Anglický romanopisec Julian Barnes prý ještě nikdy nenapsal knihu tak, že by si ze všeho nejdřív vymyslel protagonisty. "Jako první si vyberu situaci, neřešitelné dilema, problém obtížný po morální či pocitové stránce, a teprve pak přemýšlím, komu, kde a kdy se to přihodí," říká.
V případě jeho nového, v angličtině právě vydaného románu The Only Story takové dílema stojí hned na začátku knihy, kde se vypravěč ptá: Kdybyste si mohli vybrat, budete raději víc milovat a víc trpět, nebo milovat méně a o to méně také trpět?
Příběh začíná v 60. letech minulého století na anglickém předměstí "zhruba patnáct mil jižně od Londýna", kam se na letní prázdniny vrací devatenáctiletý Paul. Student prvního ročníku vysoké školy se na prázdném letním venkově nudí, a proto vyjde vstříc matce, která ho vybídne, aby se stal členem zdejšího tenisového klubu.
Na kurtu se Paul zahledí do osmačtyřicetileté Susan Macleodové, sebevědomé, ironické ženy, jež má manžela a dvě takřka dospělé dcery. Mladík se do ženy zamiluje a tím učiní své nejdůležitější životní rozhodnutí. Ještě ke konci knihy soudí, že tím začal jeho "jediný příběh", jak se román jmenuje.
Barnes o tomto vztahu vypráví třemi způsoby. Úvodní část z dob svého dospívání Paul líčí v první osobě. Druhá sekce, odehrávající se v době, kdy už je Paulovi čtyřicet, je napsaná ve druhé osobě a soustředí se na to, jak Susan zápasí se závislostí na alkoholu a paranoiou.
Třetí a závěrečný oddíl knihy Barnes napsal ve třetí osobě. Paul zde vzpomíná na svůj vztah a snaží se pochopit, kde udělal chybu.
"Paul píše jako 'já', jen je když je zamilovaný. Jinde se zmůže pouze na obecné 'vy', a ke konci knihy si ‚on' to své dřívější 'já' vybaví jen v okamžicích mimořádné bolesti," shrnuje britský deník Guardian.
Sám Julian Barnes látku dává do souvislosti především s prvními láskami. "Každá láska člověka zahalí a potenciálně je nebezpečná. Koneckonců své srdce svěřujete do rukou druhého, a s tím i nesmírnou moc působit různé druhy bolesti," poznamenává Barnes v rozhovoru k nové knize.
"Ovšem k vůbec prvním životním láskám se váže ještě nějaký přidaný absolutismus. Člověk nemá, s čím je srovnat. Nic nezná, přesto mu přijde, jako by rozuměl všemu. To může mít neblahé důsledky," říká autor.
První kritiky Barnesovu novinku nejčastěji srovnávají s jeho románem Vědomí konce z roku 2011. Anglický nedělník Observer ve své recenzi ale zmiňuje také Barnesovu předchozí, v českém překladu již vydanou prózu Hukot času vyprávějící o skladateli Dmitriji Šostakovičovi.
"Vypadá to, že slabší kritická odezva na Barnesův oslnivý, částečně fiktivní Šostakovičův portrét autora přiměla vrátit se ke stylu a látce Vědomí konce," míní Observer.
S Vědomím konce novou prózu spojuje postava staršího muže, jenž vzpomíná na svůj život a snaží se pochopit, co znamenal. Podobně jako Vědomí konce má také nová próza "melancholický, intimní nádech a spoustu toho, co může říct o času, lásce a prchavé povaze paměti", konstatoval recenzent Guardianu.
Julian Barnes: The Only Story
Vydalo nakladatelství Jonathan Cape
2018, 224 stran, 16,99 liber
Podle něj v obou titulech hraje podstatnou roli paměť a to, co si člověk vybavuje, a co naopak vytěsňuje.
"Většina z nás vypráví jen jeden příběh, na kterém nám opravdu záleží," říká v knize vypravěč Paul. "Ale pokud je ten příběh jen jediný, znamená to, že ho často vyprávíme a upravujeme, byť třeba sami pro sebe. Otázka pak zní, jestli nás všechny ty upravené verzi přibližují k tomu, jak to bylo doopravdy, či naopak."
Recenzent britského deníku Independent prý při čtení Barnesovy novinky váhal nad tím, zda svět "opravdu potřebuje další román o rozčarovaném, starším, heterosexuálním bílém muži, jenž lituje svých chyb".
Barnes prý ale novou knihu napsal s tak "ničivou emocionální ostrostí", že to existenci The Only Story obhajuje.
