Žije na malém městě nedaleko Olomouce, pracuje jako dělník a nejdál byl na nádraží v Plzni. Zato ví vše o české metalové i hardrockové scéně a důkladně zná žánrové hitparády. Po revoluci Ladislav Oliva přetavil svůj zájem o tvrdou muziku do vydávání fanzinů - svépomocí a podomácku vyráběných časopisů.
Jmenovaly se Faraon, Fucker či Bažina a stejně nadšeným fanouškům přinášely erudované recenze, statistiky, reportáže z koncertů či rozhovory s kapelami. Náklady na jedno číslo činily desítky korun, Bažina však bývala k dostání i za míň. "Takové blbosti jako návratnost nákladů jsem nikdy nezjišťoval," poznamenává vydavatel.
Ladislav Oliva je jedním z průvodců českou porevoluční fanzinovou scénou, již v knize Křičím: "To jsem já." s podtitulem Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost zachytil redaktor Radia Wave Miloš Hroch.
V předmluvě, eseji o historii žánru a sedmi kapitolách Hroch se spolupracovníky přibližuje nadšení lidí, kteří z nedostatku vhodných platforem, z touhy sdílet postřehy se stejně smýšlejícími fanoušky anebo z potřeby vyhranit se vůči společenskému statu quo vydávali vlastní tematické časopisy. Poznávacím znamením byl xeroxový tisk, ručně vpisované poznámky, domácká grafika, nepravidelná periodicita a mnohdy i svérázný smysl pro humor.
"Cílem knihy bylo dát vědět, že tady ta scéna i po roce 1989 je. Že někteří lidé mají potřebu dělat něco, co negeneruje zisk. Na stránkách zinů je navíc dobře zachycená stopa domácí nezávislé kultury," podotýká Miloš Hroch, dříve sám spoluautor zinů o muzice nebo skateboardingu. Kniha by se podle něj díky bilingvní verzi mohla stát i první zprávou o českém fanouškovství pro zahraničí.
Zatímco Kmeny, známější projekt o subkulturách 90. a nultých let, mířil pod vedením rapera a výtvarníka Vladimira 518 na širší čtenářstvo a jiná žánrová kniha Prkýnka na maso jsme uřízli zase oslovila hlavně skateovou komunitu, Křičím: "To jsem já." - pojmenovaná po citaci jednoho z fotografických nadšenců - je sevřenější.
Má povahu "studijního" materiálu. Pohybuje se na půl cesty mezi textem pro zájemce o kulturální studia a kronikou spiklenectví: příběhy autorů zinů o počítačových hrách, fotografování, feminismu či komiksu a jejich nadšení ze sdílení nových informací v takové podobě, jakou dovolí stylistické, výtvarné a finanční možnosti, místy připomíná dobrodružství Rychlých šípů při objevování tajemných míst v okolí Řásnovky.
Ať už autoři jednotlivých kapitol vyprávějí o feministickém zinu Bloody Mary, v němž se šlo vypsat z "frustrace každodenního sexismu" nebo poznat zajímavé ženské kolektivy a kapely, či o legendárním sci-fi časopisu Ikarie, pokaždé se sejdou u fenoménu svépomoci neboli Do It Yourself (DIY). Vítanou posilou do party byl každý, kdo dokázal zařídit kopírku nebo uměl trochu kreslit.
V sekci o počítačových hrách to popisuje Jaroslav Švelch, jenž cituje zakladatele xeroxovaného FX Magazínu Davida Hertla. "Naprosto úžasnou službu dělal pan Musil, myslím, že z Českého Krumlova. Pracoval v kině, kde měl přístup ke kopírce. Asi půl roku jsem mu posílal materiály. On mi přeposílal nakopírované balíky zpět. Já jsem to sešil sešívačkou a rozeslal," líčí.
Zatímco mnoho autorů fanzinů využívalo principu DIY, protože neměli jinou možnost, Martin Valášek, vydavatel časopisu o hardcore punkové scéně, ho vnímal ideologicky.
"Byl založený na myšlence, že si lze vystačit s minimem prostředků, že není bariéra mezi kapelou a publikem, že nejsou potřeba drahá studia a manažeři. Možnosti volného trhu a myšlenka udělat z fanzinu profesionální časopis Valáška nelákala, spíš naopak. Technická dokonalost se nevyrovná postojům a myšlenkám sálajícím ze špatně vytištěného časopisu nebo šramotící nahrávky," cituje Váláška autor kapitoly Miloš Hroch.
Ne všechny části knihy jsou však stejně čtivé. Zatímco příběh sci-fi fanzinů působí svým dělením i způsobem vyprávění jako kapitola ze skript, unikátní světonáhled "kronikáře z bažin" Ladislava Olivy lze oproti tomu zhltnout.
Jinde pozornost upoutá shoda aktuálních náhod - příběh o Pérákovi, ikoně českého komiksu zrozené z touhy vyrovnat se zahraničí, dnes opět oživuje improvizační divadlo Vosto5.
Kapitoly Křičím: "To jsem já."
- Metal: Kronikář z bažin (Viktor Palák)
- Počítačové hry: Nejisté kroky ve strojovém kódu (Jaroslav Švelch)
- Feminismus: Raubířky všech zemí, spojte se! (Jitka Kolářová)
- Sci-fi: V šedé zóně sci-fi (Ivan Adamovič)
- Hardcore Punk: Těch několik ran obuškem (Miloš Hroch)
- Komiks: Nikdy nebudeme normální (Antonín Tesař)
- Fotografie: Na útěku v žabkách a gentrifikace kancelářských potřeb (Michal Nanoru, Pavel Turek)
Vydalo Page Five, 2017
Předmluvu napsal Karel Veselý
Grafická úprava: Studio V8
Mimořádná je pak grafická podoba knihy, postavená na pečlivé práci s typografií a rozdělení stránky na česky i anglicky psanou část. Ukázky fanzinů, obálek, obsahů časopisů, ilustrací, fotografií, zkrátka celkové dobové estetiky, mají stejnou sílu jako třeba kreslené cestovatelské deníky výtvarníka Františka Skály.
Zprávu o fanzinové "nejsoučasnější současnosti" skrz aktivity fotografa Václava Tvarůžky nejvýrazněji podává poslední fotokapitola. Ziny z ostatních oborů ve velké většině převálcovaly profesionální a internetové časopisy, případně možnost připojit se ke stejně smýšlející skupině jedním facebookovým klikem.
Přístup v duchu Do It Yourself je v hudbě i psaném slově nicméně stále aktuální, stejně jako chuť dávat o věcech vědět alternativní cestou. Kniha Křičím: "To jsem já.", vydaná partou publicistů a nadšenců u malého nakladatelství Page Five, je toho dobrým příkladem.
