Po prvním dějství Valkýry, které na stejném místě zaznělo před dvěma lety, tak přibyl další kousek do skládačky skladatelovy série čtyř oper Prsten Nibelungův. Zlato Rýna tvoří předvečer této tetralogie, která svým celkovým rozsahem mezi čtrnácti a patnácti hodinami patří k nejmohutnějším projektům v dějinách divadla.
Nynější koncertní provedení Zlata Rýna lze do značné míry vnímat jako dárek domácímu publiku, které slyšelo Štefana Margitu zpívat roli poloboha Logeho. To je v zásadě hlavní role první části Prstenu Nibelungova, dále jedna z nejvýznamnějších rolí v Margitově repertoáru, ale také jediná větší role z oper Richarda Wagnera, kterou Margita vzhledem ke svému hlasovému typu může zpívat.
Národní divadlo zároveň připomnělo 150. výročí premiéry Zlata Rýna, které připadá na letošní září. To je ale spíš trapné vzhledem k tomu, že podobná výročí zásadních domácích oper jinak první česká scéna mlčky opomíjí - například minulý rok Smetanova Dalibora.
Zlato Rýna tvoří v Prstenu Nibelungově skutečně předvečer, jakýsi rozjezd nebo předmluvu k následující Valkýře, Siegfriedovi a Soumraku bohů. Pokud by publikum před sebou mělo celou tetralogii, ve Zlatě Rýna se seznámí se základními postavami, se vznikem prstenu a počátkem řetězu událostí, který pak v Soumraku bohů končí požárem Valhaly, návratem prstenu do Rýna a hudebním motivem vykoupení.
Posluchač ze Zlata Rýna pochopí základní věci: Nibelung Alberich se nechal vyprovokovat dcerami Rýna, aby se zřekl lásky výměnou za zlato, ze kterého pak může vyrobit všemocný prsten. Při tomto špinavém obchodu dochází k výměně nejvyšších citů za majetek a touhu po moci. Prstenu i zlata se zmocní bůh Wotan pomocí lsti, kterou vymyslí polobůh Loge - hybatel děje. Nakonec se ale Wotan zlata i prstenu vzdá, aby jimi zaplatil za práci obrům, kteří mu postavili sídlo zvané Valhala.
Pokud by se Wagnerova tetralogie volně přirovnala ke spisovateli J. R. R. Tolkienovi, jehož Pán prstenů v mnohém vychází ze stejných mýtů, Zlato Rýna by mělo pozici knihy Silmarillion. Na první pohled poněkud úmorného vyprávění o původu a charakteru bytostí, které svými činy určují a ovlivňují běh světa.
Úmornost vyprávění ovšem mizí, pokud se text či partitura správně přečte, a to se při včerejším provedení ve Foru Karlín podařilo především zpěvákům.
Ansámbl dcer Rýna, které promarní poklad ve zbytečném flirtování s hnusným trpaslíkem, tvořily Kateřina Kněžíková, Jana Horáková Levicová a Václava Krejčí Housková. Jejich zpěv hned na začátku vnesl značnou dávku svěžesti do zvuku smyčců, udušených až k nečitelnosti.
Orchestr Státní opery po celou dobu provedení nezněl dobře a nikdy se nerozvinul do opravdu krásné barvy, což je u Wagnera škoda i chyba. Obrovské obsazení upoutávalo pozornost už na první pohled - přinejmenším šesti harfami po levé straně pódia -, ale adekvátně bohatý zvuk se nedostavil.
Dirigent Andreas Sebastian Weiser tlumenou dynamikou jistě vycházel vstříc zpěvákům, ale dobrý orchestr a dirigent by měli vytvořit potřebné barvy a čitelný zvuk i v pianissimu. Lesní rohy působily dojmem, že se především snaží neudělat chybu - skutečné zvládnutí partu by však mělo jít dál.
Celkově bylo poznat, že Wagnerovy opery v Praze zkrátka nejsou doma a lepších výsledků by bylo možné docílit pouze jejich pravidelným uváděním se zkušenými interprety.
Orchestrální obraz Rýna, rozlévajícího se v úvodu z hloubi přírody, tak získal patřičnou svěžest až s ansámblem rýnských rusalek. K typově i hlasově výborně obsazené trojici pěvkyň se brzy přidal basbarytonista Thomas Gazheli jako Nibelung Alberich. Jeho deklamační a zároveň hlasově plné pojetí role víceméně předurčilo určitou stylovou rovinu, ke které se vztahovala většina mužských sólových postav.
Největší výjimkou byl v tomto směru další basbarytonista Egils Siliņš v roli Wotana. Vládce bohů má ve Zlatu Rýna předepsány vznešené a poněkud nehybné zpěvy, které v Siliņšově podání zněly sympaticky přímočaře a v rámci možností i civilně. Proti tradici měl Siliņšův Wotan světlejší a štíhlejší hlas než Alberich, ale zároveň se tito dva první majitelé prstenu zřetelně lišili i stylově doplňovali.
Tenorista Štefan Margita jako polobůh Loge potvrdil, že je osobitým a působivým představitelem charakterních rolí. Logeho zpíval leckde na světě a vysloužil si za něj kousek chvály i od hudebního novináře časopisu New Yorker Alexe Rosse. Margita jako by při své wagnerovské kreaci vycházel především z detailního činohereckého podání textu, které se od mluvené podoby teprve rozezpívá. Pěvecká linka působí dojmem nadstavby nad výborně deklamovaným textem - Margita neustále připomínal potměšilost, inteligenci i nevyzpytatelnost své postavy.
Působivý kontrast k Margitovi tvořil tenorista Arnold Bezuyen v roli Alberichova bratra Mimeho. Bezuyenovo podání jako by vycházelo ze zpěvu, na jehož prvotní vlně se teprve následně nese deklamace. Oba přístupy ovšem mají platnost i opodstatnění a v dialogu Bezuyena s Margitou vznikalo působivé napětí už z tohoto stylového rozdílu.
V roli výřečnějšího obra Fasolta na poslední chvíli zaskočil Karl-Heinz Lehner, jeho mlčenlivějšího a lakomějšího bratra Fafnera zpíval Jozef Benci. Světlejší a tmavší bas bratrsky držely pohromadě - aspoň dokud se obři nepohádali o získaný poklad a Fafner Fasolta nezabil.
Richard Wagner: Zlato Rýna
Hudební nastudování a dirigent: Andreas Sebastian Weiser
Forum Karlín, Praha, premiéra 23. května, repríza 26. května
Sólové ženské postavy jsou ve Zlatu Rýna spíš na okraji zájmu, k podstatnějšímu výstupu se dostane pouze bohyně Erda. Altistka Renée Morlocová její varovný zpěv provedla s potřebnou dávkou závažnosti i kantilény. Při kompletním pražském uvedení Prstenu Nibelungova v roce 2005 Morlocová zpívala Wotanovu manželku Fricku. Tu včera ztvárnila Ursula Hesse von Steinenová a vzhledem k tomu, že svůj velký výstup s Wotanem má Fricka až ve druhém dějství Valkýry, zůstalo jí jen několik vět. Podobně na tom byla i Maria Kobielska, která zpívala bohyni mládí a lásky Freiu.
Vedlejší role bohů Froha a Donnera byly obsazeny jen do počtu a tvořily výjimku v jinak adekvátním pěveckém obsazení. Tenorista Jan Petryka a barytonista Jiří Rajniš by do wagnerovských rolí měli buď dozrát, nebo se jim spíš vyhýbat - to však v českém operním prostředí nepředstavuje závažný problém.
