Adichieová: Když jste nás naučili obdivovat Evropu, nemůžete se divit migraci

Daniel Konrád Daniel Konrád
27. 9. 2021 11:51
Jedna věc je přimět děti, aby četly. A když už konkrétně v Česku čtou, aby občas vzaly do ruky německý nebo francouzský román. Podle spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichieové však přijde doba, kdy se na seznamech povinné četby ocitnou také knihy z Indie, Japonska, Brazílie nebo její rodné Nigérie. „Jak jinak byste chtěli porozumět druhým než podívat se na svět jejich očima?“ ptá se.

Čtyřiačtyřicetiletá autorka o něčem podobném mluvila v přednášce nazvané Nebezpečí jediného příběhu, jež má na internetu přes 27 milionů zhlédnutí. Když byla malá, četla samou britskou nebo americkou beletrii. A když pak začala sama psát, bylo to o běloších, kteří skotačí na sněhu, jedí jablka a mluví o počasí, přestože sama žila v Nigérii, sníh neznala, místo jablek měli manga a počasí nebylo téma.

Jinými slovy: když se člověk setkává jen s jedním příběhem, jedním zplošťujícím pohledem z jedné části světa, automaticky ho začne přejímat.

Dnes je Adichieová světovou hvězdou, která na tuto perspektivu upozorňuje. O víkendu navštívila pražský veletrh Svět knihy, kde na ni lidé dvakrát stáli fronty. Pochopitelně: její knihy doporučují politici od Baracka Obamy po Hillary Clintonovou. Skvěla se na obálce módního časopisu Vogue, její přednášku o feminismu vysamplovala zpěvačka Beyoncé do singlu Flawless.

Celou dobu byla kontaktní a zvídavá. „Máte v Česku vůbec nějaké černochy?“ ptala se v sobotu večer ve vzducholodi na střeše Centra současného umění DOX. Následně se do debaty přihlásil nigerijský občan ze Slaného. „Podívejte, černoch, to jsou věci,“ smála se.

Z autogramiád si zapamatovala několik Zuzan nebo Jakubů. Vyzvídala u publika, jestli je v Česku problémem sexismus. „Ženy přitakávají, zatímco muži kroutí hlavou,“ seznala.

V neděli odpoledne, po další diskusi tentokrát s českou autorkou Viktorií Hanišovou, už byla vážnější. Mluvila především o svých románech, které v češtině vydává Host a jež ukazují Nigérii i Ameriku z trochu jiné perspektivy. „Dokonce zdaleka ne všichni Američané si uvědomují, že černá barva pleti není jedna monotónní, ale že skrývá spoustu odstínů. Že černoch narozený v Americe nezažívá totéž co černoch, který se přistěhuje z Afriky,“ říká Adichieová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Blog by dopadl stejně

Nejvýstižněji rozdíly zachytila v románu Amerikána, což je v jádru love story o Ifemelu a její první lásce Obinzem. Jak se poznají, dospívají, stěhují, jak si budují nové životy v Americe a Británii, načež se po letech opět setkají v Nigérii. To vše na pozadí politického vzestupu Baracka Obamy a poznatků o americkém rasismu, které Ifemelu publikuje na blogu.

Něco z toho by samozřejmě napsal i černoch narozený v USA: jak jim banky kvůli barvě pleti odepírají půjčky nebo hypotéky. Jak bílé poroty vyměřují černochům přísnější tresty a bílí policisté je zastavují častěji. Jak politici omezují volební sílu černých účelovým rozdělováním volebních okrsků. Nebo jak si černošky před pracovním pohovorem nechávají udělat formálnější účes, aby lépe naplnily představy bělošských zaměstnavatelů o seriózním vzhledu.

Chimamanda Ngozi Adichieová v pražském Doxu.
Chimamanda Ngozi Adichieová v pražském Doxu. | Foto: archiv Svět knihy 2021

„Ve velké části Ameriky se lidem v nitru nenápadně usídlilo přesvědčení, že bílí si svá místa v práci a na školách museli zasloužit, zatímco černí na ně pronikají proto, že jsou černí. Jenže ve skutečnosti jsou to běloši, kdo od počátků Ameriky dostává práci proto, že jsou bílí,“ argumentuje v knize Adichieová.

Zároveň však přidává pohled Nigerijců, kteří se do Ameriky přistěhovali. Jak často volají domů. Kterak surfují po emigrantských fórech a nigerijských profilech na Facebooku. Nebo celý rok strádají, aby pak přiletěli do Nigérie s kufry plnými bot a mohli před příbuznými předstírat, že to dokázali, že v té náročné soutěživé Americe uspěli.

V jednu chvíli Ifemelu na blog napíše, že Amerika se dělí podle společenských tříd, ideologie, regionu a rasy, kdy na společenském žebříčku jsou nejvýš bílí anglosaští protestanti a úplně vespod černoši. „Bohužel dnes by to moje hrdinka napsala úplně stejně,“ říká Adichieová teď, osm let po anglickém vydání románu.

Do Ameriky přijela v polovině 90. let minulého století a od té doby se podle ní rozdíly spíš prohloubily. „Objevily se nové trendy, jako že o rasových problémech se nemluví napřímo. Dnes se třeba republikánské státy snaží nepřímo omezit volební práva černochů. Zavedou pravidlo, že se lidé u uren musí prokázat třemi různými doklady totožnosti. Samozřejmě je to namířené proti černochům, u nichž existuje nejvyšší pravděpodobnost, že hned troje papíry nebudou mít v pořádku,“ míní.

Sobotní debatu s Chimamandou Ngozi Adichieovou v pražském Doxu moderoval anglista Ladislav Nagy.
Sobotní debatu s Chimamandou Ngozi Adichieovou v pražském Doxu moderoval anglista Ladislav Nagy. | Foto: archiv Svět knihy 2021

Hrdinka jejího románu v Americe dostane studentské vízum, se kterým ale nemůže pracovat. Aby měla z čeho platit nájem a studium, jako tisíce dalších Nigerijců shání kartičku zdravotního pojištění nebo řidičský průkaz od jiné imigrantky a pracuje pod falešnou identitou.

„Dodnes běžná praxe,“ přitakává Adichieová. „Se studentským vízem můžete dělat leda v knihovně. Bohužel za vlády Donalda Trumpa začalo být těžké sehnat i to vízum a nezměnilo se to ani po Trumpovi. Na americkém velvyslanectví v Nigérii je to dnes šílené. Moje sestřenice jezdila do USA patnáct let, ale teď už jí vízum prostě nedají.“

Román Amerikána vypráví, „jak důležité je brát na vědomí rasovou otázku, protože byť vám běloši budou do aleluja opakovat, že otroctví dávno skončilo, nerovnoprávnost pokračuje jinými prostředky,“ shrnuje. Zároveň to však není prvoplánová kritika. Hrdinové knihy Ameriku milují. Chtějí chodit do McDonald’s a na tortilly, mít auta a plnou ledničku, fandit svému týmu ve finále ligy amerického fotbalu Super Bowl. Prostě zapadnout, být přijati a stát se Američany.

Adichieová se nebojí, že v tomto ohledu Ameriku jednou vystřídá Čína. „Je mocná a ekonomicky bude čím dál důležitější. Ale svůj společenský model Čína ve světě prodá jen těžko. Ameriku zbožňujeme proto, že ztělesňuje svobodu a rovnost. A byť ty ideály zrovna teď ve všech ohledech nenaplňuje, vždy bude atraktivnější než to, co nabízí Čína,“ myslí si.

Byla to okupace

Chtěla by, aby se její čtenáři dovedli vcítit do situace někoho narozeného v bývalé kolonii. „Samozřejmě,“ odpovídá na otázku, zda by Evropané měli dál pomáhat svým někdejším koloniím.

Podle ní evropské země nesou část zodpovědnosti za to, kam Afriku dovedly. „Neříkám, že je všechna vina na jedné straně. Sami můžeme za hodně, protože opakovaně volíme zkorumpované diktátory. Ale kolonialismus začal jako okupace cizí mocností. Když někde vybudujete shnilý systém, nemůžete čekat, že po vašem odchodu na místě ze dne na den vykvete ukázková demokracie,“ argumentuje.

Na kolonialismus také odkazuje, když je řeč o migraci. „Třeba já mám zvláštní, pozitivní vztah k Londýnu coby naší někdejší koloniální mocnosti. Po Lagosu mám Londýn nejraději ze všech měst, protože je tak pestrý,“ vysvětluje.

„Chápu obavy, které v Evropě máte z migrace, ale nechápu údiv nad tím, že k migraci dochází. Představte si, že jste dejme tomu Francouzi. Obsadíte cizí zemi, vysajete její zdroje, zavedete tam svůj jazyk a jedné generaci za druhou vštěpujete svoje ideály. Ukazujete jim Francii jako vzor, ke kterému mají vzhlížet. Pak se ale nemůže divit, když se lidé snaží do té obdivované, vysněné Francie dostat.“

Hmatatelný koloniální dluh má Evropa například v podobě takzvaných beninských bronzů, které z království ležícího na území dnešní Nigérie před více než 120 lety ukradla britská koloniální expedice. Bronzové desky, sochy či basreliéfy byly později rozprodány a dnes jsou součástí muzejních sbírek od Velké Británie přes Německo až po Česko.

Adichieová o bronzech před několika dny přednášela v Německu. „Když jsou kradené, samozřejmě je máte vrátit, co čekáte, že řeknu jiného?“ ptá se. „Zkuste se na to podívat očima Nigerijce. Pořád vám opakují, že jste chudá rozvojová země. A pak se dozvíte, že ti samí lidé k vám kdysi vtrhli, povraždili vás, aby mohli ukrást vaše poklady, a nakonec vám je ještě nechtějí vrátit a namítají, že nejste dost vyspělí, abyste se o ně starali sami,“ shrnuje Adichieová námitky Britů, kteří se k restituci na rozdíl od Němců či Francouzů staví rezervovaně.

Jak prorazit

Chimamanda Ngozi Adichieová strávila v Nigérii prvních 19 let života. Pochází z relativně zaopatřené katolické rodiny. Otec přednášel statistiku na univerzitě, matka tamtéž pracovala jako úřednice. Adichieová rok a půl zkoušela medicínu, v polovině 90. let minulého století však odletěla do USA studovat politickou vědu a komunikaci.

Na přelomu tisíciletí začala publikovat, nejprve básně a povídky. S románem to bylo těžší. „Vždycky jsem si v knihovně půjčila tlustou knihu se seznamem literárních agentů a vypisovala si ty, kteří uvedli, že je zajímají ‚etnické‘ věci, což znamenalo, že by mohli vydat někoho jako já. Posílala jsem jim rukopisy a oni mi je vraceli. Jeden třeba poslal nazpět jen první stránku, která byla přeškrtnutá a přes ni velkými písmeny napsáno: NE,“ vzpomíná.

Nakonec prorazila u malého nakladatelství Algonquin Books, kde roku 2004 vydala první román Purpurový ibišek. Vypráví o dospívajících sourozencích, kteří se v Nigérii postupně vymaňují z vlivu tyranského katolického tatínka. Ten dětem zakazuje mluvit kmenovým jazykem a stýkat se s „pohanskou“ větví rodiny. Nebo konkrétně dceři, aby se malovala a nosila kalhoty.

Když syn špatně odpoví v písemce, otec ho zmlátí tak, že mu navždy pochroumá malíček. Dceři za to, že nenahlásila domnělý hřích, polévá nohy vařící vodou. A matku seřeže tak, že následuje potrat. „Ten román neměl být antikatolický. Postavu otce jsem neměla ráda, ale přišlo mi, že v jistém, komplikovaném smyslu slova také zasluhuje náš soucit,“ uvedla později autorka.

Kvůli druhé próze, Půl žlutého slunce, se ponořila do historie nigerijsko-biaferské války z let 1967 až 1970, ve které zahynuli oba její dědečci. „Záměrně říkám nigerijsko-biaferská, čímž beru na vědomí, že Republika Biafra tři roky existovala. Když to nazýváme nigerijskou občanskou válkou, jako bychom Biafru popírali,“ zdůrazňuje spisovatelka, která kvůli tématu přečetla desítky knih, poslouchala archivní rozhlasová vysílání, a hlavně mluvila s pamětníky včetně svých rodičů.

Nedělní besedu s Chimamandou Ngozi Adichieovou (uprostřed) a Viktorií Hanišovou (vpravo) moderovala Silvie Lauder z týdeníku Respekt.
Nedělní besedu s Chimamandou Ngozi Adichieovou (uprostřed) a Viktorií Hanišovou (vpravo) moderovala Silvie Lauder z týdeníku Respekt. | Foto: archiv Svět knihy 2021

Odkládaný pohřeb

Adichieová naplno prorazila roku 2013 s románem Amerikána. Od té doby sice žádný nenapsala, zato vydala několik populárních knih esejů. Feminismus je pro každého poukazuje na platové rozdíly mezi pohlavími či na důležitost vzorců, jako když v čele firem sedí samí muži. Vybízí, aby dívky odmalička měly ambice, aby se jim neměřilo dvojím metrem nebo aby se nebály muže překonávat.

V další knize nazvané Milá Ijeawele pak Adichieová, která se roku 2009 vdala a dnes má šestiletou dceru, radí, jak zvládnout mateřství. Typově: když jsi matka, neomlouvej se za to, že pracuješ. Péči o dítě si s mužem rozděl. Neříkej dceři, že se pro ni něco nesluší jen proto, že je děvče. Nenech se vmanipulovat do toho, abys doma automaticky uklízela nebo vařila. „V Nigérii se setkávám se dvěma typy reakcí. Jedni mi říkají: má dcera vás čte a já se bojím, že se kvůli vám neprovdá. Druzí děkují za to, co jsem napsala,“ shrnuje.

Poslední, do češtiny ještě nepřeložená kniha je osobní. Chimamanda Ngozi Adichieová v průběhu pandemie koronaviru přišla o dvě tety, otce a letos také matku, byť nebyla prokázána souvislost s nemocí covid-19.

V textu líčí, jak kvůli zavřeným letištím nemohla naposledy navštívit tatínka, jehož bezvládné tělo viděla jen přes aplikaci Zoom. Jak se kvůli pandemii odsouval pohřeb a nakolik to člověku prodlouží truchlení. „Změnila jsem se. V mém psaní se začíná objevovat nový hlas poznamenaný blízkostí smrti. Pocit, že musím všechno napsat teď, protože kdo ví, kolik času zbývá mně,“ píše na závěr.

Což neznamená, že Chimamanda Ngozi Adichieová už u esejů zůstane. Možná naopak. „Mou největší láskou jsou romány. Když píšu literaturu faktu, přistupuji k tomu praktičtěji. Je to jako rozdíl mezi mužem, kterého opravdu milujete, a mužem, který je docela fajn,“ dodává.

 

Právě se děje

Další zprávy