reklama
 
 

Izraelská legenda Avraham Jehošua na Světu knihy: Literatuře už chybí boj o morálku, dobra se zlem

13. 5. 2018
Renomovaný izraelský romanopisec Avraham B. Jehošua se v Praze ptal, proč literatura ztratila ze zřetele mravní zásady. Svůj způsob čtení textu ilustroval na příběhu o Kainu a Ábelovi.

"Nebojte, alespoň některé vaše otázky zodpovím," pravil zaskočenému moderátorovi izraelský spisovatel Avraham B. Jehošua, sotva usedl k diskusi na veletrhu Svět knihy. "Ale pak bych rád obecněji pohovořil o vztahu literatury a mravnosti," dodal.

A skutečně: renomovaný jedenaosmdesátiletý prozaik na pražském Výstavišti jen letmo mluvil o svých jedenácti románech, z nichž čtyři vyšly také v českém překladu.

Většinu času rozvíjel tezi, že současná literatura se přestala zajímat o morálku, a proto má slabší vliv a oslovuje méně čtenářů než před jedním dvěma stoletími, kdy lidem mimo jiné vštěpovala mravní zásady. "Kdybyste si na opuštěný ostrov mohli vzít jen deset románů, vyberete si ty současné, nebo Flauberta, Balzaca, Turgeněva, Čechova?" obhajoval Jehošua klasiky 19. století, pro něž "morální dilemata byla na prvním místě".

Rovněž současná literární kritika prý častěji oceňuje originalitu, čtivost nebo estetickou kvalitu díla. "Ale nikdo už neřekne, že se mu kniha líbí pro svůj morální základ, nikdo už se nepodivuje, když se postava nezachová zásadově," stěžoval si romanopisec.

To téma patří k jeho stěžejním. Jehošua čtyři desítky let vyučoval srovnávací literaturu na univerzitě v izraelské Haifě.

Názor, že dnešní autoři opomíjejí morální dilemata, rozpracoval nejprve na semináři a později ve sbírce esejů nazvané Hrůzná síla drobné viny z konce 90. let minulého století.

V nich ostatně argumentuje stejnými příklady, jimiž si pomáhal v Praze - například hrou starořeckého dramatika Eurípida nazvanou Alkéstis. V ní král dostane možnost vyhnout se smrti, pokud za sebe najde náhradní oběť. Rodiče a přátelé jej odmítnou, jeho milovaná žena Alkéstis však souhlasí.

"To je samozřejmě smyšlená situace. Ale mravní otázka, která stojí v jejím základu, pro mou generaci ožila během holokaustu, kde ve vyhlazovacích táborech nacisté nutili Židy, ať si vyberou, které z jejich dvou dětí přežije a které půjde do plynu," připomněl v Praze Jehošua.

Další ze známých hostů. #svetknihy #svetknihypraha #svetknihy2018

A post shared by Svět knihy (@svetknihy) on

Jinde argumentoval Dostojevského románem Zločin a trest, jehož protagonista Raskolnikov zavraždí starou lichvářku.

"Neznáme jeho minulost, nevíme, jaký byl v dětství. Román se odvíjí od rozhodnutí zabít starou ženu a popisuje následné morální trauma, vnitřní proměnu, v jejímž důsledku se Raskolnikov k zločinu přizná. Dnes, s našimi znalostmi psychologie, bychom tu knihu napsali jinak," pravil Jehošua, podle nějž rozvoj psychologie ve 20. století vede autory i čtenáře k tomu, že postavy více analyzují, než aby k nim "zaujímali stanoviska".

Zjednodušeně řečeno: o literární postavě, kterou by člověk dříve označil za morálně pokleslou, dnes smýšlíme jako o člověku, jenž byl třeba v mládí málo milován, trpěl komplexy, frustrací či paranoií, a snadno pak jeho činy můžeme začít relativizovat, varuje Jehošua.

Nejde přitom o výtku vůči psychologii - autorova manželka, s níž žil šestapadesát let a která zemřela předloni, pracovala jako psychoanalytička. Jehošua pouze míní, že prostor, jenž dříve náležel literatuře, dnes zaplnila psychologie.

Dále prý literatuře na vlivu ubral rozvoj práva v demokratické společnosti. "Zvykli jsme si, že jediné místo, které rozsoudí, co je správné a co špatné, je soudní síň. Dobré je to, co povoluje zákon, a špatné to, co zapovídá," tvrdí Jehošua a nabízí příklad: pokud mi někde nezakazují jet autem rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu, znamená to automaticky, že je to správné?

"Je důležité, aby literatura člověku tříbila názor na to, co je dobré a co špatné. Dnes v tom její roli suplují také média, avšak ta nedokážou přimět čtenáře, aby se s postavou identifikoval jako v beletrii. Do románové postavy se vcítíte natolik, že vás rozesměje nebo rozpláče. Ale pláčete snad, když čtete noviny?" ptal se autor.

Jehošuovy teze jsou pochopitelně sporné. Domyšleny do důsledků by znamenaly návrat kamsi o dvě stě let zpět ke konzervativním postojům, posuzování literárních děl čistě dle morální stránky, pomíjení všech dalších aspektů textu od struktury po jazyk a tak dále.

Spisovatel však svou pražskou přednášku nezamýšlel jako manifest. Částečně vyzněla coby pokus tradičněji píšícího autora pochopit mladší generaci, s jejíž tvorbou si možná neví rady.

Jinde Jehošua nabízel pozoruhodné paralely. "Proč dnes ve světě na významu opět nabírá náboženství? Když se psala polovina 20. století a já byl mladý, myslel jsem, že náboženství je odepsané. Teď ale v Izraeli stejně jako v arabských zemích vidíme čím dál více zbožných lidí. Podle mě proto, že lidstvo hledá odpovědi na morální otázky, a když je nenachází v literatuře, obrací se k náboženství," soudí spisovatel.

Nejpronikavější část jeho projevu přišla ve chvíli, kdy profesor komparatistiky svůj požadavek na "morální čtení textu" ilustroval příkladem z bible - rozborem starozákonního příběhu o oráči Kainu a pastýři Ábelovi.

"Ptal jsem se lidí, jestli si pamatují, co se nakonec stalo s Kainem. Jedni říkali, že dožil v jeskyni, jiní, že byl potrestán. Přitom to vůbec není pravda," rozčiloval se Jehošua nad tím, že Kaina, "prvního vraha v dějinách", Hospodin potrestal nedostatečně.

Oráče sice proklel a odsoudil k tuláctví, zároveň mu však poskytl ochranu před každým, kdo by Kainovi chtěl ublížit. "Hospodin jej tedy povýšil. Kain odcházející do země Nód je ve vyšším postavení, než byl před vraždou vlastního bratra," uzavřel Jehošua a posluchače vyzval, aby si příběh doma znovu přečetli.

Stejně tak lze ovšem Jehošuovu návštěvu Prahy oslavit četbou některé z autorových próz, jejichž hrdinové samozřejmě též čelí morálním dilematům.

Zvlášť silné je to z historického románu Cesta na konec tisíciletí, který se odehrává na přelomu prvního milénia a popisuje cestu marockého židovského obchodníka do středu Evropy. Tam se pokusí přesvědčit novou manželku svého synovce, že je v pořádku mít dvě ženy, že on dovede obě milovat stejnou měrou, a že tedy není důvod, proč by se synovcem nemohl dál obchodovat.

Rabínská disputace, kterou tento román vrcholí, přerůstá v úchvatný dialog o postavení žen, rozdílech mezi severem a jihem, aškenázskými a sefardskými židy, vůbec židy a křesťany, středověkem a moderní dobou - myšlenkově jde o jedno z Jehošuových nejpozoruhodnějších děl.

A do češtiny ještě nebyl přeložen další autorův fantastický, pětisetstránkový román Otevřené srdce, v němž se pro změnu mladý chirurg zamiluje do starší, buclaté, rozmazlené manželky svého nadřízeného - a navzdory všemu ji citově upřednostní i před vlastní mladou partnerkou.

Hrdina jde proti zákonům, mravům, rozumu, kariéře, přátelům i rodině. Nesmírně působivý důkaz o síle lásky.

autor: Daniel Konrád | 13. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama