reklama
 
 

Bez šátku i bez čádoru. Jako školačka jsem se vzepřela íránskému režimu, vzpomíná spisovatelka

13. 3. 2016 6:55
Bylo krátce po islámské revoluci v Íránu, ženy musely chodit zahalené v hábitech a vlasy ukrývaly do šátku. Malé školačce Abnousse se to protivilo a vzdorovala. Když ji donutili, vzbouřila se: ze školy vybíhala po ulici nahá a bavila se tím, jak ji zkouší pronásledovat mravnostní policie. Rodina byla brzy z Íránu vyhoštěna a natrvalo se usídlila v Paříži. Zde Abnousse Shalmaniová vystudovala a poznala krásy francouzské svobodomyslné literatury. Jejím oblíbeným autorem se stal markýz de Sade. Všechny tyto životní peripetie líčí Francouzka ve své prvotině Chomejní, Sade a já. Češi dostávají knihu do rukou jako první na světě, autorka ji přijela osobně představit.

Abnousse Shalmaniová se stala rebelkou již jako malá šestiletá školačka. Na tom by možná nebylo nic tak divného, kdyby se tato její soukromá dětská vzpoura neodehrála v Teheránu po islámské revoluci. Také o tom pojednává její právě vycházející prvotina Chomejní, Sade a já, kterou Češi dostávají do rukou díky návštěvě autorky v České republice.

Abnousse se narodila v roce 1977 v íránské metropoli Teheránu. Hned o rok později začala íránská islámská revoluce, dovršená v roce 1979. Moc v Íránu se dostala do rukou náboženských autorit v čele s šíitským duchovním ájatolláhem Chomejním. To s sebou neslo mnoho zákazů a nařízení, včetně povinného zahalování žen a zakrývání vlasů.

Spisovatelka říká, že na dětství má krásné vzpomínky, ale dovršení revoluce toto období zahalilo do černých a šedých barev. Šátek se jí protivil, zkusila ho nenosit, ale brzy zjistila, že ve škole není jiného zbytí. "Učitel, kterého jsme měli na náboženství, mi na dotaz, proč musím nosit šátek, odpověděl, že ženy jsou nebezpečné objekty. A to se mi nelíbilo – že jsem jako malá šestiletá holčička považovaná za nebezpečnou ženu," vysvětluje na besedě se čtenáři Shalmaniová.

Abnousse se vydala na svůj soukromý boj – proti "vousačům" (duchovním)  a proti "vránám" (ženám, hlídajícím na ulici náležité chování ostatních žen). O to více si pak dala záležet po škole. Často si sundala nejen šátek, ale i ostatní oblečení a dala se na útěk íránskými ulicemi mezi zkoprnělou mravnostní policií.

"Oblečení smotám do aktovky a pak utíkám sprintem k hlavnímu vchodu a přitom kličkuju mezi vránami, které se vrhají na můj nahý zadek. Cestou sbírám body: únik jedné vráně půl bodu, dvěma vránám jeden bod, vrána, která zakopne o cíp čádoru, dva body a ta dále. Vítězství mám v kapse: v čádoru nedokážou běhat," líčí ve své knize.

Rodiče jí provokace nejdříve zakazovali. "Když se jednou staly svědky mé honičky s vránami, přišlo jim to legrační a museli se smát. V podstatě mi to pak tolerovali." Jak dodává, byla nejmladší ze šesti sester, takže jí rodina rozmazlovala a dovolila jí více než ostatním sourozencům.

Učitelka ji trestala citelněji. "Jednou mi například ostříhala nehty tak, že jsem pak do nehtových lůžek chytla infekci."

Podobně tolerantně se pochopitelně nechoval íránský režim a rodina byla v roce 1985 vyhoštěna. Přestěhovali se do Paříže, spisovatelka od té doby ve své vlasti nebyla a zřejmě tam ani nemůže.

Význam nošení šátku nechápu

Na dění v Íránu se dívá již jen zpovzdálí a s nadhledem. "Šátek a hábit měly ženu ochránit, aby neprovokovala mužské okolí. Dobře, proč tedy je v muslimském světě tolik znásilněných žen?" ptá se. "Zdá se, že takto zahalené ženy působí na muže přesně naopak."

Předepsané šátky podle ní zhoršují postavení žen ve společnosti. "A je známou věcí, že čím lepší postavení žen ve společnosti, tím silnější je ekonomika dané země," podotýká.

"V koránu není přímo napsáno, že by se žena měla zahalovat, ale že by měla být skromná. Jenže na íránských ulicích vidíte ženy, co jsou povinně zahalené, ale mají luxusní kabelku světové značky. Tak jakápak skromnost? Šátek není  symbolem islámu, ale politického islámu," namítá.

Líčí rovněž, jak za vlády ajatolláha Chomejního nesměly ženy nosit brýle včetně těch, které bez nich neviděly. Mohly by totiž za skla schovávat make-up, který byl rovněž zakázán.

"Dnes jsou již brýle i make-up dovoleny, oblíbené jsou také plastiky nosu. Kdo na ně nemá, nalepí si na nos náplast, aby to vypadalo, že je taky po plastice," vypráví s úsměvem.

Francie znamenala pro Abnousse Shalmaniovou novou životní kapitolu. Poznala nejen svobodomyslnou společnost s volnými pravidly či vynikající francouzskou kuchyni, ale i velmi inspirativní a svobodomyslnou francouzskou literaturu. 

Jejím "oblíbencem" je markýz de Sade a jeho knihy střídající filozofii s pornografií. "Vím, že mnohé scény tu jsou naprosto šílené, ale mně se na jeho díle líbí, že tam neexistuje tabu, cenzura, nýbrž naprostá volnost. Je to nesmírně osvobozující pocit," uzavírá francouzsko-íránská historička, novinářka, filmařka a nyní i spisovatelka.

Abnousse Shalmaniová líčí na besedě se čtenáři svou malou dětskou vzpouru v Íránu osmdesátých let. | Video: Zuzana Hronová |  03:12

    

autor: Zuzana Hronová | 13. 3. 2016 6:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama