Ve své knize Stavitelé, vydané před několika dny u příležitosti Velkého knižního čtvrtka, tím Štorm myslí ryze českou drobnější stavbu, která vzniká svépomocí, pod rukama především venkovských fachmanů a melouchářů. Protože jako taková se stává "čekárnou na řemeslníky".
Tento termín by si František Štorm mohl nechat patentovat. Dokonale vystihuje jeden ze spodních proudů tuzemské ekonomiky. Kdo někdy, nikoliv na klíč, ale svépomocně, budoval či rekonstruoval dům nebo byt, dal by patentovému úřadu pro Štorma doporučení. Byla by to možná polovina národa.
Situace, kterou Štorm popisuje a ilustruje - co stránka textu, to jedna kresba tesařskou, zednickou či truhlářskou tužkou -, se dotýká navenek téměř neviditelných, lokálních základů zdejšího hospodářství, překrytých mediálně atraktivnějšími makroúdaji o růstu či poklesu HDP, nejbohatších Češích a byznysu, v němž se točí přinejmenším stamiliony.
František Štorm ale vystihl tu odvrácenou tvář, jež v zemi - jinak zavalené službami i zbožím všeho druhu - formuje společenskou kulturu odspodu. Třeba když se na stavbě zčistajasna objeví dlouho postrádaný tesař a Štorm se ho ptá, zda nemá jiný telefon, protože se mu nemůže dovolat. A řemeslník evidentně bez výčitek odpovídá, že "nemá žádnej, poněvadž ho všichni shánějí".
Místo tesaře by se daly dosadit jiné profese nezbytné pro stavbu - zedníci, klempíři, pokrývači či podlaháři, kteří by nejen nebyli obtížně sehnatelní a po domluvě by skutečně přišli pracovat, ale zároveň by byli schopni tvořit běžnou venkovskou "architekturu bez architektů", jež by se nepříčila okolní krajině. To by pak Štorm nemusel třeba fasádníkům zkracovat široké dřevěné hladítko, protože takto upraveným nástrojem nemohou udělat souvislejší rovnou plochu omítky, která se na stěnu chalupy z 19. století nehodí.
Je to výsledek Štormova přístupu k venkovské architektuře, jak mu ho vštípil otec, který v čase rekonstrukce chalupy zemřel. A ve "stavebním deníku" je tedy o tom záznam. Štorm popisuje, že otec ho naučil sát všechnu tu krásu dubových alejí, rybníků a jihočeských návsí. "Směrné územní plány nepokryjí jemnou krásu krajiny, ta je neměřitelná," píše Štorm. "Kdyby ji všichni viděli a milovali, každý by se snažil svým přirozeným citem nehyzdit přírodu a návsi vesniček."
Zní to neobvykle křehce od vůdčí postavy více než třicetileté blackmetalové kapely Master's Hammer, která vyznává "estetiku ďábla" a kde kytarista František Štorm ve vlastních textech chraplavým, hrůzostrašným hlasem zpívá nekřesťanské věci.
I této hře na pána temnot ale skvostný ilustrátor knih amerického hororového klasika Howarda Phillipse Lovecrafta či Stokerova Draculy zůstává na některých místech Stavitelů věrný. Třeba když si do stavebního deníku opět zapisuje, že mu "vybuchli řemeslníci", jak to v jeho okolí říkají lidé, kteří na řemeslníky marně čekají hodiny, dny i týdny, i když s nimi měli napevno něco domluveného. To se pak autorova fantazie rozletí do černých představ o situaci, která nastane po explozi.
"Mezi roztrhanými kusy mozolnatých těl létá všelijaký vercajk, třeba lžíce, fanky, kalfasy, vodováhy, vingle, kramle a střepiny míchaček," rozjede to Štorm blackmetalově. "Tratoliště okolo krvavého kráteru čpí obsahem střev, tedy hlavně rumem a obědem z bufetu. Mozky proletářů rozmázlé na dlažbě u popelnic olizuje toulavý pes, roj masařek mlsně poletuje a klubka červů hodují na zamřelých cárech socek."
Někteří Štormovi kamarádi prý nad nespolehlivostí řemeslníků šílí, běsní a nevraží, sžírají se negativní energií. On se ale "rozhodl tuhle sílu soustředit do hrotu tužky a ten děs co možná nejvěrněji vykreslit".
Na téměř čtyřicítce čtvercových černobílých ilustrací se tak objevuje řada přízračných motivů, jako kdyby je stvořil nějaký příbuzný malíře Aléna Diviše.
Stavební stroje přerůstají do živých organismů, z čepelí lopat srdcovek, uspořádaných do kruhu, se stává vyděšená mandala. Radiátory ústředního topení mohutně raší z trubek jako obrovská děsivá rostlina, tváře s vyvalenýma očima - u kapitoly Vybouchli mi řemeslníci - pohlcuje i s lopatou asi černá díra z vesmíru.
Štormovo vyrovnání se s jedenapůlletým budováním domu, který dokončil letos v lednu, má půvab nahrubo tesaného textu. Často zamíří k drobným, stylisticky vyladěným úvahám o architektuře, stavitelství, umění či přírodě, filozofujícím sloganům - "Odteďka za měsíc bude (betonový) základ (domu) vyzrálý. Budeme vyzrálí i my?" - či sdělením, které patří spíš do osobního než stavebního deníku.
Jenže deníky nelze u umělce Františka Štorma oddělovat. "Chalupa je moje tělo," píše. A tak když musí dělníci zbourat některé části stavení, autor líčí, jak to je on sám, kdo dostává děsné rány bagrem, bouracími kladivy, motorovými pilami a jak se řev nástrojů podobá bolestnému skřípění zubů v očistcových mukách. "Můžou být součástí stavebního deníku i součásti moje?" ptá se.
Mohou. A to je na knize Stavitelé právě podstatné. Na to by nejvýstižněji odpověděl americký filozof a spisovatel Henry David Thoreau, jehož deník z poloviny 19. století, nyní chystaný k českému vydání, František Štorm ilustroval. Thoreau část života strávil asketickým samotářským životem ve vlastnoručně zbudované chatě uprostřed přírody a roku 1841 si poznamenal: "Můj deník je částí mého já, která by jinak přetekla přes okraj a přišla nazmar."
Kniha vyšla s dalšími 15 tituly v rámci Velkého knižního čtvrtka, jehož je Aktuálně.cz mediálním partnerem.
František Štorm: Stavitelé
Nakladatelství Volvox Globator 2020, 80 stran, 349 korun
