Próza, kterou v překladu Romany Švachové vydala Jota na Velký knižní čtvrtek, vznikala skoro čtyři roky ve vězení, kde ji autor ťukal na starém psacím stroji. Dostal se tam poté, co v průběhu čtyř měsíců vyloupil 10 bank a byl odsouzen na 11 let.
Předtím jako bojový zdravotník odsloužil více než 250 misí v Iráku, odkud se vrátil s nediagnostikovaným posttraumatickým syndromem. V jeho důsledku si vypěstoval závislost na drogách, opiátech a alkoholu - a když mu došly peníze, začal krást.
Za mřížemi hodně četl, zejména ruskou literaturu 19. století, načež obdržel dopis od Matthewa Johnsona, spolumajitele malého nakladatelství Tyrant Books. S několika přiloženými knihami, které stojí za to, a výzvou, aby něco sám napsal.
Když začal text nabývat pevný tvar, Johnson ho prodal velkému nakladatelství Knopf. Zaprvé proto, aby se vyhnul soudním sporům: v USA odsouzení zločinci nesmí zpeněžit své kriminální činy, což lze však podle mnoha právníků obejít, jelikož se to neslučuje se svobodou slova. Zadruhé proto, že Johnson přál Walkerovi větší úspěch. Což se povedlo. Autor ještě z vězení prodal filmová práva a hlavní roli v adaptaci nazvané podle anglického originálu Cherry ztvárnil hvězdný Tom Holland. Snímek je k vidění ve videotéce Apple TV+.
Debutem Poprvé, vyprávěným v první osobě a vykazujícím autobiografické rysy, chce Walker zjevně přijmout odpovědnost za své činy. Nijak nesleduje ani nekontroluje, co píše, a nejde mu o klasickou výstavbu ve smyslu dějového napětí a vyvrcholení.
Vytvořil spíš řadu volně řazených epizod, sociologických pozorování a osobních postřehů bezejmenného hrdiny - a tudíž to, co současná anglofonní teorie označuje termínem autofikce. Přesto se kniha za oceánem stala bestsellerem v kategorii próza a tentýž termín používali recenzenti.
Někteří hovořili o velkém clevelandském románu, jelikož protagonista se pohybuje převážně v takzvaném rezavém pásu Ameriky, někdejším srdci těžkého průmyslu. Podle jiných kniha líčí dva druhy dnešního pekla, tedy válku v Iráku a závislost na omamných látkách. Pár kritiků s nadsázkou nadhodilo pojem "nová ztracená generace".
Další podtrhovali až nahou upřímnost opírající se o syrový, hovorový jazyk prošpikovaný slangem a vulgarismy, reportérský detail a drsnou poetiku, ale také černý humor a zoufalství pramenící z toho, že autor i jeho alter ego uvízli v uzavřeném kruhu.
Pokud padaly výtky, tak na adresu jisté monotónnosti, s níž válečný veterán popisuje snahy sehnat si další dávku a další holky - což však klidně mohl být záměr, zachytit ubíjející dny. A pokud recenzenti něco vyzdvihovali, pak zachycení iráckých hrůz: bez planého moralizování a bez příkras. Jak ostatně řekl sám Walker, nechtěl nic romantizovat ani přehánět. A třebaže sevřeností se jeho román nevyrovná povídkám dalšího blízkovýchodního veterána Phila Klaye, roku 2014 oceněného Národní knižní cenou a také už vydaného česky, co do jízlivé ironie se jim blíží.
Walker píše, jak si americká armáda v Iráku chtěla získat "srdce i mysli místních". V reálu to zjevně nefungovalo. Vojáci občas omylem a jindy z čiré frustrace zabíjeli i civilisty a duševně týrali malé děti, které se k situaci nachomýtly.
Absurdnost konfliktu zčásti upomíná na Hellerovu slavnou Hlavu XXII, protože i zde velitelé toužící po povýšení převážně vyplňují papíry - a řadové vojáky připravují tak, že "kdyby o výsledcích válek rozhodovaly kliky a planý řečičky, Amerika by byla neporazitelná".
Jedinou inovací v žánru válečné literatury od 2. světové války přes Vietnam po Irák je tak internet. Podle hrdiny na něm lze najít hodně tvrdé porno, které pěšáky utvrzuje v přesvědčení, že "život je jenom zabijácká hra o sex". A rovněž se na něj dají umístit videa, v nichž někteří krutě trápí myši a točí s nimi "krváky".
Co do vedlejších postav je ve Walkerově autofikci významná jedině dívka a později mladá žena Emily, láska ze střední školy, s níž se pak protagonista zaplete do klubka hádek, sebelítosti a vzájemného obviňování. Vykresluje ji psychologicky nepříliš přesvědčivě, jednorozměrně, přesně jak ji vidí hrdina - přesto se američtí čtenáři na diskusních fórech nepřestávají ptát, jak to s ní dopadlo ve skutečnosti a jestli se k němu vrátila.
Nu, co do knihy se obejdeme bez spoilerů a co do reálu prozraďme, že když byl Walker po osmi letech podmínečně propuštěn, oženil se podruhé.
Čímž budiž řečeno, že reakce čtenářů i propagace v USA se nesly převážně v duchu "tak jak to tedy bylo", což je i v případě autofikce docela mimo. Na jednu stranu teď sice víme, že Nico Walker na rozdíl od svého hrdiny pocházel z vyšší střední třídy a jeho sešup začal až poté, co se v pouhých 19 letech coby nedostudovaný dal k armádě. Na stranu druhou to odvádí pozornost od kvalit knihy nesených přímými slovy bez ornamentů.
Anglický název knihy Cherry v tomto případě neznamená třešeň, nýbrž slangový výraz pro vojáka, který se poprvé ocitl v bojové zóně - a původně označuje dívku, která přišla o panenství. Dále se v textu vyskytují obraty jako "prvnička", střelba z "kalachu" či přilétající "vrtáky", spojením "humanitární konvoj" spisovatel označuje balíček z domova obsahující léky na bázi opiátů.
Překlad Romany Švachové je vzhledem k absenci českých ekvivalentů nápaditý, věrný a zjevně redakčně dobře zpracovaný. Škoda jen, že nakladatelství Jota na obálku umístilo zbytečně agresivní slogan "studovat, milovat, zabíjet, fetovat, krást". O ničem takovém Poprvé ve vší úctě není.
Nico Walker: Poprvé
(Přeložila Romana Švachová)
Nakladatelství Jota 2021, 335 stran, 348 korun.
