Společnost bez otců si koleduje o brutalitu. Knize o Breivikovi se vzpírá žaludek

Petr Vizina Petr Vizina
21. 9. 2019 13:08
Existují důvody, které četbu činí nesnesitelnou. Česky nedávno vydaná dokumentární reportáž s příběhem norského vraha Anderse Breivika jich několik palčivě připomene hned zkraje.
Norský masový vrah Anders Behring Breivik u soudu.
Norský masový vrah Anders Behring Breivik u soudu. | Foto: Reuters

Ještě před otevřením rozsáhlého textu norské novinářky Åsne Seierstad nazvaného Jeden z nás: Příběh o Norsku člověka napadne, zda opravdu nejsme fascinováni zlem, zda nás více zajímají strůjci monstrózní, nekonečné krutosti než jejich oběti. Konečně strategii temné přitažlivosti násilí využívají fanatici všech odstínů, ve jménu bílé rasy, islámu nebo ekologie, aby upoutali pozornost.

Otázka na úvod, kterou kniha klade, tedy je, zda se na 578 stranách chceme zabývat Andersem Breivikem namísto těmi 69 lidmi na letním táboře sociálnědemokratické mládeže, které fanatik 22. července 2011 chladnokrevně povraždil na ostrově Utøya.

Debata, zda a proč čtenáře trápit pohledem na lidské neštěstí a surovost, se vede u fikce a je legitimní. V případě norského masového vraha jde o dokument, toto se skutečně stalo. Povede se říci něco doposud nevysloveného o prostředí, které tak odporný čin uprostřed vyspělé a kultivované společnosti zplodilo? Název dokumentární knihy tento "norský příběh" slibuje.

Na počátku vyprávění se autorka vrací na konec 70. let minulého století, do doby Breivikova narození, k příběhu jeho rodičů. Vhled do vrahova dětství vypisuje triviální rovnici: na jedné straně nepřítomný, tedy ničemný otec, zatímco matka, kterou velkoryse podporuje sociální systém tehdejšího Norska, nestačí na plnění základních potřeb dítěte - tedy takových, aby se z něj nestalo necitelné narcistní monstrum.

Společnost bez přítomných otců si koleduje o brutalitu, pokřivená, zmutovaná maskulinita se vybíjí nebezpečnými způsoby, dalo by se poněkud lacino uzavřít a knihu odložit. Dozvídáme se, že Breivik, který tolika rodičům způsobil tolik hrůzy, žije až do svého zločinu doma s matkou, pět let připoutaný k počítačovým hrám téměř nevychází.

Pokus vykročit k mužskému pólu reality končí přijetím ke svobodným zednářům, ale právě jen přijetím. Záliba v rytířích, bojovnících a křižácích zůstane u Breivika infantilní a mělká, touha být rytířem bílé rasy vrcholí střílením bezbranných dětí, které z ostrova nemají kam utéct. Tolik k člověku vraždícímu v uniformě s nášivkou Lovec marxistů.

Autorka knihy Åsne Seierstadová.
Autorka knihy Åsne Seierstadová. | Foto: ČTK/DPA

Čtenářův žaludek se znovu pohne při vzpomínce na perverzní hlasy, které se po tragédii objevily: že sice s Breivikovým činem nesouhlasí, ale není divu, protože islamizace Evropy může tak zoufalý čin odporu vyvolat. O 300 stran později kniha připomene, že stejnou zvrácenou logikou svůj čin vysvětloval po střelbě a atentátu výbušninami i sám masový vrah.

Není těžké pochopit, že fanatické myšlení nemá původ v teroristově hlavě; jedině v jeho hlavě ale perverzní myšlení rozkvete v čin, ať už jde o střelbu do desítek teenagerů, nebo stromy pokácené na koleje, jak tomu bylo v nedávné české obdobě. Ty dva případy se liší jen v míře, nikoli v principu.

Už z pokusů o četbu Hitlerova Mein Kampf víme, že strůjci masové hrůzy nejsou žádní originální myslitelé. Proto se teroristické činy vykládají také jako pomsta světu za to, že jejich namnoze banálnímu uvažování odmítl naslouchat. U Breivika to platí stoprocentně.

Dokument shrnující fakta, jak jej Åsne Seierstad napsala, naráží na svá omezení. Těžko z něj třeba vystopovat ten zlomový moment, pokud takový existuje, kdy se outsider Breivikova druhu mění ve společenské nebezpečí, kdy perverzní myšlení zablokuje schopnost základní empatie.

Autorce se daří přiblížit šok, který po střílení na ostrově Utøya následoval. Norsko, jehož kultura vyrůstá z dodnes živých kořenů striktního protestantismu, v souladu s touto tradicí vnímá děti jako nanejvýš potřebné společenské ochrany. Proto země cítí vinu za to, že "své" děti před Breivikem nedokázala ochránit. Tehdejší premiér Jens Stoltenberg zjišťuje, že fanatikovu akci na straně policie provázela série nešťastných rozhodnutí.

Reportážní dokument Jeden z nás: Příběh o Norsku je zážitkem nutícím k dávení. Nejspíš je to tak správně. Toto se 22. července 2011 opravdu stalo. Potíž je v tom, že čtenáři mají nejspíš o náboženské nebo rasové nesnášenlivosti jasno. Zatímco ti, kdo slyší na hesla hecující k fanatismu, se objemným dokumentárním knihám asi nevěnují.

Åsne Seierstad: Jeden z nás. Příběh o Norsku

(Přeložila Eva Dohnálková)
Nakladatelství Absynt 2019, 584 stran, 399 korun

 

Právě se děje

Další zprávy