Ženy v Latinské Americe začínají objevovat feminismus, říká kronikářka kontinentu

Frank Kuznik Frank Kuznik
6. 11. 2019 14:21
Alma Guillermoprieto se nechtěla stát novinářkou. Než začala psát o revolucích a masakrech, zpovídat partyzány či drogové dealery nebo žít ve favelách v brazilském Riu de Janeiru, věnovala se modernímu tanci.
Alma Guillermoprieto byla hostem letošního Festivalu spisovatelů Praha.
Alma Guillermoprieto byla hostem letošního Festivalu spisovatelů Praha. | Foto: PWF/Tereza Kunderová

Rodné Mexiko opustila v dospívání a přestěhovala se do New Yorku, kde studovala u těch nejlepších. Ale Martha Grahamová ji nechtěla, Twyla Tharpová ji odmítla a Merce Cunningham jí navrhl, ať odjede na Kubu učit tanec.

Alma Guillermoprieto to udělala a svou kubánskou zkušenost o desítky let později shrnula v knize nazvané Dancing with Cuba. Někdejší neúspěšná členka Mexického národního baletu a pozdější renomovaná mexická novinářka i spisovatelka, která patří k nejpozoruhodnějším kronikářům Latinské Ameriky, ji minulý měsíc představila na Festivalu spisovatelů Praha. Ten se opět konal v českém Senátu.

Odkrývání masakrů

Psal se rok 1969 a už bylo jasné, že sliby z revoluce 50. let nebudou naplněny. "Všichni žili ve Fidelově snu," vzpomíná Guillermoprieto v rozhovoru pro Aktuálně.cz, co zažívala na Kubě. "Kamarádila jsem se skoro výhradně s umělci. A ti všichni skončili ve vězení nebo v pracovních táborech."

Guillermoprieto v Praze ze své knihy přečetla pasáž, která popisuje týdenní oslavy kubánské revoluce. Během této doby Kubánci brali návštěvníky na propagandistické prohlídky státních institucí a nastavovali světu potěmkinovskou fasádu, v níž nechyběli spokojení pacienti v ústavech pro duševně choré nebo krávy produkující nejlepší mléko na světě.

Následně je Guillermoprieto představena mladé holčičce, která na Kubu přijela z Vietnamu, aby se pochlubila, jak dovede deaktivovat americké bomby. "Pak jsem si všimla, že ta usmívající se holka přede mnou má místo rukou dvě sežehnuté boule plné jizev, ze kterých na pár místech vyčnívá znetvořené maso," píše autorka.

Od té doby viděla ještě horší věci. Na doporučení rodinného přítele začala roku 1978 zasílat britskému deníku Guardian zprávy z Nikaraguy, kam ze zvědavosti přijela sledovat sandinistickou revoluci.

Začátkem roku 1982 už jako zpravodajka deníku Washington Post působila v El Salvadoru, kde odkryla stopy po příšerném masakru: armáda podporovaná Spojenými státy umučila a povraždila více než 700 občanů ve vesnici El Mozote.

Alma Guillermoprieto.
Alma Guillermoprieto. | Foto: PWF/Tereza Kunderová

Článek, který o tom Guillermoprieto napsala, Reaganova vláda zprvu odmítla jako vyfabulovaný a mainstreamový deník Wall Street Journal nebo časopis Time odmítaly o kauze referovat pro nedostatek důkazů. Těch však postupně přibývalo, až bylo krveprolití oficiálně uznáno. Dnes je El Mozote považováno za dějiště nejhoršího masakru v moderních latinskoamerických dějinách. A nikdo z viníků nikdy nestanul před soudem.

Za novinářská odhalení si Alma Guillermoprieto vysloužila stálý post v redakci Washington Postu a později se stala šéfkou latinskoamerické redakce Newsweeku. Kancelář měla v Brazílii. V obou zaměstnáních vydržela jen zhruba dva roky. "A obě jsem nenáviděla," vzpomíná na to dnes. "Něco jsem se o sobě u té příležitosti dozvěděla. Že nedokážu dennodenně sedět v kanceláři."

Od té doby Guillermoprieto průběžně přispívá do časopisů New Yorker a New York Review of Books. Po úspěchu knihy Dancing with Cuba vydala další dvě, Looking for History a The Heart That Bleeds, oba soubory reportáží a esejů z 90. a nultých let. Zatím naposledy publikovala Sambu, knižní vzpomínku na zhruba jeden rok, kdy s místními žila v brazilských favelách.

Alma Guillermoprieto s prezidentem Festivalu spisovatelů Praha Michaelem Marchem na pódiu Senátu.
Alma Guillermoprieto s prezidentem Festivalu spisovatelů Praha Michaelem Marchem na pódiu Senátu. | Foto: PWF/Tereza Kunderová

Ženy to nemají těžší

Alma Guillermoprieto, která nedávno oslavila sedmdesátiny, je na první pohled nepřehlédnutelná. Tak vysoká, že hned upoutá pozornost, srdečná a zároveň elegantní, klidná, avšak vyzařující železnou vůli.

Hned zkraje rozhovoru pro Aktuálně.cz líčí, jak dnes žije v kolumbijské Bogotě, a záhy odmítá rozšířenou představu, že věnovat se v Latinské Americe novinařině automaticky znamená riskovat život.

"Pravda, zažila jsem pár situací, ze kterých jsem si myslela, že nevyjdu živá. Ale člověk si jen vždycky musí dopředu naplánovat cestu: vědět, kam jede, jak se tam bezpečně dostane, kdo ho tam doprovodí, kdo tam na něj bude čekat. Po chvilce si na to zvyknete a o to snáze pak odhadnete, jestli se někdo v příští vteřině chystá vytáhnout bouchačku, nebo se jen tak naparuje," popisuje.

Stejně tak si Guillermoprieto nemyslí, že by to na kontinentu měly ženy jako novinářky těžší. "Nemám ten pocit. Často to naopak bylo jednodušší. Lidé se vám snáze svěřují, tím spíš, když většina vašich kolegů jsou muži."

Ve svých knihách opakovaně píše o přehlížených, zapomenutých nebo pro většinovou společnost neviditelných lidech. Když americký prezident Donald Trump označil obyvatele Latinské Ameriky za násilníky, vrahy a drogové dealery, Guillermoprieto řekla, že "to jsou lidé, se kterými se bavím už čtvrtstoletí".

Novinařinu bere jako způsob, jak se dostat na místa, o nichž se člověk takřka nedočte. "My šťastlivci, kterým se v životě dostalo nějakých privilegií a postavení, většinou nemáme mnoho příležitostí poznat lidi z opačné části společnosti. Jenže takových je na světě většina," upozorňuje.

Oslavovat život navzdory nepřízni

Almu Guillermoprieto lidé žijící na okraji vždy zajímali víc než politici, ředitelé firem nebo významné osobnosti, o nichž média referují častěji. Guillermoprieto se na svět dívá odspodu: zajímají ji ti, jejichž životy ovlivňují právě rozhodnutí politiků nebo byznysmenů.

Když dostane dotaz třeba na nepochopitelně dlouhodobé vlny násilí v Latinské Americe, Guillermoprieto hned začíná mluvit o těch, kdo stáli na jeho začátku. "Do 60. let minulého století bylo Mexiko jednou z nejbezpečnějších zemí světa. Stejně jako Peru, stejně jako Ekvádor, stejně jako Salvador. Jenže pak americkému prezidentovi Nixonovi začala klesat popularita, potřeboval najít nepřítele, a tak vyhlásil takzvanou válku drogám. Od té doby v ní zemřelo zhruba půldruhého milionu lidí z Latinské Ameriky," argumentuje.

Diskusi s Almou Guillermoprieto (vlevo) v Senátu moderovala Maria Golia.
Diskusi s Almou Guillermoprieto (vlevo) v Senátu moderovala Maria Golia. | Foto: PWF/Tereza Kunderová

Podobně Guillermoprieto vidí Ameriku za dalšími výraznými trendy, které ovlivnily život na kontinentě, například za vývozem levného oblečení do Latinské Ameriky, kde kvůli tomu začaly krachovat nekonkurenceschopné místní textilky.

Guillermoprieto přitom málokdy ukazuje prstem na viníky. Při nedávném projevu v Newyorské městské knihovně vzpomínala na dobu, kdy žila ve favelách v Riu de Janeiru. "Naučila jsem se tam, že je možné žít v nesmírných bolestech a s nepředstavitelnými obtížemi, a přesto se ze života radovat a oslavovat ho," objasňuje téma, kterému se bude věnovat ve své příští knize ¿Será que soy feminista?, volně přeloženo jako Mohla bych být feministkou?.

"Překvapivě vysoký počet žen z nižších společenských tříd v Latinské Americe o sobě začíná uvažovat jako o feministkách a já si uvědomila, že nemám jakou četbu jim doporučit," shrnuje Guillermoprieto knihu, kterou napsala ve španělštině a vydá ji příští rok v únoru. "Zároveň je to takový můj soukromý pokus zjistit, jestli jsem feministkou já sama," uzavírá.

 

Právě se děje

Další zprávy