A. J. Liehm slaví 95 let: V roce 1968 jsme to dotáhli, kam to šlo, teď je to na vás

A. J. Liehm tento týden ve svém pražském bytě.
Roku 1963 v pražském Tylově divadle, zleva režisér Jan Strejček, A. J. Liehm, Martin Růžek a Jean-Paul Sartre při generálce své hry Vězňové z Altony.
Únor 1968, konference k vydávání Literárních listů. A. J. Liehm je vpravo vzadu.
V exilu s Jiřím Grušou.
V pařížské redakci časopisu Lettre Internationale, který založil roku 1984 a jenž vycházel v několika jazykových mutacích. Dnes zůstala už jen německá verze.
Foto: Lukáš Bíba
Daniel Konrád Daniel Konrád
2. 3. 2019 11:07
Bylo to bušení do přehradní zdi. Výbuch národní energie. Stoupání na špičky a vystrkování hlavy, co nejvýš to šlo.

Pro žádnou jinou dobu novinář A. J. Liehm nehledal tolik metafor jako pro 60. léta minulého století. A právě Liehmovo myšlení o obrodném procesu pražského jara, jehož se účastnil, budiž na prvním místě připomenuto dnes, kdy se někdejší komunistický novinář, filmový kritik, politický komentátor a později zásadní exilová osobnost dožívá 95 let.

Roku 2005 byl Liehm hostem Festivalu spisovatelů Praha.
Roku 2005 byl Liehm hostem Festivalu spisovatelů Praha. | Foto: Ondřej Besperát

"60. léta byla nejlepší érou mého života, v ní jsem udělal nejvíc práce," ohlíží se dnes Liehm ve svém pražském bytě, kde žije pátým rokem. Kvůli problémům s chůzí už sice ven vyráží zřídka, poslouchá ale rozhlas, sleduje televizi, a když dovolí oči, čte - tento týden zrovna Vančurovy Obrazy z dějin národa českého.

"Vracet jsem se popravdě nechtěl. Udělal jsem to kvůli mé nemocné ženě, která potřebovala péči," vysvětluje, proč se z Paříže do Prahy přestěhoval až roku 2013.

Přes 40 let zůstal v exilu, kde mu spisovatel Arnošt Lustig svého času přezdíval "ministr zahraničí české kultury". Československo sice Liehm začal navštěvovat hned po sametové revoluci, do nových struktur už se ale nezapojil - byť ho třeba Milan Kundera označil za nejvhodnějšího kandidáta na porevolučního ministra kultury.

Ministrem se ale Liehm nestal. Naopak dění v rodné zemi po roce 1989 sledoval s jistou nevolí, sobě vrozeným kriticismem a samozřejmě odstupem člověka, kterému v exilu kus vývoje nenávratně utekl.

Liehm nadto zjednodušeně řečeno doufal, že Československo po sametové revoluci naváže na úsilí z roku 1968, snad že bude směrovat k jakémusi svobodnému socialismu, který by každému zajistil zaměstnání, slušnou mzdu, ale také maximální svobodu, jak Liehm teoretizoval ještě ve svých exilových článcích.

"Když je vám jako teď mně, musíte pořád myslit na to, jestli je to chyba toho, co se tu děje, nebo chyba moje," říká Liehm dnes a sebereflexivně dodává, že už nemá takový přehled, aby zhodnotil stav české společnosti 30 let po sametové revoluci.

Na dotaz, co ho na vývoji po roce 1989 mrzí nejvíc, jmenuje "amerikanizaci kultury". Podle Liehma se kultura proměnila v zábavu, ztratila své místo ve společnosti a stala se "produktem", posuzovaným především podle toho, kolik dokáže vydělat peněz.

A. J. Liehm v říjnu 2015 od prezidenta Miloše Zemana obdržel medaili Za zásluhy.
A. J. Liehm v říjnu 2015 od prezidenta Miloše Zemana obdržel medaili Za zásluhy. | Foto: ČTK

Pro A. J. Liehma však kultura vždy byla silou, která člověka tvaruje, podněcuje k myšlení a ovlivňuje společnost i politiku. "Byla to kultura, která zprvu téměř sama pomáhala vynést koncem padesátých a v šedesátých letech národ z temnoty stalinismu až na práh občanské společnosti," napsal kdysi Liehm, pro nějž se právě sepětí kultury a politiky v 60. letech stalo životním tématem.

Rodák z pražského Žižkova ještě před koncem druhé světové války, to znamená v ilegalitě, vstoupil do komunistické strany. Nikdy toho prý nelitoval. I po desítkách let coby příklad uváděl, jak do školy přišel s párkem na svačinu, zatímco spolužák vedle neměl k jídlu nic. "To jsem jako kluk nemohl akceptovat," vysvětloval Liehm, proč ho lákala vidina rovnoprávné společnosti.

Liehm začal hned po válce pracovat s divadelníkem a skladatelem E. F. Burianem v prokomunistickém, avšak na sekretariátu KSČ ještě nezávislém týdeníku Kulturní politika. Z něj odešel po čistkách následujících únor 1948 a záhy opustil také své další pracoviště, tiskový odbor ministerstva zahraničí. Tam jej angažoval Vladimír Clementis, roku 1952 popravený po politickém procesu se Slánským. "Clementise jsem měl moc rád. To je tragédie, vždy se mnou znovu zacloumá, jak oni s ním naložili," vzpomíná Liehm dnes.

Teprve díky politické oblevě, jež začala ve 2. polovině 50. let, se na úřad mohl vrátit. Jeho nejvýznamnější éra pak začala roku 1961, kdy se stal vedoucím zahraniční a filmové rubriky Literárních novin, toho času nejvýznamnějšího československého kulturního týdeníku. Coby filmový kritik, navíc se zkušeností dramaturga barrandovských studií, psal o nastupující československé nové vlně, zpovídal její aktéry a snažil se formulovat, jaký má význam pro svět.

Roku 1963 v pražském Tylově divadle, zleva režisér Jan Strejček, A. J. Liehm, Martin Růžek a Jean-Paul Sartre při generálce své hry Vězňové z Altony.
Roku 1963 v pražském Tylově divadle, zleva režisér Jan Strejček, A. J. Liehm, Martin Růžek a Jean-Paul Sartre při generálce své hry Vězňové z Altony. | Foto: ČTK

"Objevili se vynikající spisovatelé, o nichž donedávna nikdo neslyšel, filmaři, jejichž filmy pronikly do celého světa, malá i velká divadla, jejichž jméno putovalo daleko za hráz jazyka, skladatelé, myslitelé," vzpomínal později Liehm, jak právě kultura v Československu rozhýbala obrodný proces, jenž pak vyvrcholil na jaře 1968 snahou o takzvaný socialismus s lidskou tváří.

Toto označení Liehm nikdy nepřijal, stejně jako místo zavedeného termínu pražské jaro dodnes raději hovoří o jaru československém.

Vždy také zdůrazňuje, že neusilovalo o revoluci, nýbrž reformu. Liehm coby člen vedení Literárních novin patřil k těm, kteří s cenzurou konzultovali články před vydáním a postupně se snažili získávat čím dál více svobody, v textech "vyměňovat nejprve slova, až později věty, odstavce a teprve ke konci celé články, často třeba tím, že když nám cenzura nějaký odmítla, měli jsme v záloze připravený mnohem tvrdší".

Přesvědčením, že pražské jaro představuje světový unikát, po srpnu 1968 přitakal Milanu Kunderovi v jeho známém sporu s Václavem Havlem o takzvaný český úděl. A ještě koncem 70. let Liehm dál věřil, že se jednou podaří "vrátit československému režimu podobu, jakou měl v 60. letech", ba že se československý socialismus bez cenzury v 21. století stane vzorem pro zbytek Evropy.

V exilu s Jiřím Grušou.
V exilu s Jiřím Grušou. | Foto: Lars Hansen

V textech z téže doby si Liehm opakovaně klade otázku, zda bylo možné zabránit invazi vojsk Varšavské smlouvy. Vždy dochází k přesvědčení, že nikoliv, neboť pokus o pražské jaro stál a padal s nadějí, že se cosi změní v Sovětském svazu. "Co bych dělal jinak? Všechno, kdybych věděl o Sovětském svazu, co vím dnes. Jak? Nemám tušení," napsal roku 1978, nadále přesvědčený, že "československé jaro jako pokus o kvadraturu kruhu stálo za to", protože "bez pokusu o nemožné, nebo aspoň okamžik nemožné, by si člověk nezasloužil být člověkem".

V exilu, kam odešel hned po srpnu 1968, A. J. Liehm seznal, že navzdory znalosti jazyků se coby novinář neuživí. Začal překládat a přednášet na univerzitách v New Yorku, Ženevě a nakonec Paříži, kde zůstal nejdéle. Univerzita ho živila, zároveň ale "cítil dluh vůči rodné zemi". Když se večer vracel z přednášek, psával texty, které hned od začátku 70. let publikoval v římských Listech vydávaných Jiřím Pelikánem.

Bylo to pochopitelně dávno před rozšířením počítačů, vynálezem elektronické pošty nebo internetu. Vycházel jen z informací, které byly dostupné, a texty adresoval čtenářům v Československu.

V exilových Listech publikoval pod pseudonymem Dalimil a častěji než kulturu už teď komentoval politiku. Právě v 70. letech takto Liehm napsal své možná nejlepší články. Využíval nadhledu, který mu exil poskytoval, zároveň čerpal ze stále nedávné československé zkušenosti.

Komentoval evropskou politiku, situaci komunistických stran na Západě, hořekoval nad tím, jak sovětská invaze "odepsala velkou generaci českého umění a kultury, možná největší, nejslibnější v tomto století". Zpovzdálí povzbuzoval, že "tendence k demokratické samosprávě je hluboce zakořeněná v českém člověku a jeho historické zkušenosti".

V pařížské redakci časopisu Lettre Internationale, který založil roku 1984 a jenž vycházel v několika jazykových mutacích. Dnes zůstala už jen německá verze.
V pařížské redakci časopisu Lettre Internationale, který založil roku 1984 a jenž vycházel v několika jazykových mutacích. Dnes zůstala už jen německá verze. | Foto: archiv

Promýšlel úděl exulantů, kteří Československo opustili po roce 1968, soudil, že budou navždy konfrontováni "s problémem vlastní odpovědnosti za to, co je nakonec vyhnalo ze země", a srovnával se situací po Bílé hoře, s Čechoslováky, kteří do světa zamířili v 19. století, nebo těmi, kteří ve 20. století prchali před Hitlerem či po únoru 1948.

Smutně Liehm konstatoval, že Československo se po roce 1968 proměnilo v "hlavního světového exportéra hlav, mozků a kvalifikace".

Ani v exilu nedošel k názoru, že se Češi roku 1938 nebo 1968 měli bránit silou. Jen že "dvojí přijetí cizí okupace bez vojenského odporu během pouhých třiceti let nesmírně ztěžuje situaci národa" a že se podepíše na následujících generacích.

Mimořádně silné jsou dodnes Liehmovy texty, v nichž se vrací k politickým procesům z 50. let a rekapituluje, čím lidé tehdy hájili své mlčení. "Mám děti, rodinu, zaměstnání, povinnost hlavně vůči nim, ti lidé nám jen komplikují život, copak my můžeme, copak my zmůžeme, podívejte se na mapu, na svět, jděte mi s idealismem," parafrázoval jeden takový postoj.

A stejně přesvědčivě v 80. letech z exilu líčil Československo válcované normalizací. Přirovnával ji k čekání na blanické rytíře, "na osvobození, zázrak, nebo taky nic, maximálně na sobotu, vlastně na pátek, na to, až padne, na večeři, na postel, na žvanec televizní blbosti, která aspoň nějak vyplní čas". Jinde ilustroval, jaký typ uvažování normalizace v lidech povzbuzuje. "Dítě půjde na vysokou, bude-li zticha, postupně se naučí přetvářce stejně dobře jako rodiče, skoro líp, určitě líp," vžíval se Liehm do situace trochu podobné té, kterou pamatoval z krutějších stalinistických 50. let.

S herečkou Emíliou Vášáryovou roku 2006 na festivalu v Trenčianských Teplicích.
S herečkou Emíliou Vášáryovou roku 2006 na festivalu v Trenčianských Teplicích. | Foto: ČTK

A. J. Liehm to nepsal pro nic za nic: snažil se ilustrovat, jak společnost uvadá, když jí chybí konfrontace s ideálem, když nejvíc, co lidé mohou zažít, je "'tvořit' na zahrádce, na chatě, hrát si s dětmi, mlčet v přírodě".

V tomto ohledu jsou jeho exilové texty, před pěti lety souborně vydané nakladatelstvím Dokořán, dodnes živé, nadčasově apelující ke vzmachu, obraně společnosti, kultury a zejména svobody.

"To víte, že jsem to všechno z Paříže dělal pro Československo," ohlíží se A. J. Liehm dnes v bytě nad pražským Žižkovem, tedy nedaleko od míst, kde strávil první roky života. Téměř století poté tady uzavírá jeden kruh.

Také v tom, co říkal tehdy a dnes, je Liehm konzistentní. Jen články už nepíše. Poslední fejeton odevzdal okolo svých devadesátin a nyní jen přijímá návštěvy nebo poskytuje krátké rozhovory, v posledních letech například Britským listům. "Já kdysi odjel pryč, abych v exilu pokračoval v tom, co jsem dělal v Praze. My jsme to v tom roku 1968 dotáhli nejdál, kam to šlo. Teď už je to na vás mladých," vzkazuje.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

USA podpořily Hongkong, Peking to označil za vměšování

Americká Sněmovna reprezentantů schválila tři zákony, jimiž podpořila demonstranty v Hongkongu, kteří ve velkoměstě bojují za posílení demokracie.

Přijatá opatření se nelíbí Pekingu, který Washington vyzval, aby se nevměšoval do záležitostí Číny. Hongkongští prodemokratičtí zákonodárci zároveň přerušili výroční proslov Čínou podporované správkyně města Carrie Lamové.

Jeden z návrhů zákona přijatých v úterý dolní komorou amerického Kongresu odsuzuje kroky Číny při řešení situace v Hongkongu. Demonstranti zde už několik měsíců protestují proti plíživému omezování svobod ze strany Pekingu a dožadují se demokratických reforem.

Další zprávy