Anglický City of Birmingham Symphony Orchestra na Pražském jaru zahrál podruhé po dlouhých 28 letech, s programem odkazujícím ke své více než stoleté tradici a pod taktovkou končící šéfdirigentky Mirgy Gražinyte-Tyly. Litevská rodačka tuto sezonu přechází jen na pozici hlavní hostující dirigentky.
V první části večera navíc violoncellista Gautier Capucon završil svou letošní festivalovou rezidenci. Předchozí dva dny se čtyřicetiletý Francouz představil v komorním a sólovém repertoáru. Tuto středu uvedl Violoncellový koncert e moll od Angličana Edwarda Elgara, který před 102 lety od dirigentského pultu otevíral první sezonu symfonických koncertů birminghamského orchestru v programu složeném výhradně ze svých skladeb včetně právě Koncertu pro violoncello. A přestože ten zprvu neměl úspěch, dnes je pevnou součástí violoncellového repertoáru.
Jeho nástrahy netkví v technické náročnosti sólového partu, ale v jeho symfonické povaze, která vyžaduje úzkou spolupráci s orchestrem. Capucon hned v první větě ukázal, že nemá potřebu hrát na efekt. Spíše se intenzivně soustředí a neustále komunikuje s dirigentkou i hráči. Nejhezčí momenty tak byly ty, v nichž se zvuk violoncella slil s masou orchestru v jednotném dechu proudící hudby.
V sólových pasážích zvuk nástroje občas zanikal kvůli akustice Smetanovy síně Obecního domu, která rozmazává detaily a přidává poměrně silný dozvuk. Capuconova hra přesto uchvátila niternou lyrickou kantilénou a smyslem pro formu i udržení symfonického tahu. Jeho souhra s filharmoniky byla suverénní a napojení na dirigentku silné - což jsou atributy, které z interpretace Elgarova koncertu dělají událost. Mimořádně šťastně pak jako přídavek vybral známou lyrickou pasáž z Elgarových variací Enigma v aranžmá pro violoncello a orchestr. Některé přídavky mohou doznívající dojmy z předchozí skladby rušit, tento naopak zážitek zintenzivněl a po temně hloubavé první části večera vyzněl jako nadějeplná apoteóza.
Největší pozornost se upínala k Mirze Gražinyte-Tyle. Protože v Česku zatím vystoupila jen dvakrát, zasluhuje blíže představit. V šestadvaceti letech vyhrála soutěž mladých dirigentů na Salcburském festivalu a roku 2016 stanula v čele City of Birmingham Symphony Orchestra. Nastoupila tak na post, jejž dříve zastávali sir Simon Rattle nebo Andris Nelsons, k tělesu známému svou kvalitou a širokým kulturním dosahem - birminghamská instituce zahrnuje i několik sborů nebo akademii pro mladé.
Jejich spolupráce se od počátku projevuje nosnou dramaturgií a vzájemnou důvěrou. Vydali oceňovanou nahrávku symfonií Mieczyslawa Weinberga u firmy Deutsche Grammophon, s níž Gražinyte-Tyla uzavřela výhradní smlouvu jako první dirigentka v historii. Její specifický způsob práce přiblížil čtyřdílný dokument příznačně nazvaný Going For The Impossible, tedy Cesta za nemožným.
Dnes pětatřicetiletá dirigentka pochází z rodiny profesionálních hudebníků, dobrou základnu pro rozvoj kariéry jí ale dala také doba. Litevská hudební, zejména sborová kultura, silně spojená s tamním národním uvědoměním, po rozpadu Sovětského svazu a nově nabyté nezávislosti státu zažila rozkvět. Gražinyte-Tyla odmalička zpívala ve sboru. Zprvu zkoušela dráhu sbormistryně, později přidala i řízení orchestru a po studiích ve Vilniusu, Lipsku, Curychu nebo Bologni začala mít první úspěchy.
Příběhy dirigentů s pobaltským původem, kteří prorazili na Západě, nejsou vzácné: viz zásluhy Andrise Nelsonse, Marisse Jansonse nebo estonského klanu Järviů. Gražinyte-Tyla ale srovnatelných úspěchů dosáhla jako první baltská žena.
V její kariéře na první pohled upoutá pozornost nízký věk, gender a východoevropský původ. Jak se ale ve středu mohli přesvědčit Pražané, Gražinyte-Tyla hned po vstupu na pódium nenechá nikoho na pochybách, že jde o výraznou osobnost. Velkými, rozmáchlými, ale přesnými gesty připomíná Veroniku Dudarovovou, která už před 70 lety ukázala, že představa dirigování jako ryze mužské disciplíny je pouhý kulturní konstrukt.
Naplno to ukázala druhá část koncertu s Šestou symfonií rakouského pozdního romantika Antona Brucknera, jež si tradičně nese cejch "těžké hudby". Dílo, dokončené roku 1881, někteří kritici označují za autorovu nejslabší symfonii plnou hluchých míst, či dokonce formálních chyb. Problém ale možná tkví v interpretaci.
Pro Brucknerovy symfonie je typická určitá fragmentárnost, řazení bloků hudby za sebe: vystavět z toho smysluplný celek může být pro dirigenta oříšek. City of Birmingham Symphony Orchestra pod vedením Mirgy Gražinyte-Tyly však našel mimořádnou cestu. Už z první věty bylo jasné, že dirigentka klade důraz na propojení hudby do jednotného proudu, na vybudování celku ve vyšší rovině čtyřvětého cyklu.
Úvodní věta ve svižném tempu, přitom s neobvyklou lyričností až zpěvností, připravila půdu pro tu druhou, psanou v sonátové formě a tvořící jádro i myšlenkové těžiště symfonie. Právě zde se naplno projevila mimořádná kvalita smyčcové sekce, vzorné ve své kompaktnosti a emotivní ve výrazu.
První katarze přišla zhruba v polovině věty s výjimečným účinkem. Jako přirozené uvolnění po napětí pak působilo scherzo, hrané lehce, s vtipem, plné hravých dynamických kontrastů. Dirigentka poté bez pauzy navázala čtvrtou větou, což je v celkovém pojetí symfonie logický, i když z hlediska interpretace netradiční krok. Finále začíná nenápadně a skýtá největší úskalí v množství tempových změn a propadů, které mohou působit jako věčné oddalování konce.
Gražinyte-Tyla podřídila větu zájmům kompaktnosti formy a symfonii smysluplně dovedla do triumfální cody. Bylo to výjimečné právě tím, nakolik propojila celý cyklus, vyzdvihla symfoničnost skladby a našla v ní nevšední lyrickou svěžest. Její interpretace Brucknera se výrazně lišila od tradičního monumentálního pojetí, až by ve srovnání se známými nahrávkami posluchač mohl nabýt pocitu, že nejde o jedno a totéž dílo.
Orchestr tuto koncepci podpořil bezchybným, suverénním výkonem napříč všemi sekcemi. Působilo to dojmem výjimečně plodné symbiózy mezi dirigentkou a tělesem.
Obdiv k hudebníkům a interpretaci děl, jež hlavně v případě Brucknerovy symfonie nejsou součástí playlistu "best of classics", byl cítit také z publika. Mohl v něm být někdo, kdo stále není zvyklý vídat za dirigentským pultem ženu, tento exotizující pohled ale naštěstí pomalu mizí. Stále větší zastoupení žen v disciplíně ukazuje na bourání zavedených dogmat a stereotypů souvisejících s konzervativní povahou světa klasické hudby, jenž dlouho žil z představ o nutném zachovávání "dědictví mistrů", to znamená udržování autoritativního kánonu. Rostoucí otevřenost novým podnětům a interpretacím byla cítit také ze středečního koncertu.
Autor je muzikolog a rusista.
Koncert
(Pořádal festival Pražské jaro)
City of Birmingham Symphony Orchestra
Mirga Gražinyte‐Tyla - dirigentka
Gautier Capuçon - violoncello
Obecní dům, 18. května
