Židům v českých zemích nebyli nakloněni Marie Terezie ani Jan Neruda, ukazuje kniha

Hana Ulmanová Hana Ulmanová
10. 9. 2022 14:00
Jen lehce popularizační je odborná mezinárodní kniha Židé v českých zemích: Společná cesta dějinami, kterou v překladu Tamary Vosecké nedávno vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Historii zdejších Židů pojímá jako součást českých dějin a přitom využívá v akademickém prostředí dnes módní transnacionální perspektivy, to znamená srovnává s okolními zeměmi či poukazuje na vazby s USA nebo Izraelem.
Josefov v Praze před asanací, okolo roku 1890.
Josefov v Praze před asanací, okolo roku 1890. | Foto: ČTK / ullstein bild / Archiv Gerstenberg

Editoři jsou dva: zaprvé Hillel J. Kieval, profesor židovských a blízkovýchodních studií na Washingtonově univerzitě v St. Louis, od letoška držitel Stříbrné medaile Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde v letním semestru vedl kurz o antisemitských obviněních z rituálních vražd ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Vazby na Prahu má akademik už od roku 1977, kdy tu byl poprvé, posléze se opakovaně vracel.

Jako druhá editorka je pod novinkou podepsaná historička Kateřina Čapková, autorka vysoce ceněných studií, která pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a pravidelně přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Kromě toho se stará o čtyři děti.

Společně nechtěli podat "strhující" příběh Židů v českých zemích. Svazek se vyznačuje spíše důrazem na fakta a precizním zpracováním včetně nezbytných rejstříků, výběrové bibliografie a poznámek pod čarou. Součástí je i demografická příloha, jež zároveň přiznává ošidnost statistik o populaci: až do 20. století, včetně něj, nikdy nebylo jasné, zda je kritériem "židovskosti" národnost, nebo vyznání, přičemž vše ještě zkomplikovala nacistická rasová legislativa.

Editoři neměli ambice přijít s něčím šokujícím způsobem novým: své výklady zasazují do širších souvislostí a obohacují je o nové aspekty jako gender. Třeba hned první kapitolu o raném novověku začínají perspektivou zčásti zvnějšku, zčásti zevnitř: dojmy židovského cestovatele, jenž si v Praze mimo jiné všimne sochy na Karlově mostě s hebrejským nápisem.

Sedm kapitol napsali autoři jako Verena Kasper-Marienbergová a Joshua Teplitsky z předních amerických vysokých škol nebo Michael L. Miller vyučující na Středoevropské univerzitě ve Vídni. Řazeny jsou chronologicky, ani jedna moudře neusiluje o cosi jako jediný celkový obraz: naopak zdůrazňují rozdílné, vyvíjející se postavení Židů na venkově a ve městech, přičemž zvláštní případ představuje Praha. Humanitní hantýrkou tedy vědci oproti homogennímu obrazu nabízejí pohled heterogenní, a zároveň se vyhýbají nebezpečí takzvané balkanizace. Tam, kde je na místě zobecnění, ho učiní: v určité době se tedy uspořádání židovských obcí v Čechách podobalo spíše německému modelu, kdežto na Moravě nikoli náhodou připomínalo Polsko.

Editoři bez zbytečného pitvání pracují se zavedenými pojmy včetně těch nejvýstižnějších: viz obrat "ghetto bez zdí" zavedený historikem Miroslavem Kárným, který přežil holokaust. Co do metodologie pak opět v souladu s trendy věnují pozornost orální historii, to znamená vzpomínkám pamětníků: od novinářky a překladatelky Ruth Bondyové až po herce Miloše Kopeckého. Nezaleknou se ani ústně tradovaného a hodně černého vtipkování, kupříkladu o nevděčné roli představitelů Židovské obce za protektorátu: paní jde otevřít, za dveřmi dva muži v kožených kabátech. Geheime Staatspolizei, Gestapo, řeknou. Paní si úlevně oddechne: Gott sei Dank, zaplaťpánbůh! My už se báli, že jdou od Židovské obce!

Obchod v židovském ghettu, Josefov, Praha, cca 1900. Nafotil Jindřich Eckert.
Obchod v židovském ghettu, Josefov, Praha, cca 1900. Nafotil Jindřich Eckert. | Foto: ČTK / ullstein bild

Více než čtyřsetstránková publikace se ostře nevymezuje vůči přetrvávajícímu výkladu českých dějin, poukazuje však na jeho slabiny. Kupříkladu jinak osvícenou vládkyni Marii Terezii líčí jako zarytou nepřítelkyni Židů, neboť židovská emancipace přišla až s josefínskými reformami.

Kriticky autoři nahlížejí též dřívější obraz první republiky coby ostrova demokracie. A stejně rozpačitě vnímají některé články Ferdinanda Peroutky, jimiž roku 1938 odmítal rumunské a později německojazyčné židovské uprchlíky z Rakouska a ze Sudet. Jen samozřejmě nejdou tak daleko, jako když Peroutkovi smyšlený článek připsal prezident Miloš Zeman a vloni se za něj muselo omluvit ministerstvo financí.

Někdy si však nelze nepřát, aby kniha zašla ještě dál. Ano, podrobně líčí Terezín také jako lest sloužící k oklamání vězňů i lidí v protektorátu nebo Německu, viz nechvalně známá návštěva delegátů Mezinárodního Červeného kříže a následně "rodinný tábor" v Osvětimi včetně úlohy židovského pedagoga Fredyho Hirsche. Kniha však nezmiňuje jeho fascinující osud ani sebevraždu roku 1944 v Osvětimi - natož teorie, co k ní asi vedlo. Hirschovi se letos věnovala divadelní inscenace Fredy režiséra Jana Nebeského.

V kontextu rozsáhlého svazku by to šlo ještě vnímat jako zbytečnou odbočku, nicméně další dva příklady působí jako snaha vyhnout se kontroverzi.

Nakolik lze paušálně přijmout tvrzení německého historika Wolfa Grunera, který dle autorů publikace správně nahlíží na úsilí židovských představitelů v kontextu všudypřítomných nacistických represí jako na projevy odporu, nikoli pouze pasivní přizpůsobení se situaci? To se mezi nimi vskutku nenašel ani jeden sobec či prospěchář? A nakolik se lišilo dilema bývalého pražského vrchního rabína Daniela Mayera, který v 80. letech spolupracoval s StB, od dilematu, kterému tehdy potenciálně čelil každý občan?

Staronová synagoga na pražském Starém Městě, 1933.
Staronová synagoga na pražském Starém Městě, 1933. | Foto: ČTK

Na druhé straně čtenáře potěší zdařilé pasáže o spisovatelích Franzi Kafkovi, Karlu Poláčkovi a Ivanu Olbrachtovi - včetně stručné zmínky o protižidovském pamfletu Jana Nerudy, o kterém se ve školách pohříchu nemluví, neboť je to přece klasik. Nebo úvahy o žánru příběhů z ghetta, takzvaném Ghettogeschichte, pěstovaném v letech 1861 až 1917. Popřípadě o často stereotypních příbězích Ostjuden čili východních Židů, které do kontextu krásně zapadají. Těsně po válce byl u nás ortodoxní judaismus tak silný proto, že v Sudetech se usidlovali Židé ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, kteří si víru vzali s sebou.

Pro úplné laiky ani začátečníky kniha není. Určitě by však po ní měli sáhnout nejen židovští či židovství se věnující studenti, ale všichni, kdo se o tuto historii na nějaké úrovni zajímají.

Obal knihy Židé v českých zemích – Společná cesta dějinami.
Obal knihy Židé v českých zemích – Společná cesta dějinami. | Foto: Nakladatelství Lidové noviny

Hlavních obrysů dějin Židů na našem území tak, jak jsou črtány současnou mezinárodní optikou, jim bude dopřáno v míře vrchovaté - byť se možná pousmějí při vysvětlení, kdo to byl Karel Gott zpívající roku 1965 na purimové oslavě v pražské židovské radnici, jež je evidentně určeno zahraničním čtenářům. A třebaže autoři zásadně nesahají po kuriozitách, tam, kde to považují za relevantní, s citem zacházejí do patřičných detailů.

Čtenáři tak utkví i fotografie zachycující Židy na Starém židovském hřbitově v Praze z dob, kdy měli zakázán vstup do všech zahrad, parků, lesů a hřišť - a tak pohřebiště využívali k rekreaci. Podél zdí jezdily matky s kočárky, zatímco odlehlejší kouty využívaly páry hledající soukromí.

Tu a tam potěší i drobná, leč výmluvná poznámka, jako že familiantským zákonům, které v habsburské monarchii stanovovaly podmínky pro uzavírání sňatků mezi Židy a podle nichž mohl rodinu založit vždy jen nejstarší syn, se přezdívalo faraonské - a jejich důsledkem byl mimo jiné zvýšený počet nemanželských dětí.

Kniha

Kateřina Čapková (ed.) a Hillel J. Kieval (ed.): Židé v českých zemích - Společná cesta dějinami
(Přeložila Tamara Vosecká)
Nakladatelství Lidové noviny 2022, 456 stran, 799 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy