reklama
 
 

Terry Riley poprvé v Česku. Na Struny podzimu přijíždí pilíř minimalistické hudby

8. 10. 2018 8:34
"Když chcete porozumět této skladbě, představte si, že ležíte na louce, nad vámi plují oblaka a vy jen sledujete, jak se jejich tvary zvolna mění," říká skladatel Terry Riley o díle, které zítra zazní na zahájení Strun podzimu.

Pokud americká Kalifornie svou typickou uvolněností někdy promluvila do dějin komponované hudby, pak to bylo skrze Terryho Rileyho. Ten nyní přijíždí do Prahy tři roky po osmdesátce, kterou s ním vřele slavily velké světové hudební instituce. Sám při tom čile koncertoval: v odvázaných ansámblech se mísili klasikové, lidé z alternativy nebo hráči z afrického Mali. Na většině reportážních videí se vyklidněný starý muž směje.

Velký třesk v Rileyho díle, který znamenal prvotní zážeh i pro žánr označovaný jako minimalismus, nastal 4. listopadu 1964. V San Francisku se konala premiéra přelomové skladby In C.

Tvoří ji soubor třiapadesáti motivů, které mohou členové souboru opakovat dle vlastního naladění a vkusu. Instrumentace, vnitřní podoba a délka skladby tak mohou nabývat nespočtu podob, což se od premiéry mnohokrát potvrdilo.

"Když chcete porozumět této skladbě, představte si, že ležíte na louce, nad vámi plují oblaka a vy jen sledujete, jak se jejich tvary zvolna mění," řekl Riley. V té době slovo minimalismus neznal, používal spíš výrazy jako "mystický zážitek" a ne náhodou se v názvu jeho první nahrávky objevuje psychoaktivní droga mezkalin.

Vyvést hudbu ze staroslavných sálů

Skladba In C, která za Rileyho přítomnosti v podání ansámblu Ars Nova Copenhagen zazní na úterním zahajovacím koncertu festivalu Struny podzimu, má energickou rytmičnost, vnitřní radost a hlavně: uprostřed serialismu a poválečné moderny Pierra Bouleze a Karlheinze Stockhausena tu nějaký skladatel navrhl průlomový návrat k jasně tonální hudbě. Premiéru s Rileym odehráli kolegové a přátelé: jeden z nich, tehdy neznámý Steve Reich, navrhl, aby pod celou skladbou pro lepší synchronizaci ťukalo klavírní céčko. Reich tím předznamenal svůj styl, který začal rozvíjet v dalších letech. Ale to je jiný příběh.

Z tehdejšího pohledu se Terry Riley dopustil těžkých hříchů. Jednak pro něj laděné tóny a rytmus nebyly zakázanými prostředky: to se nelíbilo hlídačům vysokého umění. Ale Riley také chodil poslouchat saxofonistu Johna Coltranea a další černé jazzmany, přemýšlel, jak do racionální tvorby zatáhnout to, co jim tak šlo: jam session na daný motiv nebo právě prvek rytmu.

Při prvních uvedeních In C prý diváci přecházeli, bavili se a občas tančili v uličkách. Riley vyvedl skladatelskou hudbu ze staroslavných sálů: s lidmi jako on se vysoké i nízké kultury 20. století začaly vpíjet do sebe. Konzervativnější kolegové ho kvůli tomu měli za populistu.

Ke skladbě, o níž byl napsán nespočet statí i samostatná kniha, Terry Riley uvedl: "In C znamenalo úplné narušení času, jak ho normálně vnímáme. Jako byste se ocitli v časové smyčce, pluli vesmírem a čekali, co se stane dál. Mně se takové čekání líbilo."

Skladbu In C v londýnské galerii Tate Modern hráli afričtí hudebníci sdružení v projektu Africa Express. | Video: Tate Modern

Spolupráce s Kronos Quartetem

Pro Terryho Rileyho to ale zdaleka neznamenalo konec objevování. Byl skladatelem, který chtěl i koncertovat − a technologie smyček a playbacků mu záhy umožnily, aby si něco jako In C užil celé sám. Partitury nepotřeboval: motivy, které byly v In C přesně vypsané, na koncertu zčásti improvizoval, nechával je opakovat v pamětech kláves, ornamenty se překrývaly, přímo za hry moduloval elektronický zvuk. Tento ráz mělo i Rileyho album z roku 1969 nazvané A Rainbow In Curved Air, Duha v zakřiveném vzduchu, reprezentativní vizitka autorovy tehdejší tvorby.

Ve své době měla ta deska řadu nej: byla elektronická, improvizovaná, a navrch ji skrze playbacky natočil jediný hráč. Evidentní umělecký výhonek éry hippies.

Tomu odpovídá i nepodepsaná utopická báseň na obalu, která vypráví o budoucnosti, v níž "Pentagon byl převrácen na bok a nabarven nafialovo, nažluto a nazeleno", "jatka byla zakázána", "národní vlajky byly sešity do pestrobarevných plachet cirkusových stanů" a "kov z přetavených zbraní navrácen Zemi".

Existují-li období, kdy avantgarda amplifikovala disonance světa, pak právě Terry Riley ukazoval, že harmonie je možná. Jeho hudba zněla i na celonočních koncertech: někdo poslouchal a tančil, někdo pospával, jiný si otevíral dveře k rozšířenému vnímání.

V roce 1978 došlo k setkání zvláštního druhu, jež změnilo trajektorie mnoha hudebních osudů. Na oaklandské akademii Mills College mladý houslista David Harrington oslovil Terryho Rileyho k napsání skladby. Bylo to do značné míry excentrické. Riley sice na Mills College učil, ale kariéru skladatele nepěstoval: vyměnil ji za meditativní doprovázení indického zpěváka a učitele Pandita Prana Natha a občasné improvizování.

Od In C, tedy od roku 1964, nezapisoval žádné noty do partitur. Harrington, zakladatel smyčcového Kronos Quartetu, prý Rileyho oslovil, protože vyzařoval přátelskost a jiskrnost, jaké si houslista dokázal představit u Josepha Haydna − jednoho z "vynálezců" formy smyčcového kvartetu.

Riley se rozepsal: v roce 1980 měly premiéru první skladby a čtyři roky nato časopisy Time a Newsweek označily nahrávku Kronos Quartetu jménem Cadenza On The Night Plain za jedno z alb roku. Spolupráce Harringtonova kvarteta s Rileym přinesla na obou stranách významné výsledky. Autor v komorních skladbách klidně, překvapivě vyrovnaně syntetizoval veškerou dosavadní zkušenost.

V rozsáhlém cyklu Salome Dances For Peace z roku 1989 lze − podle deníku New York Times − slyšet "asijské mody, statické drony, arabské melodické arabesky a netemperovaná ladění spolu s disonantním bartókovským kontrapunktem, přeformulované blues, jazzové synkopy a minimalistickou repetitivnost".

Hymnické a ritualistické momenty, podporované unisonem nebo výrazným neklasickým rytmem, odpovídají námětu. Salome tu v návratu vykonává cestu kolem světa, aby se stala představitelkou nové ženskosti, jež má šanci spasit dnešní společnost; tezi ovšem vyvažuje lehká bizarnost Polovlka, svedeného medvědího otce a dalších postav této nové báje.

Watch the renowned Ligeti Quartet perform a movement of Terry Riley’s mesmerising 'Salome Dances for Peace' at Carnegie Hall and hear them live on 17 Feb: kingsplace.co.uk/LigetiQuartet

Zveřejnil(a) Kings Place dne NaN. undefined NaN

Užít si výsledek i proces

Terry Riley pro Kronos Quartet zkomponoval na třicet děl a pokračuje dodnes. Kronos se i díky němu stal moderním typem tělesa, které má vedle výtečné interpretace druhé těžiště v "autorské" dramaturgii, jež je sama o sobě tvůrčím gestem, dobývajícím hudbě nový prostor. Vlastně je to odraz svobody pro ansámbl, jak ho vepsal Terry Riley do In C.

Struny začínají

Přelomová skladba In C od Terryho Rileyho zazní v úterý 9. října v Národním památníku na Vítkově při zahájení festivalu Struny podzimu. Kompozici za účasti skladatele provede soubor Ars Nova Copenhagen Paula Hilliera.

Dnes se v západním světě vede velmi konkrétní diskuse o tom, že dějiny minimalismu bude zřejmě třeba přepsat. Hvězdy jako Philip Glass a Steve Reich strhly příliš mnoho pozornosti a mezitím vyvstala potřeba ocenit další, kteří také stvořili jedinečné dílo, třeba Afroameričana Juliuse Eastmana (úzce s ním spolupracoval Čechoameričan Petr Kotík) nebo dodnes činnou francouzskou průkopnici elektronické hudby Eliane Radigueovou.

Terry Riley je někde na pomezí mezi hvězdami a outsidery minimalismu. Jistě je to tím, že roli "ctěného skladatele" nepěstoval, rád koncertně improvizoval a užíval si nejen výsledek, ale také proces.

Když dnes posloucháme hudebníky, kteří kombinují západní a východní hudební vlivy, kteří si přes hranici žánru odvozují vlastní pravidla z jazzu či neevropské lidové hudby, když posloucháme ty, kteří pro komplikovanější úmysly užívají syntezátory vytvářené primárně pro svět popu, pak se pohybujeme v prostoru, do něhož otevřel bránu Terry Riley.

autor: Pavel Klusák | 8. 10. 2018 8:34

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama