Agnessa spadla z čekistické smetánky až na dno gulagu. Před realitou zavírala oči

Radka Rubilina
8. 4. 2021 11:43
Jsou knihy, které budí rozruch, a nemusí to být vždy zásluha kvality textu. Někdy kontext a interpretace vytvoří napětí, vyvolají nesouhlas či údiv. To je případ Agnessy, vydané nakladatelstvím Maraton u příležitosti nedávného Velkého knižního čtvrtka.

Agnessa byla ženou významného čekisty a stalinského diplomata Sergeje Mironova. Vyprávění zahajuje galejemi svého dědečka na ostrově Sachalin koncem 19. století a končí rozjímáním nad hrobem svého třetího muže, čekistova bratra, v 70. letech minulého století.

Pro Agnessu Mironovovou je typická neutuchající chuť do života a svým způsobem omezené, dalo by se říct "slepičí" vnímání událostí: zajímají ji jen ty v nejbližším okolí, móda nebo drby. Což zároveň tvoří slabinu i sílu vyprávění. Agnessa je natolik zahleděná do sebe, parádění či milostných pletek, až jako by si nevšímala, co se děje v Sovětském svazu: občanská válka, hladomor, rudý teror.

Na druhou stranu je schopna podat tolik zajímavých informací z každodenního života čekistů, až se člověku tají dech.

Právě toto etické dilema se stalo námětem zahraničních recenzí - jak je možné, že člověk, který se právě dozvěděl o projevech kanibalismu na místě, kam dorazil čekistický vlak, dokáže na jednu stránku vtěsnat tato šílená fakta s popisem vybraných jídel, které mu vařili dva osobní kuchaři? Jak je možné, že tato dáma v době hladomoru nepochopila dopis od vlastní sestry umírající hladem a místo spásného jídla se jí chystá poslat látku na plesové šaty? Při takových momentech čtenáře mrazí. Do očí bijící egoismus ani strkání hlavy do písku nejspíš vypravěčce neodpustí.

Tajně zaznamenáno

Text sám o sobě jak v ruském originále, tak v českém překladu Kateřiny Šimové ale představuje vyrovnaný celek. Respektuje, jak kniha vznikala.

Agnessa o svém životě ráda mluvila a vzpomínala jak na mládí v čekistické zlaté kleci, tak i na tábory nucených prací. Tam se nedostala kvůli svému muži, popravenému roku 1940, ale obyčejnému udání - ve společné kuchyni se pohádala se sousedem.

Agnessa Mironovová (druhá zleva) mezi spolupracovníky NKVD, Dněpropetrovsk, 1933.
Agnessa Mironovová (druhá zleva) mezi spolupracovníky NKVD, Dněpropetrovsk, 1933. | Foto: ELKOST

Když jí bylo kolem šedesáti, potkala ženu z úplně jiných kruhů, dceru ukrajinských disidentů Miru Jakovenkovou. Vystudovanou matematičku a sběratelku svědectví o stalinském teroru Agnessa zaujala. Dokonce se spřátelily. Jakovenková poté začala potichounku zapisovat její vyprávění.

Ze vzpomínek nesestavila chronologický tok událostí, naopak je seřadila kolem osob a míst. To knize dodává na čtivosti: líčení banketů při oslavách výročí Velké říjnové socialistické revoluce střídají obrazy z lágru, kde hrdinka leží až po nos přikrytá smrdutým kusem hadru nahrazujícím peřinu.

Jakovenková zamlčela, že vyprávění zapisuje. První vydání knihy se objevilo až po Agnessině smrti. To byl od spisovatelky také dobrý tah: Agnessa je rozená vypravěčka, umí příběh zajímavě rozvinout, pracuje s napětím. Text zůstává neuvěřitelně živý a přelévá se z jedné vzpomínky do druhé.

Jak zemřel Kirov

Z vyprávění vystupují Agnessiny charakteristické rysy: vůle k životu, stále se vracející smutek, láska k čekistu Mironovovi, byť byla Agnessa vdaná celkem třikrát, nebo osobité chápání ženskosti jako hnacího životního motoru.

Jakovenková však nejen zapisovala Agnessino vyprávění, jako historička stalinských represí jej také doplňovala. Ke každé osobě či události dodává podrobné poznámky pod čarou: data, fakta, upřesnění. Díky tomu publikace tvoří vyvážený celek. Agnessa si hodně pamatuje, příběhům dává kouzlo a šťávu, Jakovenková její život vsazuje do kontextu a koriguje snahu přikrášlovat to či ono.

Agnessa se Sergejem Mironovem, začátek 30. let.
Agnessa se Sergejem Mironovem, začátek 30. let. | Foto: ELKOST

Jako příklad může posloužit vražda vysoce postaveného pracovníka sovětské tajné služby NKVD Kirova v roce 1934, která odstartovala stalinský teror. Agnessa seznamuje čtenáře s drby, které kolem vraždy roznesly ženy vysoce postavených politiků. Sama se kloní k verzi msty ze žárlivosti: poslední Kirovova milenka byla, jako i mnoho předešlých, přední balerínou v leningradském Mariinském divadle. Muž, který Kirova zavraždil, byl prý také její milenec.

Nastiňování událostí v melodramatickém světle je pro Agnessu typické - a Jakovenková tuto verzi vraždy v poznámce pod čarou usvědčuje jako mnohokrát vyvrácenou. Agnessa si však při jejím vyprávění připadá jako dáma, která byla částí "vysoké společnosti". V zásadě vystihuje smýšlení čekistické smetánky, která toužila stát se novou ruskou aristokracií. Vždyť Mariinské divadlo je historicky spjato s milenkami nejvyšších představitelů státu, nevyjímaje posledního cara Mikuláše II. Ten své oblíbené baletce v dnešním Petrohradu dokonce postavil krásnou vilu.

Kirovův příběh v Agnessiných vzpomínkách kopíruje zvyky slavného carského období a ona jim chce věřit, protože přesně tak vnímá i svůj život.

Neodolatelná kráska

Manželství s čekistou Mironovem představuje jako nekonečný příběh velké lásky. Popisuje triky, jak si svého miláčka "udržet", jak od něho odehnat případné sokyně, jak v pravou chvíli "hrát" tu správnou roli, či naopak jak ho "vytrestat", popřípadě si ho usmířit.

Jelikož staví piedestal kráse a mládí, sama se stylizuje do neodolatelné krásky. Neustále popisuje, jak chodila polohladová, aby náhodou nepřibrala, jak pečlivě dbala o svou útlou postavu, jak se zkrášlovala róbami odhalujícími krásná ramena a ňadra.

Ne nadarmo Agnessa minimálně dvakrát vzpomíná na román Anna Karenina od Lva Nikolajeviče Tolstého. Jako by právě do něj stylizovala svůj život: velká láska, zpočátku tajná a zakázaná, na pozadí obrovských historických změn Ruska. Tragický konec. Dokonce i po příchodu do pracovního tábora vypravěčka neopomene zdůraznit, že jí tam zlodějky a kriminálnice říkaly "princezna", protože byla krásnější a lépe oblečená než ostatní.

Sama na sebe vzpomíná s romantizující rozkoší, o které si čtenář může udělat vlastní obrázek díky dobovým fotografiím.

Nejen hrdinčin obraz, celé její vyprávění lze číst jako alegorii. Poživačný život v době stalinského teroru jako by potvrzoval aktuálnost Puškinovy dramatické básně Hodokvas v době moru z roku 1830. Autor v ní popsal sebestřednou izolaci hodující společnosti vybraných jedinců v době, kdy se městem valí vlna moru: každá z postav přichází či může přijít o blízké, hrdinova milenka už na mor zemřela.

Obal knihy Agnessa: Zpověď ženy stalinského čekisty.
Obal knihy Agnessa: Zpověď ženy stalinského čekisty. | Foto: Maraton

Agnessino vyprávění se stejně sebestředně soustředí na jakési z vědomí vytěsněné "čekání" katastrofy. Její svatba s Mironovem v roce 1936, na kterou čekista dostal peníze v obálce - Agnessa nezapomíná podotknout, že se jednalo o státní peníze -, všechen ten přepych a sezvaní hosté jsou skoro čistým zhmotněním Puškinova odkazu.

Bezohledné ignorování reality také zůstává tím nejaktuálnějším, co kniha přináší současnému čtenáři. Všichni zmiňovaní představitelé NKVD, všichni ti čekisté, které Agnessa líbala na své svatbě, byli do pár let mrtví, včetně jejího manžela.

Jistě i my, v 21. století, stejně zavíráme oči před hrozbami, které se valí na nás. I my si vytváříme mýty, abychom se vyhnuli obavám. Kdo chce soudit Agnessu, ať to nejdřív zkusí na sobě.

Kniha

Mira Jakovenková, Agnessa Mironovová - Agnessa: Zpověď ženy stalinského čekisty
(Přeložila Kateřina Šimová)
Nakladatelství Maraton 2021, 288 stran, 328 korun.

 

Právě se děje

před 8 hodinami

V Pardubicích došlo ke srážce sanitky s autem, dva záchranáři jsou zraněni

Sanita zdravotnické záchranné služby a osobní auto se dnes před polednem srazily na světelné křižovatce v centru Pardubic. V sanitě jeli dva záchranáři, kteří utrpěli zranění a byli převezeni do nemocnice. Žádného pacienta nevezli. V osobním autě jeli dva dospělí a dvě děti, nikdo z nich zraněn nebyl. ČTK to řekla mluvčí policie Dita Holečková.

Zdroj: ČTK
Další zprávy