Představí jej 12. a 13. května na zahajovacím koncertu v Obecním domě. Před velšským publikem uvedli Mou vlast poprvé již koncem ledna v cardiffské koncertní síni St. Davis Hall.

"Hrál ji tu zřejmě jiný orchestr více než před 20 lety, ale nepodařilo se nám to dohledat. Dá se říct, že si to tu nikdo nepamatuje," říká Tomáš Hanus v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jak dlouho jste se na Mou vlast připravovali?

Měli jsme obvyklou zkouškovou periodu několik dní před koncertem, jako vždy. Podle obtížnosti programu to znamená dva až tři dny zkoušek.

Tak málo, to stačí?

Jsme v Británii, kde se musí pracovat soustředěně, úsporně a přímo k cíli. Není čas řešit, jestli je tam fis nebo f. Všichni muzikanti ctí, že na zkoušku musí přijít technicky připraveni.

To je docela rozdíl oproti českým orchestrům…

Existují různé přístupy, i podle toho, kolik je k dispozici času na zkoušení. Nechci srovnávat nebo vynášet soudy. My třeba hrajeme celkově méně koncertů než čistě symfonické orchestry, protože těžiště naší činnosti je opera. Samozřejmě jsme před Pražským jarem chtěli projít tou koncertní zkušeností, aby se nám Má vlast usadila, jak my hudebníci říkáme, a pak se na ni zčerstva podíváme znovu před květnovým zahájením festivalu.

Jak jste interpretačně představil Mou vlast hráčům v orchestru?

Jako geniální dílo, které v něčem předběhlo svoji dobu a které Smetana snad zázračně vytvořil během pokračující nemoci, působící mu nemalé utrpení. Jinak hudebníci velmi mnoho pochopí sami během zkouškové práce a není nutné všechno teoreticky rozebrat. Vždy mi velmi záleží na zvuku orchestru. Zvuk je vlastně takové médium, díky němuž spolu můžeme komunikovat, dotknout se. To, co je například zahráno rychle, pomalu, brilantně, čistě, silně, slabě, energicky a tak dále, se přenese k posluchačům zvukem. Pokud je krásný a vystihuje charakter hudby, pokud není indiferentní, může opravdu přeskočit jiskra mezi interprety a publikem. Myslím, že na tom záleželo i mnoha velkým dirigentům, kteří měli jedno společné - to nevšední vyjádření. Čistě virtuózně umí hrát mnoho orchestrů, ale dát tomu duši, to není samozřejmé.

Když jste zmínil dirigenty, kdo je vaším životním vzorem?

Rozdělím odpověď na dvě části. Jeden mi byl velmi blízký a obrovsky lidsky drahý, to byl Jiří Bělohlávek, u kterého jsem studoval. Nesmírně mnoho uměl a přitom dokázal respektovat mladého člověka, jeho boj o to, kým vlastně chce být. Podporoval mě v mém hledání. I když jsme byli každý jiný, pochopil jsem, že mohu odejít z jeho koncertu přešťastný, i když interpretace byla totálně jiná než moje představa. Vzpomínám i na naše dialogy o hudbě, byla to někdy i legrace.

Pak mne hodně svým přístupem ovlivnil Claudio Abbado, kterého jsem měl také možnost poznat zblízka, protože jsem byl členem Gustav Mahler Jugendorchester v jeho začátcích. U Abbada mě chytil jeho hudební projev, který si nezakládal na tom, že "já diriguji Mahlera", ale byla to služba, sjednocení se s hudbou, prostě neupoutávání pozornosti za každou cenu na sebe. A dalším je Carlos Kleiber, jehož umění se dá stěží popsat.

"Konzervatoř jsem vystudoval jako houslista, to dirigentství se rodilo později," říká Tomáš Hanus ve videu natočeném pro letošní Pražské jaro. | Video: Pražské jaro

Na koncertu ve velšské St. Davis Hall jste v jednu chvíli přestal dirigovat. To se nevídá moc často.

Nepřikládal bych tomu přílišnou důležitost, nebylo to plánované. Nechal jsem orchestr hrát a těšil se z toho s nimi. Moje ruka ale byla připravená, kdyby bylo potřeba zasáhnout, pomoci nebo to někam posunout. Takové věci se však těžko dají předjímat. To se buď stane, nebo nestane.

Měl jste i předmluvu k publiku, to je zde běžné?

Já se tady v Cardiffu dlouhodobě snažím o osobní kontakt s publikem. Považuji to za důležitý aspekt své práce. Nyní po pandemii covidu je to naléhavé i proto, že část návštěvníků se do koncertních sálů a divadel už nevrátila. A nejde jen o ně, ale i o ty nové. Chceme, aby věděli, že tu jsme pro ně a vážíme si jich. Myslím, že je úžasné, kolik lidí přišlo na Mou vlast, která je zde úplně neznámá a rozhodně to není šlágr automaticky vytvářející frontu na vstupenky.

Související

Vede ostrovní operu, čeká ho debut v La Scale. A teď se Hanus vrací na Pražské jaro

Co pro vás znamená dirigovat Mou vlast na Pražském jaru s Velšským národním orchestrem?

Strašně moc. Mou vlast jsem od dětství zbožňoval. Zahrát ji doma, na Pražském jaru, s orchestrem, který mám rád a jemuž důvěřuji, je velká radost.

V České republice moc často nevystupuji, takže setkání s místním publikem je pro mě něčím výjimečným.

Nechci být jen tátou na dálku

Neobjevujete se nejen na českých pódiích, ale ani v českých médiích. Víc jsou vidět Jakub Hrůša a Tomáš Netopil. Je pro vás návrat na Pražské jaro i satisfakcí?

Jsem rád, že se o jiných dirigentech píše. Je to moc a moc potřeba. Naopak by bylo něco v nepořádku, kdyby se o tak vynikajících umělcích nepsalo. Co se týká mě, je to specifický příběh, který nevnímám jako satisfakci. Necítím se ublíženě. Je pravda, že jsem v českém hudebním prostředí prožil ne úplně hezké věci, ale zároveň jsem velmi vděčný za to, kam mne cesta života dovedla.

Přál byste si, abyste byl víc v Česku angažován?

Původně jsem si myslel, že bych měl "základnu" doma v České republice a odtud bych odjížděl na významnější projekty do zahraničí. Otočilo se to naopak, protože v zahraničí jsem se setkal s mnoha nabídkami na spolupráci, zatímco doma jich bylo minimum, většinou žádné. A protože nechci být manželem a tátou jen na dálku, tak teď musím dávat pozor, abych měl čas na rodinu a nemohu přijímat všechny nabídky, které dostávám. Musím si stanovovat priority. Domů do České republiky tedy jezdím, ale čistě soukromě.

Takže vlastně nestíháte přijímat víc nabídek v Česku?

V tuto chvíli mám plný diář na roky dopředu, ale pokud by byl opravdový zájem o spolupráci, dala by se s předstihem naplánovat. Nemám žádné předsudky, chtěl bych ale, aby to vše probíhalo na profesionální úrovni a vztahy byly jednoduše normální.

To, že mám vedle Welsh National Opera ještě řadu pozvání od předních světových operních domů a čekají mě i krásné koncertní příležitosti, je po profesní stránce úžasné, ale je to boj s časem i s tím, abych mohl být se svými blízkými. Na druhé straně jsem ale otevřený vývoji, pokud by bylo více práce v České republice, nemám žádné předsudky.

Ve Walesu jste od roku 2016, dokdy zde máte angažmá?

Do roku 2026. Běží mi již druhá smlouva, vztah s naším orchestrem i sborem si moc užívám.

Co vás tady hlavně drží?

Pojí nás spousta krásných chvil, které jsme zažili jak v opeře, tak na koncertním pódiu. A pak Velšská národní opera dokáže udělat výjimečné inscenace a dát dohromady výjimečné týmy lidí, takže třeba Věc Makropulos od Leoše Janáčka, kterou jsme vloni hráli i na brněnském festivalu, byla pro mě umělecké nebe. Navíc moji kolegové jsou nesmírně vstřícní a pracovní atmosféra je tu prostě výjimečná.

V orchestru je hodně mladších žen, jsou to všechno Velšané?

Tím, že nejsme v Londýně, ale Cardiffu, není náš orchestr složený z tolika národností jako právě ve velkých evropských metropolích. Člověk se prostě musí rozhodnout zde žít a je samozřejmé, že hodně zahraničních hudebníků zůstane v Londýně, kde mají více příležitostí. Z většiny je náš orchestr složený z britských hudebníků, ale jsou v něm i někteří Velšané.

Po pandemii se část návštěvníků do koncertních sálů a divadel už nevrátila, říká dirigent Tomáš Hanus. | Foto: Betina Skovbro

Sedí vám více i velšská povaha, je podobná té české?

V něčem je to asi podobné, Velšané podobně jako my nepatří mezi nejpočetnější národy. Vnímám tam snahu uchovat jejich národní a kulturní identitu. Například, i když je to maličkost, při operních představením máme paralelně anglické a velšské titulky. Ostatně zápasem o identitu je i Smetanova Má vlast. Musím říct, že nemám moc času, abych se toulal po zákoutích Cardiffu nebo po krásném velšském venkově a nasával atmosféru. Když jsem tady, je to každý den dost velký hukot.

Máte osm dětí, to je asi těžké stíhat i otcovskou roli?

Já to nechci používat jako součást image, protože to je mnohem hlubší. Musím si bedlivě hlídat kalendář a opravdu nepřijímat všechny, byť lákavé nabídky. Mám naštěstí velmi chápající management, s nímž jsem se dohodl na tom, že i některá období v roce jsou pracovně tabu a já je věnuji rodině. Při dlouhém operním angažmá létám domů třeba i na otočku, na jeden den. Láska je silná a dává sílu i k bláznivým věcem. A také já nechci dirigovat pořád, jeden týden za druhým. Potřebuji mít klidné chvíle na studium a přemýšlení. Mám tedy raději střídmější přístup a méně vystoupení.

Máte i jiné koníčky než dirigování?

Děti a manželství nejsou jen povinností, zároveň je to mnohem víc než klasické hobby. Když chci vypnout, tak velmi rád čtu testy aut a srovnávám jejich různé parametry. Jako kluk jsem fandil fotbalistům Zbrojovky Brno, ale léta ukázala, že tyto fanouškovské touhy asi nemohou být nasyceny. Tak jsem vzal jednoho ze synů do Mnichova na Bayern. Jako dárek k narozeninám. A teď se o to už hlásí další dva. No a od dětství jsem šíleně zamilovaný do Krkonoš, kam jsem jezdil s rodiči pravidelně od dvou let. Nejsou to nejzajímavější hory na světě, ale pro mne mají neuvěřitelnou atmosféru a dodnes tam rád jezdím.

Ale k mým koníčkům patří samozřejmě i hudba, kterou prostě rád jen tak poslouchám, četba, historie a tak dále.

Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery zkouší Růžového kavalíra od Richarda Strausse. | Video: Welsh National Opera

Opera je veřejným místem pro diskusi

Vraťme se ještě k hudbě. Jste propagátorem tvorby Leoše Janáčka, v Cardiffu jste uvedl i další díla českých skladatelů. Co dalšího tu máte v plánu?

Z české hudby jsme už tady toho udělali opravdu hodně a coby hudební ředitel nemám jako hlavní úkol zaměřit se jen na českou hudbu. Ale ještě něco máme ve výhledu, například Smetanovu operu Dalibor. Moc rád bych se zaměřil i na německý repertoár. Čeká nás Straussův Růžový kavalír, doufám, že i nějaký Wagner, moc rád bych Tristana a Isoldu.

Nedávno jste sklidil úspěch ve Vídeňské státní opeře s Dvořákovou Rusalkou, v červnu vás čeká v milánské La Scale?

S Vídeňskou státní operou spolupracuji velmi často, na podzim jsem tam dirigoval krásnou inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně od režiséra Davida Pountneyho, ve které jako Kostelnička velmi úspěšně debutovala Eliška Weissová, teď mě tam v březnu čeká Evžen Oněgin, jehož inscenaci jsem premiéroval v roce 2020. Pak to bude další Rusalka a další.

Samozřejmě nová produkce Rusalky, ke které mě pozvala milánská La Scala, je úplně mimořádným úkolem, na který se moc těším. V roce 2024 jsem měl mít debut v Metropolitní opeře, ale dramaturgický plán se kvůli finančním restrikcím musel změnit. Ale měl by se tam najít náhradní projekt. Jinak mám stálý vztah i s Bavorskou státní operou v Mnichově a dalšími. V nejbližší době se také těším na koncert s Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, kde uvedu Brucknerovu 6. symfonii, Netherlands Radio Philharmonic Orchestra a dalšími.

Ekonomická a covidová krize zasáhly i Velšskou národní operu. Jak to vidíte do budoucna?

V Británii není lehká situace, což potvrzuje i to, že před několika týdny Arts Council of England dramaticky zredukoval podporu Anglické národní opery v Londýně. Stále se o tom ještě jedná, ale je velké nebezpečí, že bude muset proměnit svoji tvář. My jsme také dostali poměrně citelné finanční restrikce, tato rozhodnutí kultuře rozhodně nepřejí. A také je pravdou, že konkrétně zde v Británii je opera v jiném postavení než ve Vídni nebo v Mnichově.

Související

Z desky si je člověk nepustí. Koncerty Kožené s Uchidou jsou vzácností

Můžete být konkrétnější?

Ani v těchto evropských metropolích to není už tak ideální, pokud srovnáváme návštěvnost před a po pandemii, avšak zájem je stále tak velký, že opera zůstává jedním z magnetů místního života a těší se velké mezinárodní pozornosti. Kdežto ve Velké Británii lidé berou operu spíše jako jednu z možností kulturního vyžití, ne jako jeden z pilířů, jako ten "magnet". To není úplně lehké, zejména, když připravujete něco hodně náročného pro posluchače. Proto vedle snahy o naprosto špičkové provedení také rád hovořím s publikem, aby se stále obnovoval a rostl náš vzájemný vztah.

A promlouváte k publiku i před operním představením?

To jsem dělal výjimečně, když začala válka na Ukrajině, jinak ne. Chci říct, že Janáček i mnozí další skladatelé reflektují tolik jasných i temných stránek lidské povahy, že se opera opravdu stává místem diskuse, reflexe, svobodného vyjádření. Myslím, že jako veřejná služba je to nutné a je velmi, velmi špatné, když státní instituce nepovažují podporu operního umění za důležitou.

Britské operní domy, na rozdíl od těch českých, mají ale tu výhodu, že je podporují donátoři?

Ano, to je součástí zdejšího financování a máme i oddělení, které se zabývá fundraisingem. Ale sponzoři zde nepokrývají tak významnou část rozpočtu jako třeba v USA.

Lístek na operu tu ale vyjde v přepočtu maximálně na 1600 korun, což je v některých ohledech levnější než návštěva Státní opery v Praze?

Ano, kolegové se snaží, aby vstupenky byly dostupné skoro každému.