je sbíral a věnoval jim i svou knihu Krvavý román. Měla být jakýmsi vzorovým krvákem pro čtenáře, kteří se již s konjunkturou této četby minuli.

Ilustrace z antologie Ďáblovy knihy.
Ilustrace z antologie Ďáblovy knihy. | Foto: Nakladatelství Protimluv

Váchalova kuriozita z roku 1924 vyšla ještě několikrát, jinak by se po ní kvůli původnímu nákladu 17 výtisků pro přátele slehla zem. V roce 1993 ji natočil Jaroslav Brabec a kapela Lucie pro film složila stejnojmennou píseň. David Koller se ale v textu neinspiroval Váchalovým pseudokrvákem, nýbrž skutečným zážitkem. V rozhovoru pro server iReport.cz vzpomíná, jak byl jednou v pražském Karlíně na svatebním mejdanu, jejž přerušil výbuch v sousedním bytě. Tam se kdosi rozhodl spáchat sebevraždu tím, že se odpálí v kaluži hořlaviny. Koller prý při útěku zakopl o "nafouklou uzenou" mrtvolu a hrůzostrašný zážitek přetavil do skladby, kterou jsme pak bezstarostně poslouchali v rádiích. Život si s námi umí zalaškovat.

Ale zpět k věci. V krvavých románech se nehrálo na autorství, překládaly se z němčiny a vycházely buď bez uvedeného jména spisovatele, nebo se ten skutečný vydával za pouhého překladatele, což provozoval například Václav F. Bambas, který žil v letech 1822 až 1904. To je vůbec smutný případ, tento Bambas. Vzděláním patrně filolog, léta se snažil zreformovat češtinu, do které chtěl vložit mnoho novotvarů. Když ale do své novočeštiny převedl díla světové literatury, nedala se téměř číst. Bambas se tedy stáhl do ústraní a věnoval se jak klasickému překladu, tak psaní kolportážních románů s tituly jako Krvavá svatba aneb Mořský loupežník benátský, případně Ďáblova žena čili Řádění tajných lupičů.

Ženy a mládež četba jen kazí

O krvácích se vyprávěly vtipy, parodoval je Jaroslav Hašek, strašili se jimi děti i dospělí, ale na počátku 20. století rapidně ubývalo možností si nějaký opravdový s barvotiskovou obálkou přečíst. Vždyť i Váchal o ně škemral, kudy chodil, a byl ochoten dobře zaplatit, nebo je směnit za své výtvarné dílo. Krváků nebylo více. Rozpoutala se totiž proti nim celonárodní kampaň takových rozměrů, až to vypadalo, jako by vlastnictví krváku bylo lístkem první třídou do vězení. Publikace byly stahovány z knihoven, vyměňovány za "hodnotnou literaturu", mnohdy i páleny na hranici.

Ilustrace z antologie Ďáblovy knihy.
Ilustrace z antologie Ďáblovy knihy. | Foto: Nakladatelství Protimluv

Proč? V 19. století ještě doznívaly představy o škodlivosti četby, která nepovznáší ducha a odvádí od skutečnosti. To, čeho si na literatuře dnes ceníme, tedy že nám poskytne jiný rámec nebo pohled na svět, že nabízí vymyšlené děje, bylo tehdy vnímáno jako podvratná činnost, zhoubný útěk od práce a povinností. Kolportérsky prodávané romány navíc četly zejména ženy a mládež. A jsme u toho. Co má žena co číst knihu, navíc několikakilogramovou, když by měla stát u plotny a vyhlížet manžela?

Ukázalo se také, že mezi mladistvými delikventy u tehdejších soudů se vyskytuje podezřele mnoho čtenářů krvavých románů. Závěr byl jasný: nejprve si o zločinech čtou a pak je provádějí. Jaké procento milovníků žánru by se našlo mezi bezúhonnou mládeží, nikdo nezjišťoval. Bylo to podobné jako pak ve 20. století hledání spojitostí mezi tím, že vrah hrál počítačové hry nebo sledoval hororové filmy.

Tažení proti kolportážním románům mělo ještě jeden rozměr. Jejich podomní prodejci byli vnímáni jako dnes takzvaní "šmejdi", obchodníci vydělávající na důvěřivosti. Na zákazníky, často prosté lidi, používali psychologické triky. Nikdo například předem neříkal, jak bude román dlouhý, a tak člověku přibýval sešit po sešitu. Součástí taktiky bývalo i slibování různých prémií: po odběru pěti čísel zrcátko, po pětadvaceti originální obraz s křesťanským motivem a podobně.

Krvavý metaromán

Martin Jiroušek je sběratel starých hororů a plodný autor. Na kontě má již dvě pozoruhodné knihy: dějiny českého hororu Černý bod a Fialové ďábly, antologii hororů spjatých s Ostravskem. A protože archivuje i staré krváky, díky jeho nové antologii Ďáblovy knihy můžeme do tohoto žánru alespoň skulinou nahlédnout.

Jak pořídit výbor z desítek knih, které mají každá stovky, až tisíce stran? Jiroušek vybral deset titulů, z každého několik kapitol, a poskládal z nich literární puzzle, dohromady jakýsi "metaromán". Škoda že vybrané úryvky nedoplňuje shrnutí předešlého a navazujícího děje. Takto čtenář může jen odhadovat, co se dělo dál a o čem to celé je.

Ilustrace z antologie Ďáblovy knihy.
Ilustrace z antologie Ďáblovy knihy. | Foto: Nakladatelství Protimluv

Tituly pocházejí z let 1873 až cca 1908. Styl i témata jsou značně rozmanité. Čeho si člověk všimne hned: všechny děje rázně pospíchají vpřed. Žádné zvláštní pozastavování nad nitrem hrdinů, žádné rozvláčné popisy. A také žádné postupné budování hrůzy, máme-li na tyto texty hledět jako na rané horory. Pokud se někde objeví přízrak, hrdina to nahlas zaznamená a zachvěje se, nanejvýš trochu couvne.

Příběhy se odehrávají v exotických končinách, román Pytláci například v Mexiku. Jeskynní démon zde po hrdinech vrhá utrhané ruce svých obětí. Pražská čarodějnice je zasazena do staré Prahy, alespoň tu však figuruje mohutný černoch v roli sloužícího. Nevinná na popravišti nás zavádí do brlohu svobodných zednářů, kteří chtějí provést krvavý rituál. Próza Karásek a Stülpner má sice za hrdinu pražského tesaře, ale toho banda zločinců odvleče do jiné země, aby vyrobil rakev pro dívku, jež má být pohřbena zaživa. Ukázka z knihy Peklem k ráji s až etnografickou pečlivostí zaznamenává život albánských vesničanů. A Revoluce v Číně prozrazuje lokaci již názvem.

Karásek a Stülpner byli mimochodem skutečné historické postavy a je po nich - dozajista jako poklona románové inkarnaci - pojmenován pivovar v Chomutově.

Styl bývá úsporný. Autoři se vyhýbají literátštině, i tak ale nejedna věta zazvoní jako dokonale vykovaný klenot. Právě v románu Karásek a Stülpner od údajného Kvidona z Felsenu, jinak též autora krváku Lips Tulian, dnes známého z komiksového zpracování Káji Saudka, čteme pasáže až erbenovské. Kvidon, ať to byl kdokoliv, by mohl učit stylistiku pozdější spisovatele detektivek drsné školy.

Editorův úvodní text, jakož i několik dodatků a seznam zdrojů, je užitečný. A byl by ještě užitečnější, kdyby se držel faktů a neztrácel čas kritikou všech, kdo se o krvavém románu kdy pokusili psát. Ale to je Jirouškův zavedený styl.

Naopak nutno ocenit vehemenci, s jakou před rokem zpřístupnil čtenářům zakladatelskou antologii německých strašidelných povídek Fantasmagoriana a nyní přináší tento rychlý průlet krváky. Navzdory nedostatku výchozích textů to měli dávno udělat akademici.

Bahnem chlípností k ctnosti

Byť se krvavé romány z 19. století mohou zdát jako literární pravěk, podobnému žánru se dobře dařilo již o sto let dříve. Tehdy se v Anglii zrodil gotický román, zatímco v českých zemích chrlil strašidelné a loupežnické čtivo Christian Heinrich Spiess, který žil v letech 1755 až 1799. Narodil se v Sasku, vyrůstal a studoval v Praze. První úspěchy herecké i spisovatelské získal jako člen bratislavské divadelní společnosti. Při jejím působení v Praze dostal lano od říšského hraběte Künigla, aby pro něj pracoval jako tajemník na panství v Bezděkově u Klatov.

Funkce to byla podobně symbolická, jako když se měl Giacomo Casanova starat o zámeckou knihovnu v Duchcově. Oba literáti zejména horlivě psali vlastní díla a mecenášům sloužili spíše coby vzdělaní společníci. Spiess sice vydával jeden tlustý román ročně, na duši mu ale dobře nebylo, protože se prý hrabě až příliš zajímal o jeho partnerku. Není divu, že ve Spiessově tvorbě se objevuje rozčarování z manželství nebo příslibu dlouhodobých svazků.

Obal knihy Zloduch Petříček.
Obal knihy Zloduch Petříček. | Foto: Nakladatelství Academia

Ve své době četlo Spiesse víc lidí než jeho současníky Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera. Byl zkrátka představitelem populární literatury, tudíž o něm akademické dějiny mlčí nebo ho odbydou jednou větou. Teprve studie o zábavné četbě Spiesse oceňují a rozebírají.

Snad se to již obrací. V ediční řadě významných historických titulů letos nakladatelství Academia vydalo Spiessův románový debut Zloduch Petříček, původně z roku 1791. Je to zvláštní kniha. Spíše než romantické strašení předkládá osvícenský pohled na to, jak snadno se člověk může uchýlit ke zlu, byť má nejlepší úmysly.

V tomto příběhu zasazeném do 13. století rytíř Rudolf naváže přátelství s rodinným duchem Petrem, mužíkem, jenž se zjevuje na hradě. Hrdina jej považuje za dobrého rádce, ve skutečnosti ho ale Petrovy rady vedou od jedné tragédie k druhé. Rudolf touží po sňatku s krásnou dívkou, jenže vždy se to seběhne tak, že ona zahyne. Rytíř se stále více zamotává do problematických skutků a mravního bahna.

Kniha popisuje nadpřirozené úkazy i nechutné scény, byť do typického krváku má ještě daleko. Josef Váchal nicméně píše, že "čím Shakespeare dramatu, Virgil poesii, tím slavný Kris. Joh. Spiess krvavému románu".

Krvavý román nemá žádnou okázalou morálku, zatímco Spiess přinejmenším Zloducha Petříčka obaluje v civilizovaných omluvách, že líčí "následky bezuzdné chlípnosti" jako varování pro čtenáře. V závěru se autor od vyprávění distancuje a líčí jej nejprve jako překroucení historické látky, pak zase jako symbolický příběh o tom, kterak nesejít z cesty víry. Cítíme v tom však pomrkávání spisovatele, který si všechno to utrpení nevinných dívek užíval - stejně jako jeho čtenáři.

Knihy

Ďáblovy knihy aneb Krvavá antologie
(Sestavil Martin Jiroušek)
Nakladatelství Protimluv 2022, 400 stran, 379 korun.

Christian Heinrich Spiess: Zloduch Petříček
(Přeložil a doslov napsal Václav Maidl)
Nakladatelství Academia 2022, 248 stran, 365 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy