Takzvaná aktualizace je parazitování na autorově popularitě, prohlašuje Tomislav Volek u příležitosti včerejšího, dvousetpadesátého výročí Mozartova narození.
Co způsobilo, že byl Mozart v Praze během svého života tak populární? Často se to svádí na "přirozenou hudebnost" Čechů.
Města jako Vídeň, Mnichov, Drážďany nebo Berlín byla panovnickými rezidencemi, kde fungovala dvorní opera s vyloučením veřejnosti. V Praze oproti tomu vzniklo díky hraběti Šporkovi, který se chtěl etablovat jako kulturní osobnost, veřejně přístupné divadlo. Špork ale neměl o operu žádný velký zájem: dal italskému opernímu řediteli obrovskou volnost a impresário si mohl hrát, co chtěl. Politická provincie ve velice konzervativní rakouské monarchii tak získala moderní instituci, kde hrál rozhodující roli ředitel. A jeho kasa. Muselo se tedy hrát pro publikum. Na vrcholu baroka neměli lidé moc kam jinam jít než do divadla. Opera byla jediné velké světské umění, chodily na ni všechny vrstvy.
Byla v tom zájmu o operu v Mozartově době Praha výjimečná?
Například vídeňské publikum bylo oproti Praze malé. Ve Vídni Marie Terezie pustila publikum do operního domu až v polovině šedesátých let 18. století, o čtyřicet let později než v Praze. Za Mozartova života existovala ve Vídni jen jedna generace, která se orientovala v náročné italské opeře, ostatní chodili na německé singspiely, jednoduchoučkou muziku. Proto měl Mozart před Vídeňáky největší úspěch s Únosem ze Serailu, zato když uvedl Figarovu svatbu, po devíti představeních už nebylo publikum. V Praze bylo publika naopak stále dost a kasa onoho páně ředitele se plnila. Po pěti nedělích první návštěvy si odtud Mozart odvezl tisíc zlatých - roční plat člena dvorní kapely ve Vídni.
Lze po 250 letech od Mozartova narození na tomto skladateli ještě něco objevovat?
Je toho pořád hodně. Koneckonců za celou dobu existence mozartovského bádání vznikla jenom jedna velká syntetická monografie. V polovině devatenáctého století napsal čtyři mohutné svazky Otto Jahn, během první světové války ji zmodernizoval německý badatel Hermann Abert. Srovnatelná práce od té doby nevznikla. Je to doklad toho, že na všechny aspekty tvorby velkého génia nemohou dosáhnout ani soubory badatelů po desetiletích.
Čím to je?
Mozartovo dílo je rozsáhlé, obrovsky vnitřně členité univerzum, které pokrývá všechny kompoziční druhy: chrámovou, orchestrální a komorní hudbu a opery v několika jazycích. Mezi mozartovskými badateli nenajdete prakticky nikoho, kdo by tohle celé zvládl. Nad síly jednotlivce je už jen obsáhnout obrovský rozsah toho, co bylo o Mozartovi publikováno. A dát dohromady dva nebo tři badatele? No to by se už zase nedohodli, jak napsat společný text.
Jak je to dnes s hudební interpretací Mozartových děl?
Proti soustředěnému, vážně míněnému vědeckému poznávání tady strašlivě roste volnost interpretačního projevu. Dokonce v samotném Salcburku můžete zažít Únos ze Serailu, do kterého je namontován zpěv současných Arabů. To znamená přímo kontrastní hudební svět. A režisér si to prosadí, protože to je provedení, jaké tu ještě nebylo. Pak ještě přijde na to, že operu zaktualizuje: dá do ní drátěná opevnění, kde chodí strážci se samopaly. To je přímo rozbití díla a ošklivé parazitování na jeho popularitě. I mladé publikum musí nutně cítit, že se tady seskupily dohromady umělecké struktury, které jdou proti sobě a dílo degradují.
Nechcete pak ale jen stálé opakování starého?
Dobře nastudovat Dona Giovanni, jak to chtěl Mozart, je obrovský výkon pro hudebníky, dirigenta i pěvce. Při těch dnešních aktualizacích musím režiséra podezírat, že není ochoten dát si tu práci proniknout do partitury i doby díla. Je to i tím, že operní představení dnes často dělají činoherní režiséři, kteří přečíst partituru ani nedovedou a je jim to lhostejné. V jedné inscenaci pak přijde režisér na to, že Don Giovanni, tento španělský grand, odnáší koš, který přinesl jeho sluha Leporello. V jiné inscenaci udělají z těch dvou kámoše, kteří se válejí po scéně. Tohle hraničí až s hloupostí: skutečný španělský grand by se sluhy nedotkl ani v rukavicích. A Mozart to samozřejmě dal i do hudby: Don Giovanni a Leporello zpívají úplně jinak.
Říkáte, že chápeme špatně Mozartův svět. Jaký tedy je?
V Mozartově době žili lidé mnohem více náboženským životem. To si uvědomíte, když porovnáte tehdejší chrámovou hudbu a nějaký dnešní nedělní přenos z bohoslužby. Jsou to někdy až táborákové písničky, které mají přitáhnout mladé lidi. Moje generace rostla v tradičních písních, kde byla ještě vážnost. Podmínka, abychom porozuměli Mozartovu dílu, je ale poznávat představivost jeho doby. Absolutně nechápu lidi, kteří stráví den v našem všednu, přijdou před televizi a chtějí se dívat na seriál ze současnosti. Té mám s prominutím tolik, že si rád prožiju, jak to bylo v osmnáctém století.
Co tam lze prožít?
Najděte mi předehru s tak monumentálním začátkem, jako je předehra k opeře Don Giovanni! Kdykoliv to člověk slyší v divadle, tiskne se do židle. Pusťte si pak televizní přenos z 28. října, nejvyššího státního svátku, a uvidíte, jak dnešek neumí udělat velkou slavnost. Režie v sále je naprosto trapná: nejvyšší představitel státu kráčí sálem, naplněným kvantem hostů, kteří sedí jako v biografu, jsou absolutně pasivní, maximálně zatleskají. Mám u toho také vždycky strach, kolik banalit bude řečeno. Tahle doba neumí zpodobit velikost, monumentalitu a majestát. Je příliš rozdrobená do popěvkování.
V čem je Mozart ještě jedinečný?
V Mozartovi najdete nejjemnější milostné zpěvy. Například v Così fan tutte je jich taková škála jako v žádné jiné opeře. A navíc je tam jedinečná karikatura. Jde o sázku mezi Alfonsem a dvěma mladými důstojníky, z nichž má každý svou krasavici: mají za úkol svést dívku toho druhého. Představte si ten hudební kumšt: musí to znít jako svádění, ale přitom svádět vůbec nechcete. Jsou interpreti, kteří to dokážou zahrát a zazpívat, ale takový výraz se musí odměřovat na lékárnických vahách. Libreto začal komponovat před Mozartem Salieri. Ten měl sice nápady písňového typu, ale žádná psychologická charakteristika v tom není.
Když byla Mozartova doba jiná, znamená to, že ateističtí Češi už nemají šanci Mozarta pochopit?
Duchovně vyspělý člověk nemusí mít sebemenší zábrany v tom pochopit Korunovační mši nebo Requiem. Ale musí si být vědom, že to je setkání s něčím velikým, a vyvinout určité úsilí: soustředěně poslouchat a také se hudebně připravovat. Jestliže celý váš život probíhá v rovině písniček, prostě nemáte šanci všemu porozumět. Když už ale absolvujete pár koncertů, kde k vám promluví nějaké symfonie, nebo jste schopen vyslechnout kvartet a vidět ty fantastické jemnosti, pak jste s prominutím jiný člověk a nemáte s Mozartem žádnou potíž. Mezi námi a jím není bariéra, Mozart není principiálně nedostupný. Ale jít musíme my za ním, ne ho stahovat dolů k naší pohodlnosti.
