Česká metropole zřejmě ještě nezažila tak koncentrovanou pozornost věnovanou tomuto mimořádnému skladateli 20. století, přestože od jeho úmrtí letos uplynulo 18 let.
Kdyby Iannis Xenakis, narozený roku 1922, neskládal tak mimořádnou hudbu, daly by se psát knihy také o jeho životě. Coby komunistický povstalec a aktivista musel po druhé světové válce uprchnout z Řecka do Francie, kde navzdory nevýhodnému statusu ilegálního imigranta získal místo v Le Corbusierově architektonické firmě. Brzy se stal jejím prominentním zaměstnancem a byl spoluautorem pavilonu výrobce elektroniky Philips na mezinárodní výstavě Expo 58 v Bruselu.
Kromě technického vzdělání si ale Xenakis z Řecka přivezl také solidní hudební základy, které se v Paříži pokoušel rozvíjet. Především díky povzbuzení skladatele Oliviera Messiaena začal komponovat naplno.
Právě z doby, kdy končil u Le Corbusiera, pochází Xenakisův první smyčcový kvartet ST/4, 1-080262. Podivný název vyjadřuje hudební systém, obsazení, pořadové číslo a datum.
Technicistní označení připomíná, že s Xenakisem do hudebního světa přišel nezvykle uvažující, byť geniální mozek. Pro své kompozice používal matematické modely, zajímaly ho pravděpodobnost a statistika. V hudebních začátcích se ale rovněž silně inspiroval řeckým folklorem či starou hudbou a jeho skladby obvykle obsahují nejen struktury, které lze pouhým poslechem těžko rozklíčovat, ale také nápor jakési elemetární dravé síly.
Xenakis jako by se skrze hudební konstrukce byl schopen propracovat až na počátek hudby, k něčemu, co lze označit za hudební pralátku. I připraveného posluchače však zaskočí samozřejmost a přesvědčivost hraničící s bezohledností, s jakou mu Xenakis předává výsledek.
Jsou to skutečně spíš konstrukce než skladby, nebo snad ještě lépe řečeno hudební modely určitých situací. Proud Xenakisovy hudby neplyne v motivech, tónových řadách, kontrapunktech a harmoniích. Spíš jde o model složitého pohybu, který si lze v duchu převést třeba na provoz víceúrovňové křižovatky, na které se slévají a zase rozpojují linie vozidel, jejich neustávající pohyb mění rychlost i hustotu, situace se podobají, ale neopakují. Je v tom cosi vznešeně neústupného a zároveň groteskního.
Z Xenakisových kvartetních děl k tomu má nejblíž smyčcový kvartet Tetras z roku 1983, který na včerejším koncertu v La Fabrice zazněl jako poslední.
Americký Jack Quartet provedl Xenakisovy kvartety kompletně, což znamená celkem nějakých 52 minut hudby. Necelá hodina může vzbuzovat představu ošizeného koncertu, avšak Xenakisova hudba je natolik obsažná a náročná pro interprety i posluchače, že kratší stopáž vystačí.
Jack Quartet je navíc skvělý ansámbl a složité partitury předal posluchačům na prvotřídní úrovni. Xenakis ostatně patří k jejich kmenovému repetoáru, jeho kvartety nahráli na CD už roku 2009 a bylo poznat, že je mají patřičně v ruce. Jednalo se o špičkový komorní koncert a snad lze očekávat, že se podobných akcí jednou dočká i Rudolfinum - ředitel Strun podzimu Marek Vrabec je od letošního června členem obměněné rady Českého spolku pro komorní hudbu, který působí při České filharmonii.
Jack Quartet včera nehrál Xenakisovy kvartety chronologicky, ale ve dvou dvojicích postavených na střídání klidnějšího a nervního díla. Tetora z roku 1990 uvedla posluchače i hráče do xenakisovského světa, který zde má podobu souzvuků v proměnlivých a nestejných rytmech. Vnitřní pulzace skladby se ještě ukrývá pod zdánlivě klidným a rovným povrchem.
Poté následoval první kvartet ST/4, 1-080262 z let 1956 až 1962, založený na datech vygenerovaných počítačem.
Po přestávce přišel na řadu Xenakisův poslední kvartet Ergma z roku 1994, který v nastavených hudebních souvislostech zněl skoro jako ukolébavka. Skladatel se při tvorbě Ergmy nechal ovlivnit obrazy Pieta Mondriana a výsledek je podobně přehledný, zároveň skrytě provokující a znepokojivý.
Závěrečný kvartet Tetras z roku 1983 se La Fabrikou prohnal jako tříštící se vlna složená z nespočtu mikročástí, stále strhávaných do výsledného směru. Završila skvělý koncert, ke kterému nebylo co dodat. Autorsky i interpretačně nekompromisní zážitek, jaký by měl k posluchači v ideálním případě doputovat pokaždé - bez ohledu na stáří provozované hudby.
Jack Quartet hraje Xenakisovy skladby, především Tetras, ve volnějších tempech než anglický Arditti Quartet, jehož nahrávky lze považovat za ustavující. Američané do popředí více tlačí strukturu skladby než zběsilý tok autorových myšlenek.
Xenakisovské nadšení v brzké době přivlá zpět Centrum současného umění DOX. Právě tam Ostravské centrum nové hudby po úspěšném koncertu Zásadní Feldman uspořádá 5. listopadu volné pokračování nazvané Zásadní Xenakis.
Skladatel a dirigent Petr Kotík provede s Ostrava New Orchestra skladby Troorkh, Ais a Ata - a všemi třemi připomene nejen Xenakisovo umění hudebních konstrukcí, ale také maximální virtuozitu, kterou interpretace jeho skladeb vyžaduje. Jako sólisté se představí trombonista William Lang, barytonista Holger Falk a perkusista Tamás Schlanger.
Jack Quartet: Xenakis
(Pořádal festival Struny podzimu)
La Fabrika, Praha, 25. října
