Přijdou Leoš Janáček se Svatoplukem Čechem do divadla, potkají Reného Magritta, ale nemají si co říct. To není začátek vtipu, nýbrž výchozí bod a zároveň i neštěstí nové inscenace Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy, která měla ve čtvrtek premiéru v pražském Národním divadle.
Nad solidním hudebním nastudováním dirigenta Jaroslava Kyzlinka se odehrál sen Matěje Broučka o výletu na Měsíc i do patnáctého století v režii Slávy Daubnerové. Nic takového se ale panu Broučkovi zdát nemohlo, nebo alespoň nemělo.
Dvoudílná opera Výlety páně Broučkovy je nelítostnou cestou do hlubin duše českého měšťáka. I dnes tolikrát vzývaný "zdravý selský rozum" tvoří myšlenkový obzor pražského domácího pána Matěje Broučka. Ten mezi Měsíčňany v prvním díle sice vpadne jako hrubián, ale pořád proti jejich bláznivým sporům a přecitlivělosti může působit jako hlas soudnosti.
Omezenost a ubohost "selského" uvažování se dokonale projeví v konfrontaci s idealizovanými Pražany husitské doby, ochotnými za své město a Boží pravdu i zemřít. Leoš Janáček sám napsal, že "vidí tolik Broučků v našem národě, kolik bylo Oblomovů v ruském". A věnoval vědomou pozornost tomu, aby hudba nebyla náhodou příliš smířlivá, ale opravdu pomáhala všechny ty Broučky "na potkání ničit a dusit - ale v prvé řadě v sobě".
Leoš Janáček psal Výlety páně Broučkovy celých deset let, problémy byly především s libretem. Na jeho vzniku se podílelo několik autorů včetně Františka Gellnera a Viktora Dyka, připomínkami přispěl i Max Brod.
Dlouhý vznik díla způsobil, že se stalo první Janáčkovou operou, která byla provedena až po roce 1918 - tedy v samostatném Československu. Jako jediná také měla premiéru v pražském Národním divadle. Je paradoxní, že to byla právě tato satira, která si za cíl bere to nejhorší z lidské povahy - bezzásadovost, přízemnost či hrubiánství - a vkládá to vše do příslušníka české střední třídy.
Když se Matěj Brouček ocitne na Měsíci mezi umělci, způsobí všeobecné zděšení tím, že mluví o svém nosu a potom jí párek. Přízemní slova a pojídání masa jsou pro měsíční estéty cosi tak zvrhlého a pobuřujícího, že si to dosud ani nedovedli představit. Je to vlastně ještě ryzí komedie, vždyť jde "jenom" o umění.
Teprve druhá část, v níž se Brouček ocitne mezi husity, ukáže, že šlo především o ideje. Brouček ovšem žádné nemá, stačí mu dobře se najíst, dát si na Vikárce nějaké to pivo a mít od přemýšlení pokoj.
Autor literární předlohy Svatopluk Čech a Leoš Janáček posílají svého Matěje Broučka do snů proto, aby ho s jasně formulovanými idejemi konfrontovali. Režisérka Sláva Daubnerová ho naopak poslala do surrealistického snu, v němž je možné cokoliv a přesně formulované myšlenky se z něj vytrácejí. Co je ale dobré pro surrealismus, není v Janáčkově ostré satiře k ničemu.
Je to postup o to nepochopitelnější, když je pro titulní roli k dispozici tenorista Jaroslav Březina. Stačí mu obléct dobové šaty a je z něj Matěj Brouček se vším všudy. Představení se také z tohoto důvodu mělo točit kolem něj a neutápět se ve snové stylizaci, v níž vzduchem plují erbovní pražské budovy od svatovítské katedrály přes Národní divadlo až po Tančící dům.
Tři postavy umělců z Měsíce jsou stylizované do Svatopluka Čecha, Leoše Janáčka a Alfonse Muchy. Všichni přešli jako průvodci dějem i do druhé, husitské části. Ale Výlety páně Broučkovy nepotřebují zcizující prvky - ty jdou naopak proti jejich duchu. Janáček nic nepozoruje s odstupem, ale míří přímo k jádru věci, angažuje se a řeže do živého. To se v divadelním ztvárnění vytratilo.
Na scéně se přitom objevovaly působivé obrazy. Scéna Pavla Boráka jim dávala jasně stanovený rámec, výborné byly kostýmy Simony Vachálkové, světla Daniela Tesaře i videoprojekce Erika Bartoše. Inscenace vytvořila osobitý estetický svět, který se ale s tím Janáčkovým míjel a hrál vlastní hru na krásu a silný názor.
Janáčkovo vizionářství či progresivita se dají jen těžko vyjádřit odkazy na budoucí architekturu. Janáčkem idealizovaní husité ztratí přesvědčivost, když se zjeví ve stylizaci připomínající postavy z bankovek socialistického Československa v univerzální hnědé patině staré desetikoruny. A pryč je i veškerý patos, který s takovou stylizací dostává nepatřičně ironický nádech.
S mnohomluvnou inscenací, která zaplňovala jeviště vrstvami odkazů a symbolů, těžce válčilo i hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka. Dirigent Janáčkovo dílo dobře zná, orchestr vedl pevně a pečlivě se věnoval pěvcům. Hudební základ mělo představení poctivý, měsíční valčíky šly dopředu s přímočarou energií, působivě zněly sbory husitů.
Velkou oporou představení byl především Jaroslav Březina, pěvecky i herecky naprosto přesvědčivý. Výborná byla i Alžběta Poláčková v trojroli Málinky, měsíční krasavice Etherey a dcery Domšíka od Zvonu Kunky.
Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy
Národní divadlo, Praha
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Sláva Daubnerová
Premiéry 22. a 25. března, nejbližší reprízy 5. a 15. dubna
V opeře je množství středních rolí - ostatně ani role samotného Broučka není v pravém slova smyslu velká. Navzdory konkrétnímu titulnímu hrdinovi jsou Výlety páně Broučkovy spíš kolektivním dílem, které potřebuje také kolektivní vyrovnané výkony.
V tomto ohledu měla premiéra pražské inscenace ještě značné rezervy, pěvcům také často nebylo rozumět. Snad se aspoň tyto nedostatky podaří odstranit do 5. prosince, kdy má pražská inscenace Výletů páně Broučkových slavnostně zakončit festival Janáček Brno 2018. Sláva to ale i tak bude přinejmenším pochybná.
Když husité po vítězství v bitvě na Vítkově odhalí Broučkovu zbabělost a zradu, chystají se ho upálit v sudu. V nové pražské inscenaci právě v této chvíli vzplane model Národního divadla, který se vznáší nad jevištěm. Zábavný moment jenom podtrhne obrovské nepochopení, které celou inscenaci ovládlo. S Broučkem hoří vše nejhorší, co by v českém národu shořet mělo, a ne jeden z jeho velkých kulturních symbolů.
