Ponurý primát přece odjakživa bohužel náležel spíš lidem s českým domicilem: mužům, jako byl Rudolf Jung, narozený roku 1882 v Plasech, nebo Hans Krebs, který přišel na svět v roce 1888 v Jihlavě. Oba se angažovali v činnosti Deutsche Arbeiterpartei, založené s celorakouskou působností v roce 1904 a už před první světovou válkou ostře zaměřené proti Židům či Slovanům.
Po roce 1918, už v Československu, rozšířili název strany o slova "nacionálně socialistická" a tato jejich DNSAP coby starší sestra navázala spolupráci s Hitlerovou NSDAP - jež nejen podle názvu jako by jí z oka vypadla. Ideové zaměření partají bylo skoro stejné.
Název Ludendorffova životopisu však v principu nepřehání. Ten člověk hrál při konsolidaci nacistického hnutí důležitou roli, byť politicky nevyrostl z podsvětí extremistických stran a straniček, ale nastoupil shora, s nimbem hrdiny, který za první světové války s maršálem Paulem von Hindenburgem velel německé armádě.
Literatura o Ludendorffovi v němčině pochopitelně existuje, česky dokonce kdysi vyšla jedna jeho kniha. Přesto je zvláštní, že u nás byla tato důležitá postava první světové války skoro vždy interpretována jen v souvislosti s jiným tématem.
Když přijde řeč na Masarykovu osvobozovací akci, objeví se Ludendorffovo jméno mezi těmi, kterým udělala čáru přes rozpočet. Pokud je řeč o říjnové revoluci v Rusku, uvádí se podle pravdy, že to z Ludendorffovy hlavy pocházel nápad posadit Lenina do zaplombovaného vlaku a převézt ho ze Švýcar do Petrohradu; dál už je však řeč vždy o Leninovi, ne o Ludendorffovi. Když se píše o versailleské mírové konferenci z roku 1919, generál bývá jmenován mezi těmi, s jejichž odkazem se účtovalo. Poražená říše však je dodnes nazývána "vilémovským" Německem, ačkoliv tam byl císař Vilém II. hlavou státu jen titulárně. Skutečnou moc v zemi držela armáda a v ní Ludendorff.
Válka z pohledu hlavního štábu
Ve skutečnosti byl dnes pozapomenutý generál důležitým mužem za války i po ní, kdy pomohl udělat z Výmarské republiky stát, v němž polovina obyvatel žádala revanš a polovina se chvěla strachem. Tak praví kniha Brownellových, která čerpá nikoliv z archivního studia, ale již publikovaných pramenů, nejčastěji anglické, zčásti i německé nebo francouzské provenience.
Zdá se, že publikace, která má brizanci i úroveň, může vzniknout i takto: sebráním toho, co bylo pro ostatní okolnostmi, do nově zorganizovaného a smysluplného celku.
Toho generála je třeba vrátit zpět mezi antihrdiny 20. století a postavit ho do řady s Leninem, Stalinem a Hitlerem, se kterými si typově nezadá. V knize ho poznáváme ve chvíli, kdy je mu svěřeno vedení Velké, to znamená první světové války. A co následuje, je především kronika konfliktu, jak se jevil německému hlavnímu štábu.
Zde asi leckterý čtenář zažije překvapení. Řekne-li se "válka", představíme si nejčastěji dvě soupeřící vůle s odlišným pohledem na věc. V Ludendorffově válce to však neplatí. Sice se vede řeč o územních ziscích, jako je na jedné frontě Paříž a na jiné třeba Kyjev, časem se však ukazuje, že smysl Ludendorffovy války je jen ve válce samé.
Všechno to navenek vypadá jako úsilí vynakládané s nějakým strategickým plánem. Bojové plyny. Ponorky potápějící civilní lodě. Genocida v zacházení například s belgickým obyvatelstvem. Neustálé přisouvání statisíců vojáků přímo před hlavně nepřátelských kulometů u Verdunu. Jak by celé to šíleně grandiózní počínání mohlo nemít smysl?
U Ludendorffa ho ale nemá. Jde o to, aby válka vyplnila svět a všechen čas, aby zaměstnala každý lidský život. Ludendorff nemá strategii, a už vůbec ji nemá Vilém II. nebo Hindenburg. Generál vede válku tak, aby se jí mohl zabývat pokud možno nonstop, dokud budou někde zbývat nepřátelé, v zásadě navěky. Po očekávaném vítězství v Evropě má v plánu pokračovat v Indii, Kongu, plánuje rozdělení Spojených států mezi Japonsko, Mexiko a Německo. A podstatou těchto plánů nejsou velikášské ambice, spíš zoufalá snaha zaplnit život.
Pro cíl nevidět lidi
Proto Ludendorff tak snadno nese ztráty včetně těch, jež by jiného položily: oba padlé nevlastní syny pohřbí se stejnou rutinou jako kohokoli jiného ze statisíců vojáků.
Absurdita jeho konání nejlépe vynikne v řídkých okamžicích vítězství. Jemu ani jeho vlasti nic nepřinesou, protože je on ani ta vlast nedokážou strávit. O obrovské územní zisky na východě, získané počátkem roku 1918 takzvaným brestlitevským mírem, Německo vzápětí zase přijde, jinak to ani nemůže být - ve válce, jejímž jediným smyslem je jen a jen válka.
Ocitáme se u psychologických kořenů totality v člověku. Totalita není jenom režim, je to také způsob psychického naladění. Nevědomá vnitřní síla, mocnější než vše, čemu člověk na sobě rozumí, ho vede k tomu, že pro své umanuté cíle přestane vidět lidi. Kdo stojí v cestě k těmto cílům, má smůlu.
Někdo, třeba Ludendorff, si se svým životem neví rady do té míry, že touží umřít. O této nevědomé touze nic netuší, má však moc - takže svou touhu ve zrůdném stínovém divadle znázorňuje na milionech lidí, kteří umírají místo něj.
Věci a události nabývají na významu, pokud slouží smrti, totálnímu cíli. Člověk se rodí proto, aby se stal vojákem a nakonec padl v boji. Politika je dočasnou lidskou aktivitou v obdobích, kdy z nějakého důvodu nejde válčit. Stát je od toho, aby umožnil efektivní vedení války. Pokud to nedokáže, ať zhyne.
Sblížení s nacisty
To vše se víceméně týká hlavního hrdiny knihy Brownellových coby režiséra Velké války. Hlavní důvod, proč autoři knihu psali, však spočívá ještě v něčem jiném. Připomínají Ludendorffovu roli při výrobě proslulé teze o židovské ráně do zad, která - a nikoli tedy vojenské výsledky - prý způsobila porážku Německa.
V zemi se potom zvedla vlna antisemitismu, která přivedla k moci Adolfa Hitlera a přivodila novou světovou válku a holokaust.
Erich Ludendorff se po roce 1918 skutečně sblížil s nacionalistickými extremisty nové generace: dva roky nato se zúčastnil Kappova puče a od roku 1923 navázal spolupráci s nacisty. V roce 1925 kandidoval na prezidenta za jejich stranu, čímž ji pomohl legalizovat.
Jeho mysl se paralelně hroužila hloub do svého neštěstí: před smrtí v roce 1937 ho rozum podle všeho úplně opustil, jak naznačují texty, jež ke konci psal a ve kterých obviňoval Židy ze zavraždění skladatelů Schuberta nebo Mozarta. To se tak náckům předtím, než se ztratí v pekle, stává.
Will Brownell a Denise Drace-Brownell
První nacista: Erich Ludendorff - generál, který umožnil Hitlerův nástup k moci
(Přeložila Zuzana Gabajová)
Nakladatelství Academia 2020, 260 stran, 365 korun
