Abonentní programy českých orchestrů už tradičně sledují schéma, kdy po krátké, často nepříliš známé či moderní skladbě následuje sólový koncert z kánonu klasické hudby a po přestávce romantická symfonie. Na tuto posloupnost jsou posluchači zvyklí a pro dramaturgy i hudebníky představuje bezpečné pole. Také PKF si pro nedělní večer vybrala trojici skladeb. Dramaturgii ale rovněž formovaly vedlejší okolnosti, které ukazují na širší souvislosti koncertního života.
Na úvod zazněly Symfonické variace pro velký orchestr Viktora Kalabise, od jehož narození letos uplyne 100 let. Byl jedním z mála českých skladatelů 20. století, kterým se poštěstilo, že jejich odkaz spravuje dobře fungující organizace s reálným dopadem. Nadační fond Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, což byla jeho manželka a věhlasná cembalistka, pro dvě sezony zasahující do letošního jubilejního roku vypsal projekt pro orchestry a další organizace, kterým nabídl finanční podporu akcí připomínajících Kalabisovo dílo.
Výzva fondu se ukázala být produktivní a autorova hudba letos zazní na více než dvaceti pódiích v Česku i blízkém zahraničí. PKF - Prague Philharmonia nedělním koncertem kalabisovský rok slavnostně zahájila.
Symfonické variace z roku 1964 jsou jakožto hudba duševního rozklížení a krize poměrně typickým produktem doby, tedy dekády, která se otevřela experimentu a schizofrenním pocitům z vnějšího světa. Kalabis sice příliš neexperimentuje co do orchestrálního zvuku, harmonicky je ale moderní a formálně staví velice účinné dílo s přesným načasováním kontrastních částí a přesvědčivým emočním sdělením.
Šéfdirigent Villaume z orchestru vytěžil kultivovaný tón a hráčské schopnosti zejména sekce dřevěných dechových nástrojů. Přesvědčil tak o kvalitách Kalabisovy hudby, jež stojí za objevování, byť mnoha skladatelovým neméně kvalitním současníkům se ani zdaleka nedostává podobné míry pozornosti. Kalabis má mimo jiné tu výhodu, že představoval nekontroverzní osobnost tvořící mimo oficiální politickou poptávku, a tak má jeho dílo také z tohoto hlediska lepší vyjednávací pozici pro dnešní uvádění na koncertech.
Ještě bezpečnější dramaturgickou volbou byl následující Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur Wolfganga Amadea Mozarta, v němž se představil renomovaný pianista Louis Lortie. Původně měly na tomto místě zaznít Musorgského Písně a tance smrti v podání Olesji Petrovové. Protože ruská mezzosopranistka však nedostala vízum do Evropy, muselo dojít ke změně programu. Výmluvná ukázka toho, jak současná agresivní politika Ruska dopadá na mezinárodní kariéry tamních interpretů.
"Záskok" poskytl třiašedesátiletý Kanaďan Lortie, známý svou rozsáhlou kvalitní diskografií hudby 19. století. Představil se v repertoáru nejklasičtějším z klasických: Mozartův třiadvacátý klavírní koncert patří ke skladbám předjímajícím romantický výraz. Expresivní druhá věta poskytla Lortiemu největší prostor pro moderní interpretaci, podpořenou i orchestrem. Na archaicky znějícím nástroji Bösendorfer podal přesvědčivý osobitý výkon, silný zejména v lyrických pasážích, v nichž uplatnil romanticky rozehranou agogiku. V některých místech zejména třetí věty ovšem na tento interpretační přístup doplatila jasnost frází.
Lortieho interpretace ukázala, nakolik je pianista doma v chopinovském repertoáru a nakolik právě jeho kvality dovedl v klasicistním koncertu najít i zdůraznit. V přídavku navázal Mozartovou Fantazií d moll K.978, plnou tempových změn a míst vhodných pro emočně zabarvenou interpretaci. Zdá se, že debata o "autentické" dobové interpretaci může zůstat stranou, když je interpretovo pojetí dostatečně přesvědčivé, což se v neděli splnilo.
PKF - Prague Philharmonia příští rok oslaví třicátou sezonu. Za tu dobu se etabloval jako mezinárodně uznávaný orchestr, doprovázející mimo jiné hostující operní hvězdy. Už od roku 2015 v jeho čele stojí francouzský dirigent Emmanuel Villaume, který vedle Prahy působí také jako hudební ředitel opery v americkém Dallasu.
Dalo by se říct, že hráči za tu dobu s Villaumovou taktovkou pomyslně srostli. Přesto se v Schumannově Symfonii č. 3 Es dur, která zazněla ve druhé půli nedělního koncertu, objevily mezery v souhře. Robert Schumann nebyl příliš zručný orchestrátor, nedostatky v instrumentaci jeho orchestrálních opusů je třeba vyvažovat přesností a jasností hry všech nástrojů. Rozpačitý začátek první věty i nesouhra v rychlých bězích mohly být výsledkem Villaumových příliš velkorysých gest, jednoty v provedení ovšem hudebníci naštěstí dosáhli záhy.
Schumannova třetí symfonie bývá tradičně vykládána jako idylická, napsaná v atmosféře šťastných rodinných chvil skladatele a jeho ženy Clary v Porýní. Autor do ní vědomě zapojil populární prvky, jako je lidový tanec ländler, a pracoval s lehkými, snadno zapamatovatelnými tématy. Také přídomek Rýnská, který se symfonii občas dává, podporuje obraz pastorální idyly.
Nakažlivý optimismus prvních tří vět dovedli hráči PKF předat svým charakteristickým kompaktním, světlým zvukem. Velké interpretační kompetence ukázala skupina lesních rohů v exponovaných a technicky náročných partech.
Úchvatný zážitek pak poskytly dvě závěrečné věty, kdy Schumann nejprve buduje impozantní zvukovou katedrálu v tragické tónině es moll, aby pak symfonii zakončil v příkrém kontrastu jásavého finále. Tato schizofrenie na posluchače působí neobyčejně silně a Emmanuel Villaume ji dokázal zdárně vytěžit.
PKF - Prague Philharmonia opět předložila důkaz své interpretační šíře a flexibility. Ve stále nových spolupracích s uznávanými interprety potvrzuje dobrou pověst. Její orchestrální abonentní řady sice z dramaturgické stránky neoplývají příliš velkou odvahou, těleso si však drží konzistentně vysokou úroveň. Kvalitní provedení je ostatně to, co dělá i z často omílaných repertoárových skladeb snadno obhajitelnou složku repertoáru.
Koncert
PKF - Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume - dirigent
Louis Lortie - klavír
Rudolfinum, Praha, 15. ledna.
