reklama
 
 

Horáčková napsala román o vdově disidentského malíře, díky tajemství je efektní

3. 1. 2019 15:53
„Počkejte, vy chcete psát o mně? No sama sebe bych se teda na mou duši nenapadla,“ diví se na začátku nedávno vydaného románu Neotevřené dopisy vdova po slavném malíři, kterou spisovatelka Alice Horáčková pojmenovala Alena.

I když jde o beletristické vyprávění, autentický jazyk a skutečné reálie prozrazují, že hrdinka má reálný předobraz. Neobvyklá forma monologu, nebo spíše dialogu, ve kterém lze "slyšet" jen odpovědi, vzbuzuje pocit, jako by dokument nad beletrií dokonce převažoval. Úplně to tak není.

"Je velmi lakonická," říká spisovatelka Alice Horáčková o ženě, jež její protagonistku inspirovala. Občas si při psaní prý musela vystačit s málem. Například jako podklad kapitoly, ve které Alena se dvěma sourozenci a matkou jedou navštívit otce do lágru v Jáchymově, měla k dispozici jedinou větu. O to víc se musela snažit "napojit na člověka".

Neotevřené dopisy jsou podle Horáčkové dokumentárním románem. Totožnost "Aleny", a tedy i malíře, který za socialismu nesměl vystavovat, ale drží v tajnosti. Je to nakonec lákavější tajemství než to, které Horáčkovou přimělo, aby knihu napsala, a také určilo její název.

Žena po smrti umělce v jeho stole skutečně našla neotevřené obálky nadepsané agresivním ženským písmem. Nikdy nečtené dopisy zřejmě od milenky jsou efektním, až do poslední stránky románu neprozrazeným tajemstvím. Kniha ale žádnou takovou udičku nepotřebuje. Příběh Aleny je přitažlivý a místy napínavý i bez dopisů.

Alenin příběh není jednoduché rekonstruovat. Vypravěčka těká, vzpomínky spojují zákulisní mikroděje, v nichž se schází se zvědavou, o dvě generace mladší spisovatelkou - sama sobě dala Alice Horáčková jméno Vlasta. "No není to zvláštní, jak pořád vysedáváme v těch kuchyních? Přitom když jsem byla ve vašem věku, tak jsem dělala všechno pro to, abych tý kuchyni utekla. No kam? Do práce. To bylo jediný místo, kde jsem mohla být sama se sebou."

Alena byla dcerou pražského zlatníka, kterého komunisti po Vítězném únoru 1948 označili za kapitalistu a vykořisťovatele. Byl odsouzen a na několik let zmizel v pracovních táborech. Manželka přišla o kancelářskou práci a nastoupila na směny do továrny. Tři děti včetně Aleny se musely starat o domácnost, zároveň tím ale získaly volnost, které vypravěčka využívala k dobrodružným výpravám po Praze.

Osobité memoáry nejsou očekávatelným svědectvím o životě v totalitě. Alena je nekonvenční nejen svou živelností, ale ještě druhou silnou vlastností, k níž by se sama asi nepřiznala: pokorou. Neuvěřitelnou odhodlaností a silou přijmout těžké a nechtěné věci, které se jí v životě postavily do cesty.

Že se nedostala na vytouženou Akademii výtvarných umění, nepřičítá ani tolik špatnému kádrovému posudku, který napoprvé rozhodl. Mohla to přece zkoušet znovu, jako jiní, kteří se nakonec přes "špatný původ" na školu protlačili. "Neměla jsem v sobě tu drogu," hodnotí své někdejší snažení.

Uměleckým ambicím ale zprvu obětovala hodně, dokonce se pár měsíců na konci šedesátých let pokoušela studovat malířství ve Francii. Tam utekla ze strachu před vězením za šíření letáků v roce 1968. V Paříži ve frontě na studentskou podporu také potkala svého budoucího manžela.

Když spolu po návratu do Prahy začali chodit, roli podporovatelky a pečovatelky přijala postupně. A dokonce ochotněji než svatbu, do které ji kvůli těhotenství dostrkali rodiče. Léta, kdy se stala "samoživitelkou" a současně pečovatelkou zakázaného umělce, zmítaného depresemi, v románu líčí s obdivuhodným nadhledem.

Často vystihne některou z otravných reálií totalitní doby. "Znáte to, jak se člověk někdy na chodbě zakecá? Zvlášť tehdá. Teda já se chodbám vyhýbala, jak jsem mohla, nechtěla jsem tam trávit polovinu pracovní doby, jak bylo zvykem."

Pasáž, ve které vzpomíná na porod dcery, zase ukazuje nebetyčný cynismus některých socialistických lékařů. Doktor, u něhož měla pro své rizikové těhotenství podstoupit porod císařským řezem, si nejprve řekl o úplatek. Nechtěl však výjimečně peníze, ale "olejíček od manžela", který byl sice oficiálně zakázaným, přesto uznávaným umělcem.

Když plátno dostal, naplánoval operaci víc jak měsíc před termínem porodu. Hodilo se mu to asi kvůli dovolené. Zbytečně nedonošenému dítěti tím způsobil velké zdravotní potíže. Dcera pak bývala často nemocná, což matce v práci později vyčítali.

Alice Horáčková: Neotevřené dopisy

Alice Horáčková: Neotevřené dopisy

Nakladatelství Argo 2018, 188 stran, 228 korun

Román Neotevřené dopisy budí dojem objeveného pokladu. Alena vypráví jako na zapřenou, zpočátku nevěří, že by její vzpomínky mohly někoho zajímat. Teprve Vlasta, respektive Alice Horáčková, ji inspiruje a svým zájmem probouzí nečekanou vypravěčskou energii.

Alice Horáčková, původním povoláním kulturní redaktorka, debutovala před čtyřmi lety biografickou knihou Vladimíra Čerepková - Beatnická femme fatale. Za ni byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a Magnesii Literu pro objev roku. Je také autorkou dva roky staré knihy 7x ve vedlejší úloze, v níž se sourozenců výjimečných osobností vyptávala, jaké je žít ve stínu slavné sestry či bratra. Její nynější první nefaktografická kniha ukazuje, že také v beletrii může být Horáčková doma.

autor: Magdalena Čechlovská | 3. 1. 2019 15:53

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama