Román Pohyby ledu je mistrovskou manipulací tajemného českého autora

Vít Schmarc Vít Schmarc
27. 9. 2019 17:20
Fantaskním detektivkám se v české literatuře tradičně daří, ať už se jedná o labyrintové romány Michala Ajvaze, rozpustilé šifry Miloše Urbana nebo opulentní žranice Petra Stančíka.
Ilustrace z obalu románu Pohyby ledu.
Ilustrace z obalu románu Pohyby ledu. | Foto: Paseka

Nedávno tuto skupinu důstojně rozšířil autor skrytý pod pseudonymem A. Gravensteen, údajně opsaným z jmenovky spatřené na dveřích. Jeho neobyčejně zralý, rafinovaný román Pohyby ledu, který vydala Paseka, slibuje detektivku, ale přináší mnohem více.

Autor knihy A. Gravensteen (na snímku) svou totožnost tají.
Autor knihy A. Gravensteen (na snímku) svou totožnost tají. | Foto: Paseka

Vypráví o Miroslavu Hammerovi, neúspěšném novináři, synovi bohatých rodičů, pro které je tak trochu cizincem. Ambice pohřbil v nezajímavé práci pro časopis. S ženami to má složité. Ty, které by chtěl on, nechtějí jeho. Ty, které chtějí jeho, zase nechce on. Jen má problém jim to říct do očí.

Svůj příběh uvozuje prohlášením, že nesnáší, když se s ním někdo snaží manipulovat. Jak příhodný úvod pro román, který je jednou velkou manipulací, jejíž hlavní obětí je právě hlavní hrdina. Tedy buď on, nebo čtenář.

Podle letmé typologie by se mohlo zdát, že Gravensteenův román zapadá do početného zástupu "chcípáků" v krizi středního věku, kterými se česká porevoluční kultura jen hemží. Jsou tu jasné paralely s naivními outsidery Miloše Urbana či hledači sebe sama spisovatele Jiřího Hájíčka. Pro román, jehož ústřední princip tvoří snaha ovládnout vlastní příběh a rozklíčovat příběhy druhých, je novinář jediným logickým protagonistou.

Jako by existoval v drobném posunu. Miroslav si vždy počíná skoro správně, skoro správně dokáže rozeznat manipulace druhých, skoro správně na ně reaguje. Ale slovo "skoro" bohužel tvoří jasnou hranici mezi zdarem a nezdarem. "Byl chytrý, měl to v hlavě srovnané, jenže špatně," lakonicky shrnuje jeho blízký přítel.

I tak by Miroslav Hammer mohl prožít celkem spokojený bezvýznamný život, kdyby se shodou okolností nepřimotal do hry manipulátorů, jejichž schopnosti a ambice vysoce přesahují ty jeho. A samozřejmě - kdyby se přitom nezamiloval do nesprávné ženy.

Na prvních stránkách se lehce podroušený novinář, rozrušený setkáním s bývalou partnerkou, dostává na slavnostní otevření nového skleníku v pražské Botanické zahradě. Nicnetušícího Miroslava osloví krásná hosteska Klára a přivede ho na možnou stopu skandálu, zpronevěry a předražené zakázky, jejíž stopy vedou k řediteli zahrady.

Román Pohyby ledu.
Román Pohyby ledu. | Foto: Paseka

Než může Hammer uskutečnit přelomové interview a z redakčního otloukánka povýšit mezi investigativní esa, ředitel spáchá sebevraždu. To, co je zdánlivě startem pro klasickou "whodunnit" detektivku s neprůbojným a neproškoleným vyšetřovatelem v hlavní roli, se v Gravensteenově podání mění v nepředvídatelný drift mezi pravdou a lží, skutečností a fikcí, krkolomným spiknutím a fantastickou teorií paralelních realit.

Pohyby ledu s detektivním půdorysem zacházejí v něčem lehce neomaleně a výsměšně. Napřed načrtnou záhadnou zápletku, pak však hrdinu nechávají podniknout nepravděpodobnou cestu do Grónska, v níž podstatnější roli než mysteriózní skon ředitele a glaciologická expedice, jíž má Miroslav reportážně podchytit, hraje jeho toxický a nepochopitelný vztah k femme fatale Kláře.

Je celkem jedno, kam se hlavní postava vydává, všude je stejně ztracená a bezbranná; nejistá, ale zároveň podivně houževnatá. V ulicích Prahy i grónského Nuuku bojuje, aby se vymanila z manipulací druhých a naučila se jednat sama za sebe.

Gravensteenovo psaní je hladké jako čerstvý led, rafinované v tom, jak čtenáře nechává klouzat po povrchu chytlavého děje i neformálního ich-formového vyprávění komicky nerozhodné, rozkolísané figury. Zároveň autor v pravou chvíli dokáže přetnout hladký povrch hlubokou trhlinou, překvapivou hrou různých vrstev vyprávění, které matou perspektivu.

Může se zprvu zdát, že pod ledem Gravensteenova románu nic podstatného není, ale drobnými úskoky v průběhu děje spisovatel nutí své iluzorní oběti k pochybám. Jak silný led je? Kolik má ve skutečnosti vrstev? A co je pod nimi? Čímu vyprávění nasloucháme a jaké motivace má vypravěč?

Pohyby ledu skrývají rafinované požitky - jako každý román, který vedle chytlavého příběhu a napínavých zvratů neustále reflektuje svou strukturu a ironicky komentuje principy vyprávění. Gravensteenova kniha je ojedinělý úkaz, který má fantaskními motivy proměňujících se realit a prostupných světů blízko k vrcholným dílům Michala Ajvaze. Tomu koneckonců skládá lehce kryptickou poklonu jednou pasáží i bizarním motivem "nočních fenomenologů", skupinky podivínů, která na svých výpravách odhaluje "druhé město", prostor přes den neviditelný.

Ať už Gravensteen zůstane malou literární záhadou, nebo odhalí pravou identitu, nezbývá než doufat, že Pohyby ledu nezůstanou osamocenou krou. V oceánu, z nějž se vynořily, pod hladinou zjevně dřímou další příběhy, které stojí za to vyprávět; další manipulace, kterým stojí za to podlehnout.

A. Gravensteen: Pohyby ledu

Nakladatelství Paseka 2019, 400 stran, 299 korun

 

Právě se děje

před 18 minutami

Tipsarevič v posledním zápase kariéry odvrátil devět mečbolů

Srbský tenista Janko Tipsarevič bojoval ve čtvrtfinále ve Stockholmu o prodloužení kariéry přes tři hodiny a odvrátil devět mečbolů, nakonec ale Japonci Juičimu Sugitovi podlehl 2:6, 6:4 a 6:7. Pětatřicetiletý bělehradský rodák už dříve ohlásil, že turnaj ve švédské metropoli bude jeho posledním představením na ATP Tour.

"Kdybych si měl vybrat způsob, jak ukončit kariéru, bylo by to takhle - nechat na kurtu všechno. Tento okamžik si budu pamatovat do konce života," uvedl Tipsarevič po zápase, který oba tenisté končili v křečích.

Bývalý osmý hráč světového žebříčku odvrátil devět mečbolů v závěru třetího setu a vynutil si tie-break, v němž dokonce vedl 2:0. Sugita ale pěti body vývoj zkrácené hry otočil a vypracoval si desátý mečbol na 6:4, při němž Tipsarevič poslal bekhend za základní čáru.

Srbský tenista hrající v ochranných sportovních brýlích získal během kariéry čtyři tituly na ATP Tour a na dalších sedmi turnajích postoupil do finále. Dvakrát startoval na Turnaji mistrů a v roce 2010 byl členem vítězného srbského družstva v Davis Cupu.

Další zprávy