Terry Riley poprvé v Česku. Na Struny podzimu přijíždí pilíř minimalistické hudby

Pavel Klusák Pavel Klusák
8. 10. 2018 8:34
"Když chcete porozumět této skladbě, představte si, že ležíte na louce, nad vámi plují oblaka a vy jen sledujete, jak se jejich tvary zvolna mění," říká skladatel Terry Riley o díle, které zítra zazní na zahájení Strun podzimu.
Přelomová skladba In C od Terryho Rileyho (na snímku) zazní v úterý 9. října v Národním památníku na Vítkově.
Přelomová skladba In C od Terryho Rileyho (na snímku) zazní v úterý 9. října v Národním památníku na Vítkově. | Foto: Jean-Pierre Duplan

Pokud americká Kalifornie svou typickou uvolněností někdy promluvila do dějin komponované hudby, pak to bylo skrze Terryho Rileyho. Ten nyní přijíždí do Prahy tři roky po osmdesátce, kterou s ním vřele slavily velké světové hudební instituce. Sám při tom čile koncertoval: v odvázaných ansámblech se mísili klasikové, lidé z alternativy nebo hráči z afrického Mali. Na většině reportážních videí se vyklidněný starý muž směje.

Terry Riley na archivním snímku z roku 1995.
Terry Riley na archivním snímku z roku 1995. | Foto: Betty Freemanová

Velký třesk v Rileyho díle, který znamenal prvotní zážeh i pro žánr označovaný jako minimalismus, nastal 4. listopadu 1964. V San Francisku se konala premiéra přelomové skladby In C.

Tvoří ji soubor třiapadesáti motivů, které mohou členové souboru opakovat dle vlastního naladění a vkusu. Instrumentace, vnitřní podoba a délka skladby tak mohou nabývat nespočtu podob, což se od premiéry mnohokrát potvrdilo.

"Když chcete porozumět této skladbě, představte si, že ležíte na louce, nad vámi plují oblaka a vy jen sledujete, jak se jejich tvary zvolna mění," řekl Riley. V té době slovo minimalismus neznal, používal spíš výrazy jako "mystický zážitek" a ne náhodou se v názvu jeho první nahrávky objevuje psychoaktivní droga mezkalin.

Vyvést hudbu ze staroslavných sálů

Skladba In C, která za Rileyho přítomnosti v podání ansámblu Ars Nova Copenhagen zazní na úterním zahajovacím koncertu festivalu Struny podzimu, má energickou rytmičnost, vnitřní radost a hlavně: uprostřed serialismu a poválečné moderny Pierra Bouleze a Karlheinze Stockhausena tu nějaký skladatel navrhl průlomový návrat k jasně tonální hudbě. Premiéru s Rileym odehráli kolegové a přátelé: jeden z nich, tehdy neznámý Steve Reich, navrhl, aby pod celou skladbou pro lepší synchronizaci ťukalo klavírní céčko. Reich tím předznamenal svůj styl, který začal rozvíjet v dalších letech. Ale to je jiný příběh.

Z tehdejšího pohledu se Terry Riley dopustil těžkých hříchů. Jednak pro něj laděné tóny a rytmus nebyly zakázanými prostředky: to se nelíbilo hlídačům vysokého umění. Ale Riley také chodil poslouchat saxofonistu Johna Coltranea a další černé jazzmany, přemýšlel, jak do racionální tvorby zatáhnout to, co jim tak šlo: jam session na daný motiv nebo právě prvek rytmu.

Při prvních uvedeních In C prý diváci přecházeli, bavili se a občas tančili v uličkách. Riley vyvedl skladatelskou hudbu ze staroslavných sálů: s lidmi jako on se vysoké i nízké kultury 20. století začaly vpíjet do sebe. Konzervativnější kolegové ho kvůli tomu měli za populistu.

Ke skladbě, o níž byl napsán nespočet statí i samostatná kniha, Terry Riley uvedl: "In C znamenalo úplné narušení času, jak ho normálně vnímáme. Jako byste se ocitli v časové smyčce, pluli vesmírem a čekali, co se stane dál. Mně se takové čekání líbilo."

Skladbu In C v londýnské galerii Tate Modern hráli afričtí hudebníci sdružení v projektu Africa Express. | Video: Tate Modern

Spolupráce s Kronos Quartetem

Pro Terryho Rileyho to ale zdaleka neznamenalo konec objevování. Byl skladatelem, který chtěl i koncertovat − a technologie smyček a playbacků mu záhy umožnily, aby si něco jako In C užil celé sám. Partitury nepotřeboval: motivy, které byly v In C přesně vypsané, na koncertu zčásti improvizoval, nechával je opakovat v pamětech kláves, ornamenty se překrývaly, přímo za hry moduloval elektronický zvuk. Tento ráz mělo i Rileyho album z roku 1969 nazvané A Rainbow In Curved Air, Duha v zakřiveném vzduchu, reprezentativní vizitka autorovy tehdejší tvorby.

Ve své době měla ta deska řadu nej: byla elektronická, improvizovaná, a navrch ji skrze playbacky natočil jediný hráč. Evidentní umělecký výhonek éry hippies.

Tomu odpovídá i nepodepsaná utopická báseň na obalu, která vypráví o budoucnosti, v níž "Pentagon byl převrácen na bok a nabarven nafialovo, nažluto a nazeleno", "jatka byla zakázána", "národní vlajky byly sešity do pestrobarevných plachet cirkusových stanů" a "kov z přetavených zbraní navrácen Zemi".

Existují-li období, kdy avantgarda amplifikovala disonance světa, pak právě Terry Riley ukazoval, že harmonie je možná. Jeho hudba zněla i na celonočních koncertech: někdo poslouchal a tančil, někdo pospával, jiný si otevíral dveře k rozšířenému vnímání.

V roce 1978 došlo k setkání zvláštního druhu, jež změnilo trajektorie mnoha hudebních osudů. Na oaklandské akademii Mills College mladý houslista David Harrington oslovil Terryho Rileyho k napsání skladby. Bylo to do značné míry excentrické. Riley sice na Mills College učil, ale kariéru skladatele nepěstoval: vyměnil ji za meditativní doprovázení indického zpěváka a učitele Pandita Prana Natha a občasné improvizování.

Od In C, tedy od roku 1964, nezapisoval žádné noty do partitur. Harrington, zakladatel smyčcového Kronos Quartetu, prý Rileyho oslovil, protože vyzařoval přátelskost a jiskrnost, jaké si houslista dokázal představit u Josepha Haydna − jednoho z "vynálezců" formy smyčcového kvartetu.

Riley se rozepsal: v roce 1980 měly premiéru první skladby a čtyři roky nato časopisy Time a Newsweek označily nahrávku Kronos Quartetu jménem Cadenza On The Night Plain za jedno z alb roku. Spolupráce Harringtonova kvarteta s Rileym přinesla na obou stranách významné výsledky. Autor v komorních skladbách klidně, překvapivě vyrovnaně syntetizoval veškerou dosavadní zkušenost.

V rozsáhlém cyklu Salome Dances For Peace z roku 1989 lze − podle deníku New York Times − slyšet "asijské mody, statické drony, arabské melodické arabesky a netemperovaná ladění spolu s disonantním bartókovským kontrapunktem, přeformulované blues, jazzové synkopy a minimalistickou repetitivnost".

Hymnické a ritualistické momenty, podporované unisonem nebo výrazným neklasickým rytmem, odpovídají námětu. Salome tu v návratu vykonává cestu kolem světa, aby se stala představitelkou nové ženskosti, jež má šanci spasit dnešní společnost; tezi ovšem vyvažuje lehká bizarnost Polovlka, svedeného medvědího otce a dalších postav této nové báje.

Užít si výsledek i proces

Terry Riley pro Kronos Quartet zkomponoval na třicet děl a pokračuje dodnes. Kronos se i díky němu stal moderním typem tělesa, které má vedle výtečné interpretace druhé těžiště v "autorské" dramaturgii, jež je sama o sobě tvůrčím gestem, dobývajícím hudbě nový prostor. Vlastně je to odraz svobody pro ansámbl, jak ho vepsal Terry Riley do In C.

Struny začínají

Přelomová skladba In C od Terryho Rileyho zazní v úterý 9. října v Národním památníku na Vítkově při zahájení festivalu Struny podzimu. Kompozici za účasti skladatele provede soubor Ars Nova Copenhagen Paula Hilliera.

Dnes se v západním světě vede velmi konkrétní diskuse o tom, že dějiny minimalismu bude zřejmě třeba přepsat. Hvězdy jako Philip Glass a Steve Reich strhly příliš mnoho pozornosti a mezitím vyvstala potřeba ocenit další, kteří také stvořili jedinečné dílo, třeba Afroameričana Juliuse Eastmana (úzce s ním spolupracoval Čechoameričan Petr Kotík) nebo dodnes činnou francouzskou průkopnici elektronické hudby Eliane Radigueovou.

Terry Riley je někde na pomezí mezi hvězdami a outsidery minimalismu. Jistě je to tím, že roli "ctěného skladatele" nepěstoval, rád koncertně improvizoval a užíval si nejen výsledek, ale také proces.

Když dnes posloucháme hudebníky, kteří kombinují západní a východní hudební vlivy, kteří si přes hranici žánru odvozují vlastní pravidla z jazzu či neevropské lidové hudby, když posloucháme ty, kteří pro komplikovanější úmysly užívají syntezátory vytvářené primárně pro svět popu, pak se pohybujeme v prostoru, do něhož otevřel bránu Terry Riley.

 

Právě se děje

před 38 minutami

Albánii zasáhla dvě zemětřesení, zanechala po sobě 108 zraněných, nikdo nezemřel

Albánii v sobotu zasáhlo zemětřesení, jehož intenzitu seismologové stanovili na 5,8 stupně. Záchvěvy půdy byly cítit i v sousedních zemích, především v Černé Hoře, vyžádaly si 108 zraněných, kteří byli ošetřeni v nemocnicích v Tiraně a Drači. Nejsou hlášena žádná úmrtí. Epicentrum sobotního zemětřesení se nacházelo zhruba 30 kilometrů severně od města Drač (Durrës) u pobřeží blízko Mysu Rodon. Podle albánského geofyzikálního ústavu šlo o nejsilnější zemětřesení v Albánii za posledních 20 až 30 let. Obyvatele pak vyděsily další otřesy v noci ze soboty na neděli o síle 4,8 stupně. 

Zdroj: ČTK
před 54 minutami

Zemřel hoteliér, který se zasloužil o expanzi Hiltonu, bylo mu 91 let

Ve věku 91 let zemřel tento týden ve Spojených státech hotelový magnát William Barron Hilton, který rozšířil hotelové impérium založené jeho otcem. Informovala o tom agentura AP. Rodina Hiltonových oznámila, že Barron Hilton zemřel přirozenou smrtí ve čtvrtek ve svém domově v Los Angeles. Zůstalo po něm osm dětí a 15 vnoučat, mezi nimiž jsou i známé celebrity Paris a Nicky Hiltonovy. V rodinné firmě začal působit v 50. letech minulého století a dokázal ji dostat až na špičku hotelového průmyslu. V čele společnosti, která v současné době provozuje tisíce hotelů po celém světě včetně České republiky, stál 30 let.

Zdroj: ČTK
Další zprávy