Hrabal byl citlivý i rabiátský. 25 let po jeho smrti neexistuje jeden správný výklad

Michal Jareš
3. 2. 2022 10:02
Sebevražda skokem z pátého patra pražské Nemocnice na Bulovce, původně vysvětlovaná jako pád po krmení holubů, ukončila v roce 1997 život velkého světového spisovatele Bohumila Hrabala. Neukončila však život jeho díla.
Spisovatel Bohumil Hrabal před svou oblíbenou pražskou pivnicí U Zlatého Tygra, 1990.
Spisovatel Bohumil Hrabal před svou oblíbenou pražskou pivnicí U Zlatého Tygra, 1990. | Foto: ČTK

Po 25 letech už Hrabal pro někoho může být jen jménem z čítanek, symbolem slova "pábení", autorem filmových předloh. Stojí za to připomenout, proč má smysl ho číst i dnes.

Hrabal jedinečně zachytil kouzlo periferie a hlas těch nejopovrhovanějších. Ve světové literatuře to mělo specifické obdoby: Louis-Ferdinand Céline sledoval kal světa skrze zkušenost lékaře, Jean Malaquais přes mnohohlasí jazyků námezdních dělníků, Henry Roth optikou zkušenosti vyhnanství a Isaak Babel mnohoznačně líčenými krásami a hrůzami války.

Hrabal využil odkazu Skupiny 42 a jejích válečných zážitků z odchodu na okraj měst, kombinovaných s pokusem zachytit hmotu mluveného, pravého jazyka - nezapomínejme, že spisovatel debutoval povídkami nazvanými Hovory lidí. Navždy tím ovlivnil českou literaturu a "hospodská historka" se na dlouho stala jedním z rozpoznatelných a poetických principů české poválečné prózy.

V poznávání periferie nebyl sám. Na rozdíl od prokletých literátů a malířů 50. let, od jeho oblíbeného Hanese Reegena po Vladimíra Boudníka, měl však Hrabal větší zkušenost: byl ročník 1914, o deset patnáct let starší než poválečná skupina kolem básníků Egona Bondyho a Iva Vodseďálka. Hrabal byl vrstevníkem výtvarníka a básníka Jiřího Koláře, spisovatelů Jindřicha Heislera, Františka Hrubína, Oldřicha Mikuláška, Josefa Kainara nebo Pavla Tigrida.

Narodil se v Brně jako nemanželský syn, otec se k němu nehlásil. Když se matka znovu provdala za sládka, Hrabal žil v Polné a Nymburku. Po studiích na gymnáziu a reálce v Nymburku, Brně i Českém Brodě navštěvoval pražskou právnickou fakultu, po uzavření vysokých škol za okupace pracoval jako písař a skladník, za druhé světové války coby traťový dělník a výpravčí.

Po válce práva dostudoval a živil se jako pojišťovací agent nebo obchodní cestující. Po komunistickém puči v únoru 1948 odešel na brigádu do kladenských oceláren. Poté, co jej čtyři roky nato část jeřábu těžce zranila na hlavě, pracoval v pražské sběrně papíru, následně byl kulisákem libeňského Divadla S. K. Neumanna a po roce 1963 už spisovatelem z povolání. Jeho první strojopisy, do té doby kolující mezi známými, dostal do širšího povědomí Jiří Kolář.

Bohumil Hrabal v Kersku, 1988.
Bohumil Hrabal v Kersku, 1988. | Foto: ČTK

Kdo se s Hrabalovým dílem seznamuje dnes, může tápat, kde začít. Nepřehlednost je daná existencí desítek spolků a vykladačů Hrabalova odkazu, filmových a divadelních adaptací, sebraných i vybraných spisů, nad nimiž ještě povlávají jak opulentní obrazové publikace, tak zásadní studie, konferenční sborníky či vzpomínkové texty, nemluvě o hrabalovských narážkách v literatuře a kultuře celkově.

Přesto existují svědomití vykladači, kteří dál posouvají povědomí o jeho životě a tvorbě: od literárního vědce Jiřího Pelána přes Jakuba Češku, Tomáše Mazala až po Jakuba Chrobáka.

Stejně jako jsme schopni vidět návaznost na Hrabalovu poetiku v knihách současníků Emila Hakla nebo Václava Kahudy, můžeme debatovat, zda Hrabal v nějakém ohledu byl, nebo nebyl pokračovatelem Franze Kafky, případně se dlouze přít o jeho autocenzuře a přepisování knih. Ty za normalizace vycházely paralelně v oficiální i neoficiální podobě.

Tohle vše je jedna strana Hrabala po roce 1997, spíše akademická, a možná právě proto dobrodružná jen pro některé. Strana druhá se týká všeobecnějšího přijetí a to už začíná být trochu problém.

Otázka nejednoznačnosti Hrabalova odkazu vznikla už za jeho života, kdy nejpozději ve druhé polovině 80. let začal být považován za nezpochybnitelnou autoritu. Sám této roztříštěnosti vyšel vstříc publikací nazvanou Kdo jsem a s jistým sebeironickým úšklebkem se oddával možná trochu pochybnému, ale do úplnosti žitému kralování - viz historky spojené s pražskou hospodou U Zlatého tygra.

Neexistuje jedno správné čtení nebo interpretace Hrabala: můžeme ho vnímat jako člověka pochybujícího, sebestředného, bezcharakterního, citlivého i rabiátského. Jako leckdy až šovinisticky homoerotického, ale zároveň citlivě ženského, například když se pokusil psát očima vypravěčky. Můžeme jej brát jako poněkud odtažitého experimentátora i autora stylu zatíženě pivního a na první pohled trochu přízemně fekálního.

Za normalizace byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, nesměl publikovat a jeho knihy se neobjevovaly v knihkupectvích. Když se roku 1975 usmířil s režimem rozhovorem v týdeníku Tvorba, bez jeho vědomí tendenčně přibarveným, získal možnost znovu publikovat a na jeho knihy se opět stály fronty před knihkupectvími. Ovšem například básník Ivan Martin Jirous na protest proti této konformitě demonstrativně spálil Hrabalovy knihy na pražské Kampě.

Pro někoho byl tedy jistě i zrádcem ideálů. A pro jiné prostě jen existencialistou, básníkem, nesnášenlivým geniálním stylistou, který si dlouhodobě dělal cynickou legraci ze svých obdivovatelů a žil obklopen kočkami na chatě v Kersku, dnes přestavované na muzeum.

Bohumil Hrabal v Kersku, 1992.
Bohumil Hrabal v Kersku, 1992. | Foto: ČTK

To vše je dobré mít na paměti, když se dnes člověk noří do jeho díla. Orientaci v něm komplikují časové nesrovnalosti, způsobené autocenzurními zásahy i přepisy. Sledovat oficiálně vydávaného Hrabala od počátku 60. let znamenalo vidět a číst mimořádný, určující talent, částečně pokračující v tradici Jaroslava Haška. Vedle toho ale existoval Hrabal neoficiální, píšící od 50. let a vydávající na přeskáčku.

Jeho poezie by zasloužila samostatné hodnocení třeba v kontextu válečných a těsně poválečných básníků z Nymburka. Stejně jako by bylo osvěžující ukázat Hrabalův život a dílo paralelně s osudem jeho celoživotního přítele Karla Maryska.

Úplně byl Hrabal poznán až po smrti díky dvěma celkům spisů - ty první, sebrané nakladatelstvím Pražská imaginace, završily snahy datující se od 80. let, ty vydané Mladou frontou v hutnosti poskládaly to nejdůležitější.

Nad tím vším ale zůstává nejzákladnější otázka: co je pravým hrabalovským světem, co z něj zůstává "na věčnost"? Určitě soubory povídek Perlička na dně, kterým debutoval, a Pábitelé, zcela jistě romány Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota nebo trilogie Svatby v domě. A možná některé z drobnějších prozaických děl typu Taneční hodiny pro starší a pokročilé.

I po letech může být čtenář překvapován novými, nečekanými významy, proměnami až taoistickými: třeba proklínané a částečně ignorované texty psané "pro kočku" z počátku 90. let jako Večerníčky pro Cassia jako by dostaly výraznější smysl, než se zdály mít v době vzniku.

Pokud se však budeme ptát po Ostře sledovaných vlacích, Postřižinách či Slavnostech sněženek, musíme si klást otázku, zda je příliš nezvalchovaly filmové adaptace režiséra Jiřího Menzela a jestli jsou i přes evidentní úspěch opravdu tím "hlavním". Respektive tím, co pro čtenáře zůstává po všech hromobitích a časech, reakcích a redukcích.

Autor je literární historik.

 

Právě se děje

Další zprávy