Doyen české literatury si novou knihu nadělil několik měsíců předtím, než v létě oslaví 93. narozeniny. Její luxusní podobu zvýrazňuje nejen grafická úprava Pavla Růta a padesátka reprodukovaných maleb Evy Vonešové a Ondřeje Kohouta - dětí z druhého z Kohoutových tří manželství. Signalizuje ji i magické číslo "třiatřicet povídek a jedna k tomu od Jeleny Mašínové" v podtitulu a poznámka, že "je to možná můj opus ultimus, mé poslední dílo", vyvedená zlatým písmem na obálce.

Zda se uvnitř vskutku nachází 33 povídek, záleží na tom, jestli jsme ochotni přistoupit na autorovo vysvětlení. S odkazem na příběh o Viktorce, který je umístěn v Babičce Boženy Němcové, ale mohl by z ní být vyňat a fungovat samostatně, Kohout vysvětluje, že ze svých již publikovaných próz vybral pasáže, které mohou fungovat jako samostatné povídky - metaforicky je označuje za přítoky románů, jak zní i titul celé knihy.

Související

Román písničkáře Merty je ulítlý a punkový. Nevadí, že nedává smysl

Podle Kohouta je román řeka, jejíž proud posilují říčky a potoky, tedy povídky. K těmto románovým přítokům připojil devět "povídek bez románu" (a pak ještě tu od své třetí ženy Jeleny Mašínové), tedy próz, které nevyňal z větších celků, ale ze šuplíku a publikoval poprvé až zde. Patří mezi ně také "povídka" Dejbúk, která je začátkem rozepsaného románu.

Celá ta metafora o povídkách, jež se skrývají v románech, pochopitelně kulhá, jestliže nejsme připraveni podlehnout její básnivé síle. Vyřízneme-li z toku románu určitou pasáž, je to jako vyříznout kus Vltavy - třeba od Vyššího Brodu do Českého Krumlova. Přítok nevznikne, nemá to začátek z pramenu ani soutok jako poslední bod. Bude to kus řeky, jemuž chybí jak cesta přes Lenoru či Lipno, tak i to, co teče dál směrem k Českým Budějovicím.

Kohout sice vyňaté texty upravil, povídky z nich tím ale neudělal. Pokud tedy povídkou rozumíme to, co má zjevný začátek i konec a pracuje s výběrovým prostorem, kde je vše co nejintenzivněji provázané. Naopak osvětlení dějových peripetií, jednání postav či popisy v určité části románu plynou i z toho, co už bylo nebo co by ještě být mohlo.

Podobně se povídkami nestanou fejetony či úryvky z memoárů jen proto, že je autor jako povídky označí. Povídka prostě není vše, co spisovatel napíše a je to krátké.

Nová kniha tudíž představuje spíš jakousi vzorkovnici, "best of" Kohoutových způsobů psaní od počátku 60. let až do současnosti. Psaní jako prostoru pro jedno velké "já": ať už v různých podobách autobiografických a vzpomínkových vyprávění, anebo v beletrii, v níž až na takto uspořádané ploše vynikne klíčová pozice vypravěče. Tedy toho, kdo má hlavní slovo, kdo ironizuje postavy, o nichž vypráví, kdo se od jejich pinožení distancuje vzletným jazykem, kdo rád předvádí svůj šarm a užívá si možnost určovat, jak bude někdo nebo něco označeno.

Pavel Kohout s novinkou Přítoky románů a cenou za celoživotní dílo, kterou dostal v rámci ocenění Kniha roku 2020 pořádané Nadačním fondem Čtení tě mění. | Foto: Odeon

Jako by si Kohout v próze užíval to, co mu psaní dramat - a že je autorem více než čtyřicítky - neumožní: vytvořit kromě postav ještě někoho, kdo je nad nimi a komentuje i určuje jejich jednání. Vypravěče, jenž postavy vnímá jako kořist. Může ji natáhnout na kolo dramatického oblouku a nechat ji zmítat primitivními pudy či neschopností jednat, zatímco sám z nadhledu uvažuje o chodu světa.

Nad úryvky z románů se asi dá uvažovat, proč autor vybral právě danou pasáž. A někdo si třeba i dá práci porovnat, co a jak Kohout upravil, aby se z kousku románu stala "povídka". Pro ostatní to bude fungovat jako úryvky v čítance: malá porce na ochutnávku, aby si udělali představu, jak chutná hlavní chod, a řekli si, zda na něj mají chuť.

Zajímavější jsou dosud nepublikované povídky. Zde vyniká hned ta nejstarší - Zmýlená z roku 1961. Ještě víc než u tehdy vznikajících Směšných lásek od Milana Kundery je na ní krásně vidět nutkání přejít po dlouhých letech služby diktatuře proletariátu od společenských témat k člověku jako jednoduchému zvířeti, ovládanému toliko sexuálním pudem. Jak je úlevné po těch letech vzletné angažovanosti se konečně s chutí zanořit do erotické, ba až pornografické bažiny.

Obal Přítoků románů. | Foto: Odeon

Nápaditá je i povídka Trabl z půlky 70. let, založená na zrcadlení světa těch, kdo v bytě prošpikovaném mikrofony odposlouchávají, a tím, kdo je odposloucháván, avšak není obětí.

Novější povídky už spíš rozvíjejí kompoziční nápad či téma, jež vydá na pár stránek a výraznou pointu. Začátek připravovaného románu Dejbúk ovšem představuje podivnost, v níž opět dominuje způsob vyprávění: čtenář musí takřka veškerou energii vynaložit na dešifrování foneticky psaných anglicismů, které okupují vypravěčovu mluvu v míře mnohem větší, než jak to s komickým efektem využíval Josef Škvorecký.

Goethovské pokusy starých autorů být aptudejt a vcítit se do duší mladých lidí zkrátka málokdy dopadají dobře.

Kohoutova kniha Přítoky románů je jakýmsi autorským výborem, doplněným o pár dosud nepublikovaných povídek, které by nevydaly na samostatnou sbírku. Ti, kdo se chystají živoucího klasika teprve objevit, ale udělají lépe, když vezmou do ruky některý z jeho vrcholných románů - Katyni či Nápady svaté Kláry.