Dekáda v české literatuře: Hodně balastu a málo velkých románů, vyniká Topol či Sidon

Petr A. Bílek
27. 12. 2019 18:25
V létě 2008 na literární scéně vyvolal rozruch rouhačský text Štefana Švece nazvaný Krize české literatury. Současnou českou prózu, tedy tu z nultých let nového tisíciletí, prezentoval jako do sebe zahleděnou, odtrženou od čtenářů a neschopnou najít zajímavá témata.
Jáchym Topol s novým vydáním Sestry.
Jáchym Topol s novým vydáním Sestry. | Foto: ČTK

Zatímco české romány se prodávají po desítkách kusů, knižní trh i chuť číst zachraňuje literatura překladová, napsal Švec a dále konstatoval přesun zájmu publika od umělecky ambiciózní beletrie k žánrovým dílům či knihám označovaným jako non-fiction.

Jan Němec na Sjezdu spisovatelů.
Jan Němec na Sjezdu spisovatelů. | Foto: Martin Svozílek

"Čte se sci-fi, fantasy, čtou se marketingové příručky, esoterické návody na život (šestáková literatura dneška), čte se cizí klasika a moderní světová literatura (překladatele máme díkybohu pořád ještě výtečné). Dokonce i ten zpropadený internet podporuje čtení, většina jeho obsahu je textová. Jediné, co se nečte, je současná 'vysoká' česká literatura. Právem," uvedl Švec.

Čas ovšem plyne a věci se mění. Platí ten strhující soud nad současnou českou beletrií i teď? Otevřeme-li poslední číslo literárního časopisu Host, narazíme tam na deklarativní článek editora časopisu a výrazného českého prozaika Jana Němce Boom české literatury. Také ten se vrací k Švecově kritice - a dochází k závěru, že negativistický obraz už neplatí.

Současná česká beletrie vychází v tisícových až desetitisícových nákladech "a taková Alena Mornštajnová prodala za posledních několik let těžko uvěřitelný čtvrt milion knih". Situace se otočila, česká literatura se v průměru prodává lépe než ta překladová a "slušně živí nejedno nakladatelství", píše Němec, podle něhož došlo k proměně čtenářské generace a pro tu současnou je četba současné české beletrie záležitostí životního stylu. A čtenáři se už neřídí soudy profesionálních kritiků, ale doporučují si tituly prostřednictvím sociálních sítí.

Jan Němec pracuje v úspěšném nakladatelství Host, takže čísla dokládající komerční úspěch má z první ruky. Přesto jeho líčení ráje na zemi stojí jen na jedné noze - na důkazu komerční úspěšnosti. Je to totéž, jako bychom z faktu, že na film typu Špindl 2 chodí do kina lidi, vyvodili, že současné české kinematografii se náramně daří.

Navíc když už argumentujeme finanční úspěšností, opomíjíme podstatný faktor: překladová literatura je pro nakladatele finančně náročnější, protože zahrnuje i výdaje na autorská práva a na překlad. Ty mohou činit až polovinu veškerých nákladů na vydání.

Naopak u původní české prózy autor dostává symbolický honorář a značnou část titulů jistí dotace, kterou nakladatelé získávají od ministerstva kultury. Ta pokryje předpokládanou ztrátu - a pokud se románu oproti očekávání prodá několik tisíc výtisků, pro nakladatele je to příjemný a nečekaný zisk. Vydávat českou beletrii je tudíž v současnosti finančně bezpečné, a tak není divu, že je jí tolik. O její kvalitě či zajímavosti to však neříká nic.

Zkusme si projít, co nám česká próza nabídla za poslední desetiletí. A ignorujme při té příležitosti optický klam, že se změnou předposlední číslice v letopočtu skutečně končí desetiletí: první rok každého desetiletí musíme počítat jako jedna, takže teprve ten desátý, byť už s novou číslicí pro desetiletí, je tím posledním z daného desetiletí. Proto by správná bilance měla přijít až za rok.

Spisovatel a nakladatel Martin Reiner.
Spisovatel a nakladatel Martin Reiner. | Foto: Martin Svozílek

Leckomu včetně autora tohoto textu by způsobilo problém vyjmenovat pět či deset nesporně velkých románů, novel či povídkových sbírek, jež nabídla léta 2010 až 2019. Lze se opřít o knihy oceněné Státní cenou za literaturu nebo v prestižních anketách, jako je Magnesia Litera.

Při probírce laureátů se ale vtírá pocit, že leckterá díla už po pár letech blednou, zvláště ve srovnání s reedicemi knih z předchozích dekád: je román Martina Reinera Básník či Únava materiálu od Marka Šindelky skutečně působivější než znovu vydaná novela Zuzany Brabcové Daleko od stromu, napsaná už v půlce osmdesátých let, anebo než opus magnum Jáchyma Topola Sestra jakožto příznačný plod let devadesátých?

V současné dekádě sice vyšly tisíce českých próz a možná stovky dosáhly na nějakou cenu, ohledně zjevně velkých děl má ale každý zjevně vlastní názor. A ten se s názory ostatních protne jen nahodile.

Snad se tím materiálem tedy lze probrat nikoli po jménech, ať už autorů, nebo děl, ale spíš podle dílčích aspektů, u nichž se odehrály nějaké posuny a vykrystalizovalo nové nastavení sil a vztahů.

Střídání stráží u bestsellerů

Nultým létům z hlediska prodejnosti dominoval Michal Viewegh, po celou dobu následovaný Petrem Šabachem a chvíli doprovázený Halinou Pawlowskou, chvíli Barbarou Nesvadbovou či dalšími momentálními celebritami.

V našem desetiletí Viewegh z mnoha důvodů vyklidil pozici prominentního bestselleristy a Šabach odešel na věčnost. Na uvolněných místech se tak střídají nové tváře. Třeba roku 2012 se sešel nebývalý čtenářský úspěch románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně s prvním dílem knižní série o aristokratce kastelána Evžena Bočka Poslední aristokratka.

Kateřina Tučková.
Kateřina Tučková. | Foto: Robert Hédervári

Jsou-li Žítkovské bohyně poměrně zajímavým pokusem o románová Akta X, Bočkovy komické obrazy života soudobé šlechty představují jen další hojivou mast pro trauma českého plebejství, jež svérázně léčívala už Božena Němcová v Babičce. Zatímco Tučková dál hledá cestu, jak překročit slávu a stín Žítkovských bohyň, kastelán Boček vyvařil svůj úspěšný lektvar ještě třikrát, až se z homeopatika stala ředěním tekutina bez substance.

Problémy novodobých šlechticů či magických schopností žen v Bílých Karpatech se nadto ukázaly jako příliš okrajové a nepoužitelné na svět zachvácený krizí - nejdřív tou migrační, poté i krizí demokracie. V tomto nastavení se pohodlně uvelebil Vlastimil Vondruška s velkovýrobnou příběhů situovaných do české historie, zároveň ale nabízejících věky prověřené léky na bolesti dnešního světa. Po čtyřdílné Přemyslovské epopeji dokončil sedmidílnou Husitskou epopej, zatímco Letopisy královské komory se zatím zastavily na čísle třináct.

Vondruška zjevně saturuje potřeby člověka usazenějšího, s ponurým viděním světa. Pro vzletnější a radostnější naturel si mezi bestsellery našli svá místa Radka Třeštíková či Patrik Hartl.

Jejich úspěch dokládá, že v něčem může mít brněnský spisovatel Jan Němec pravdu - kritika jejich práci ignoruje, protože u těchto knih se opravdu nedá psát o ničem smysluplném. A tak se sláva autorů šíří skrze umně produkovaný hype (dříve jsme neuměle říkali humbuk) na sociálních sítích.

Kdyby Třeštíková a Hartl místo knih produkovali plastové náramky, vyšlo by to nastejno. Na jejich pozadí se výtvory nejvýraznější současné hvězdy českého literárního bestselleru, Aleny Mornštajnové, jeví jako intelektuální hájemství, schopné sofistikovaně, a přitom srozumitelně podat příběhy, jež mají i určitou společenskou relevanci a dramatický oblouk mezi začátkem a koncem se nerozpadá při sebemenším dotyku.

Spisovatelka Radka Třeštíková.
Spisovatelka Radka Třeštíková. | Foto: ČTK

Změny u běžců na dlouhou trať

Uplynulé desetiletí jako by odválo představu, že román je produktem dlouhodobého vymýšlení, pozorování, přepisování a precizování. Frekvence vydávání naznačuje, že tu snad probíhá jakási tajná soutěž, kdo toho napíše víc.

David Zábranský popsal 576 tiskových stran v románu Martin Juhás čili Československo (2015), 370 stran v románu Za Alpami (2017) a 402 stran v románu Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (2019). Alena Mornštajnová pokryla textem 394 stran ve Slepé mapě (2013), 313 stran v Hotýlku (2015), 306 v Haně (2017) a 295 v Tichých rocích (2019). Petra Hůlová či Miloš Urban vydávají nový román už po léta v průměrném intervalu jeden za dva roky. To je tempo, kterým lze snad psát čtivo do vlaku či letadla, ale ne romány s ambicí stát se takzvanou vysokou literaturou.

David Zábranský na Festivalu spisovatelů Praha.
David Zábranský na Festivalu spisovatelů Praha. | Foto: PWF/Tereza Kunderová

Paradoxně přitom už léta platí, že mimo tuto sféru, v takzvané žánrové či dokonce brakové próze, lze najít původní česká díla, která mají styl, perfektně dodržují a místy rozvíjejí žánrové konvence, jsou hravá a nápaditá - namátkou třeba Rychlopalba (2015) Štěpána Kopřivy či detektivky Michala Sýkory (Pět mrtvých psů, 2018), případně příběhy z kriminálního prostředí Jiřího Šimáčka (Charakter, 2012, Prvotřídní hajzl, 2019).

Zatímco chrliči slov nemají čas ani promyslet, v jakém žánru svůj příběh ztvární, a vyjde jim většinou jakási amorfní hmota, česká žánrová próza vyniká schopností pohrát si s detailem a odměnit čtenáře buď provazováním s kanonickými texty žánru, anebo odkazy k dobře odpozorovanému konkrétnímu prostředí (Vysočany a Libeň u Kopřivy, Olomouc u Sýkory, Brno u Šimáčka).

Osvěživým protipólem chrlivého psaní se pak automaticky stávají ti, kdo tempo výrazně zvolnili. Jáchym Topol vydal v našem desetiletí jedinou prózu, román Citlivý člověk (2017), který přišel na pulty osm let po tom předchozím (Chladnou zemí, 2009).

Byť nad Citlivým člověkem někteří mladí kritikové ohrnuli nos jako nad návratem dinosaura z devadesátých let, nelze mu upřít jazykovou bravuru, básnivost a intenzitu. A na rozdíl od výše zmíněných nejde o intenzitu tématu (dnes silného a módního, po pár letech nicméně zapomenutého), nýbrž o intenzitu prožitku, s níž postavy a situace, které si stvoří, i promýšlí a vystavuje je dění, které není momentálním nápadem, ale výrazem bytostného přesvědčení, že toto jsou palčivé rysy naší existence.

Odmlčením ještě markantnějším než Topol prošel Karol Sidon. Po letech rabínování a překládání náboženských textů se vrátil k beletrii hned tetralogií Kde lišky dávají dobrou noc (pod pseudonymem Chaim Cigan, 2014 až 2017). Na stará kolena se nebál sáhnout po ingrediencích superhrdinských příběhů a dalších amalgámů popkultury, z nichž ovšem složil složitý románový svět, postavený na předpokladu alternativních světů, v nichž se věci mohou odehrávat jinak než ve světě našem.

Při rozsahu téměř dvou tisíc tiskových stran udivuje - a v českém kontextu nebývale vyniká - nejen nosnost a koherence Sidonova příběhového celku, ale také styl, který dialogy, popisy a vypravěčské komentáře činí natolik svěžími, až si lze vychutnat každou větu. Na pozadí upoceného a rychlostí psaní zahlceného stylu, jímž se vyznačuje průměr současné prózy, nabízí tato tetralogie zážitek k pookřání.

Návratem víceméně po dvaceti letech byly i tři knihy Ludvíka Němce. Na dvě povídkové sbírky navázal román Žena v závorce (2018), v němž se umně skládá mnohovrstevnaté vyprávění. Na příběhu několika postav zobrazuje i společenský vývoj posledního půlstoletí, hravě si pohrává s hranicí mezi skutečností a fantazií a opět využívá literární tradice - od románu v dopisech přes milostný román až po western.

Od svého otce si Jan Němec snad mohl vypůjčit smysl pro nápaditou kompozici celku a snad i smysl pro jazykovou preciznost. Tam, kde si ale stáří "jen" hraje, mládí cítí povinnost serióznosti. Vydatný život Františka Drtikola se tak v Němcově románu Dějiny světla (2013) stává pilířem pro ještě širší záběr do intelektuálních a kulturních dějin první poloviny 20. století, a zároveň i pro ozvláštněné vyprávění, v jehož centru nestojí žádný "on" či "já", ale záhadné "ty".

Rychlé tempo psaní z minulé dekády snad poněkud zvolnil Emil Hakl. Zatímco v dřívějších časech mu vyhovoval spíš minimalistický prostor povídky, novely Pravidla směšného chování (2010) a Skutečná událost (2013) naznačují, že už zvládá nosně zatížit i rozsáhlejší prostory a že už mu dobře nesedí jen dekadentně unavený svět vyhořelých podivínů: Hakl dokáže stvořit i postavy, které něco zkoušejí udělat.

Zvolnění ještě patrnější je pak vidět u Michala Ajvaze (Lucemburská zahrada, 2011, Města, 2019) či Ivana Matouška (Autor Quijota, 2014, Ogangie, 2017).

Spisovatelé na vedlejší úvazek

Zajímavým jevem české prózy posledního desetiletí jsou výletníci, tedy lidé etablovaní v jiných oblastech a příležitostně vstupující na pole imaginativních příběhů. Necháme-li stranou bizarní prózy Ondřeje Hejmy, na nichž je pozoruhodná jen míra autorova narcismu, lze zmínit romány politických komentátorů Jiřího Pehe a Martina Fendrycha, stejně jako oba Komárky.

Stanislav Komárek si tvořivé psaní drží jako vedlejší parketu, v níž může volně fabulovat a využít nápady, které se nevejdou do jeho esejistiky. Pro Martina Komárka se beletrie bohužel stává stále šikmější plochou, na níž bez soudnosti chrlí, co mu zrovna vytane na mysli.

Z nových výletníků dokázal patřičný mediální hype vytvořit politický marketér Jakub Horák, jehož pokus o román Kočky jsou vrženy (2017) může směle kandidovat na titul nejpříšernější prózy desetiletí. Krok za ním kráčí sociolog Stanislav Biler s dílem Nejlepší kandidát (2017) a jen s odstupem pár kroků publicista Michal Kašpárek s novelou Hry bez hranic (2018). Společné mají to, že z textů trčí buď prvoplánový komentář o tom, co se právě děje, anebo autorovo narcistní ego.

Protipólem, to znamená výlety, které naopak smysl dávají a literární řemeslo respektují, může být Láska v době globálních klimatických změn (2017) vědce Josefa Pánka či letošní Pohyby ledu od autora píšícího pod pseudonymem A. Gravensteen. Čas ukáže, zda podobně příležitostným výletem byl i úspěšný román japanoložky Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018).

Krize, krize, krize

Jádrem současné české prózy jsou, tak jako vždy a všude, krizové vztahy. V prózách Radky Denemarkové (Kobold, 2011, Příspěvek k dějinám radosti, 2014, Hodiny z olova, 2019) jsou diagnostikovány do šířky i hloubky jakožto pokřivení zaviněná společností, v níž se jedinec ocitá.

V prózách bohužel již zesnulé Zuzany Brabcové (Stropy, 2012, Voliéry, 2015) čteme o zničujících krizích vnitřních, kdy dispozice jedince nestačí na život v dnešním bezohledném světě.

Denemarková umí být epická a plnit rozsáhlé plochy. Brabcová naopak spoléhá na fragment, detail, který opracovává tak, až získá podobu temné perly. V obou případech je ale zjevná tematická i stylová originalita.

Radka Denemarková.
Radka Denemarková. | Foto: Libor Fojtík

O kus dál stojí skupina podobných próz o krizi, v nichž ale podobná autorská originalita už tak markantní není. Oblíbené jsou krize vztahové - partnerské, generační, rodinná či jiná příkoří a ublížení, jež po čase vytanou. S nimi umí pracovat Petra Soukupová (Pod sněhem, 2015, Nejlepší pro všechny, 2017). Anna Bolavá (Do tmy, 2015, Ke dnu, 2017) zas dovede ztvárnit divé ženy v sugestivním prostředí, jež se váže na osudové pády postav. A následovat by mohla celá plejáda dalších, kdo vztahové romance zaobalují do baladického vyznění - Viktorie Hanišová, Petra Dvořáková, Dita Táborská či Jakuba Katalpa.

Aby to nevyznělo genderově, na stejnou hromádku lze přihodit i novelu Milana Urzy Dům bez oken (2019) či Stvoření (2017) Eugena Lišky jr.

Už téměř před deseti roky, v dubnu 2010, zemřel Jan Balabán. V něm odešel jeden z nejsilnějších českých prozaiků produktivního věku. Jeho zásadní postavení ve zdejší literatuře ale vytanulo až zpětně, optikou ohlížení se za uzavřeným dílem.

Je tudíž jasné, že i tato obrysovitá mapa je jen subjektivní a provizorní a po čase se útvary na ní zachycené budou zas jevit jinak.

Autor je profesorem Ústavu české literatury a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

USA mají možná druhý případ koronaviru, Japonsko už jej potvrdilo

U texaského studenta, který navštívil čínské velkoměsto Wu-chan, je podezření na napadení novým koronavirem. Pokud se podezření potvrdí, půjde od druhý případ napadení virem způsobujícím zápal plic ve Spojených státech. Druhý potvrzený případ hlásí podle agentury Kjódó Japonsko.

Univerzitní student je v Texasu léčen s onemocněním dýchacích cest a je izolován doma. Zároveň jsou u něj prováděny testy na nově objevený koronavirus, který už v Číně zabil 18 lidí, z toho 17 ve Wu-chanu, který je ohniskem epidemie. První případ nákazy v USA byl oznámen ve středu ve státě Washington.

Japonské ministerstvo zdravotnictví mezitím potvrdilo druhý případ nákazy. Jde o čtyřicátníka, který v neděli do Japonska přicestoval z Wu-chanu. Nyní je muž hospitalizován.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 3 hodinami

Kvůli pádu muže do kolejiště večer nejelo metro na části linky B

Téměř čtyři hodiny nejezdilo ve čtvrtek večer metro mezi stanicemi Smíchovské nádraží a Florenc na lince B. Kolem 19:30 spadl ve stanici Anděl do kolejiště člověk, provoz se podařilo obnovit až necelou hodinu před půlnocí, vyplývá z informací na webu pražského dopravního podniku. Asi čtyřicetiletý muž srážku se soupravou metra nepřežil. Lidé v daném úseku museli na tramvaj, jít pěšky nebo využít jinou linku metra. Na místě zasahovali záchranáři, hasiči pražského dopravního podniku a policisté.

"Bohužel i přes rychlý zásah naší posádky utrpěl muž ve věku zhruba 40 let zranění neslučitelná se životem, na místě zemřel," řekla ČTK mluvčí pražské záchranné služby Jana Poštová.

Metro jezdilo bez omezení v úseku Zličín - Smíchovské nádraží a Florenc - Černý Most, v centrální části linky B byl provoz zastaven. Náhradní autobusy dopravce nezavedl, lidem doporučil využít tramvaje, hlavně linky 3 a 5, či přestup z tramvají na linku metra C.

Zdroj: ČTK
Další zprávy