V českém překladu nedávno vyšel váš nový román Kruh. Jaká máte očekávání od uvedení knihy na český trh?
Nevím, jací jsou čeští čtenáři, zatím je moc neznám. Vím, že mají detektivky rádi a že je tu hodně populární Jo Nesbø, doufám, že dosáhnu obdobného úspěchu jako on. To, že mají rádi Nesbøho, ukazuje, že čeští čtenáři mají dobrý vkus, to je pro mě důležité, Nesbø je skvělý autor.
Proč píšete v žánru krimi? Snažíte se svézt na současném trendu detektivek?
Nebyl jsem inspirován nikým, jako je Nesbø nebo podobná ikona. Když jsem začal psát první knihu Mráz, neměl jsem od Nesbøho přečtenou ani jednu knihu. Vlastně jsem začal psát už někdy v deseti letech, postupně jsem psal povídky, psal jsem různé příběhy na stroji, poezii, fantasy, deníky a podobě, účastnil jsem se různých soutěží povídek. K tomu, že bude první kniha Mráz detektivka, jsem došel náhodou. Když jsem ji začal psát, nevěděl jsem, co z toho bude, až někdy na šedesáté stránce jsem si uvědomil, že z toho bude detektivka.
Jako čtenář čtu různé autory a různé žánry, nejen detektivky. Proto si myslím, že na mých knihách je zajímavé to, že se snažím vystoupit z kategorie detektivního žánru.
Podle mě by se román měl přelívat mezi různými žánry. Sám o svých knihách nemluvím jako o detektivkách, mluvím o nich prostě jako o románech. Škatulka detektivky má své hranice a staví autorovi určitá úskalí, která jsou specifická, konkrétní právě pro detektivku. Když se z ní vymaním, umožňuje mi to být v psaní kreativnější.
Plánujete věnovat se i jiným žánrům než jen detektivce?
Už jsem o tom uvažoval, ale v současnosti si natolik rozumím se svou hlavní postavou, s Martinem Servazem, že nemám chuť tohle papírové přátelství ukončit. A myslím, že tato postava má hodně co říct, nechci ji zatím opustit.
V románech často pracujete s odkazy na hudbu. Co ve vašich knihách znamená?
Jak říkal Steiner, žijeme ve světě obrazu a zvuku, ne textu, takže když se bavíme se svými přáteli, většinou se shodneme na nějaké společné oblíbené hudbě, na nějakém dobrém koncertu, kde jsme byli, ale málokdy se shodneme na tom, co jsme všichni četli. Tuhle situaci jsem chtěl zobrazit.
Také mi přišlo zábavné, že každé postavě přiřadím nějaký hudební styl, který má ráda. Tím ji popíšu a mohu ji definovat, aniž bych musel něco vysvětlovat. Protože když musíme v knize něco vysvětlovat, tak to znamená, že jsme neuspěli v tom prvotním záměru.
Například postava Martina Servaze je podle mě dobrou ilustrací tohoto. Je to spojovník mezi moderní dobou a stoletím minulým, možná i předminulým. Žije v jednadvacátém století nových technologií, na druhou stanu má rád Mahlera, což je autor, který velmi dobře spojuje devatenácté století a moderní dobu, také s dodekafonickou hudbou, která se zrodila ve střední Evropě, stejně jako psychoanalýza.
Možná bych to mohl přirovnat k sochám svatých v kostelech, ač je to trochu přehnané. Tam má každý svatý nějaký atribut, který ho definuje. U mě je každá postava definována svou hudbou.
V knihách často tematizujete politickou situaci ve Francii. Je to pouze prostředek, jak oživit literární prostřední, nebo se snažíte svým čtenářům něco vnuknout?
Nijak se nesnažím čtenářům něco vnuknout. Myslím si, že rolí spisovatele není přinášet nějaké sdělení, zprávy, to je role třeba pošťáků. Ale abych vám odpověděl, budu citovat jednoho českého spisovatele, Ivana Klímu: „Čím více spisovatel zobrazuje něco intimního, a čím to dělá upřímněji, tak tím více zasahuje do sociální sféry.“ Román by proto neměl odrážet politickou situaci nebo jakýkoli systém, ale právě čím více je intimní, čím více dosahuje na sociální sféru, tím více se to zobrazuje. Nemá předávat zprávu, ale má jít do hloubky, do intimity. Ale žánr detektivky má v sobě následující – i autoři, kteří nechtějí nic z politiky a sociální situace odrazit, tak i nechtěně tím něco zobrazí, je to v jejich DNA, zobrazit sociální a politickou sféru.
Když se vrátím k žánru detektivky, říkal jste, že Nesbø vám inspirací nebyl. Kdo tedy?
Nebyla to přímo inspirace, byl to vzor. Mám hodně rád bohužel nedávno zemřelého Henninga Mankella. U něj jsem viděl v detektivním psaní opravdovost. Když popisuji práci policistů, tak opravdu pracuji s policisty, s kriminálkou, zjišťuji jejich postupy, zjišťuji, jak pracují, a snažím se to zapracovat do svého románu. Opravdu obdivuji práci Michaela Connellyho, který ve svých románech popisuje práci losangeleské policie, je to taková novinářská práce, novinářské zobrazení. To, jak policie pracuje, je v mých knihách součástí zápletky.
Potřebuji tuto realistickou podporu, realistický základ. Nesnáším, když jsou v knihách faktické chyby, třeba u práce policie, nebo čehokoli jiného. Proto spolupracuji se skutečnými orgány.
Jednu dobu se Francie hodně zajímala o českou literaturu, teď už to tak není, nevím, čím si to vysvětlit, možná tím, že se změnila česká literatura.
Příběhy zasazujete do oblasti Pyrenejí, kde jste sám vyrůstal. Kraj popisujete drsně, veskrze nevlídně a syrově. Je váš vztah k této oblasti i ve skutečnosti takto negativní?
Ano, vyrůstal jsem tam, ač už 20 let žiji v Paříži. Vyrůstal jsem tam, kde se odehrává román Mráz. Mohu vám říct jednu historku – vrátil jsem se tam v roce 2012 a lidé z místní turistické oblasti mi vyčítali, že jsem tu oblast úplně očernil, je pravda, že pro turisty to není úplně přívětivě vykresleno. Na druhou stranu si nemyslím, že Norsko nebo Švédsko jsou tak černé, jak je popisují Jo Nesbø nebo Henning Mankell ve svých románech.
Několikrát jste citoval Ivana Klímu, máte nějakého oblíbeného českého autora? Tady vidím, že s sebou máte francouzský překlad Hrabala…
Mám hodně rád Kunderu, toho opravdu obdivuji, je ve Francii hodně známý, na Západě je známější než Klíma. Četl jsem jeho knihu Umění románu, kde píše o psaní a píše tam také něco, co jsem si zapamatoval a co je pro mě hodně důležité – že v novinách se neustále objevují ty stejné rubriky, ty stejné články, stejné otázky, stejná slova, což svým způsobem odráží ducha dané doby. Ale román je úplně jiný, román je mnohem složitější, čtenář si musí uvědomit, že román říká „věci jsou mnohem složitější, než si myslíš“. A toho se snažím držet, i když samozřejmě v porovnání s Kunderou jsem takhle maličký.
A samozřejmě Kafka, nemohu být v Praze a nezmínit Kafku. Téma, kdy je člověk rozmačkán silami, které jsou silnější než on, a samozřejmě téma absurdity je mi blízké, sám jsem pracoval jako státní úředník, takže dobře vím, co to absurdita je.
Vidíte někde nějaký zásadní rozdíl mezi současnou českou a francouzskou kulturou, potažmo literaturou?
Neznám dobře českou kulturu, bohužel. Na české literatuře mě však fascinuje jedna věc. Já jsem v minulých desetiletích hodně četl. A uvědomil jsem si, že tak malá země jako Česko vyprodukovala tolik autorů, známých po celém světě, ve Francii, v Americe, na celém Západě, ať před revolucí nebo po revoluci, byli překládáni, třeba Vaculík, Kundera, Hrabal, Klíma, Havel, a to mi přijde naprosto neuvěřitelné, že tak malá země vyprodukovala tolik mezinárodně známých autorů. Teď nedovedu vyjmenovat pět třeba norských známých autorů nebo maďarských autorů, ale českých rovnou deset. A když si vezmete vládu Václava Havla, tak tam bylo více překladatelů, spisovatelů a básníků než politiků, což je něco naprosto neuvěřitelného.
Jednu dobu se Francie hodně zajímala o českou literaturu, teď už to tak není, nevím, čím si to vysvětlit, možná tím, že se změnila česká literatura.
Vaše knihy se stávají bestsellery. V čem podle vás tkví jejich úspěch?
Ve svých knihách popisuji Pyreneje, jihozápad Francie, Toulouse, to jsou oblasti, které snad mým zahraničním čtenářům připadají exotické. Ale mé knihy mají úspěch i ve Francii, takže tím to asi vysvětlit úplně nemohu. Čím déle se člověk snaží rozvíjet své téma, jít v něm více do hloubky, tím více se v tom zlepšuje a v tomto případě se čtenáři dokáží lépe ztotožnit s postavami. A tím se vracíme k tomu, že čím upřímněji člověk mluví a píše o něčem intimním, tak tím více zasahuje do sféry politiky a do sociální sféry. Moje postava Martina Servaze je podle mě pro čtenáře zajímavá proto, že se s ní dokáží identifikovat, nepředstavuje takové to klišé nějakého alkoholika-policajta, který je v každé druhé detektivce.
