Mnichov (od našeho zpravodaje) - Autoři před pěti lety rovněž v Mnichově zaznamenali obrovský úspěch s operou South Pole. Obrovská produkce byla uvedena na hlavní scéně zdejšího Národního divadla s velkým operním orchestrem, nastudoval ji tehdejší šéfdirigent Kirill Petrenko, který mezitím odešel šéfovat Berlínským filharmonikům, v obsazení dominovala hvězdná jména Rolanda Villazóna a Thomase Hampsona.
Singularity teď měla premiéru v menším Divadle Cuvilliés, velký operní orchestr vystřídalo špičkové, leč komorní Klangforum Wien, zpívali mladí členové studia Bavorské státní opery. Všechno bylo menší než South Pole, zároveň ale v mnohém podobné. Komornější rozměry o něco více odhalily, jak Srnka s Hollowayem pracují.
Jejich novinka nemá tak jednoznačný příběh jako South Pole, který takřka dokumentaristicky sledoval cestu dvou konkurenčních výprav k jižnímu pólu. O to víc volnosti Singularity nechává publiku, jež se může soustředit na vztahy a komunikaci postav i na mezery, které mezi nimi vznikají a zdají se být nepřekročitelné.
Pětidílná opera začíná na Zemi, přesouvá se kamsi do vesmíru, doputuje v čase o 50 let dál a na konci se propadá zpět před velký třesk - tedy k singularitě, ve které čas i prostor ztrácejí význam. Čtyři postavy určené pro baryton, soprán, tenor a mezzosoprán jsou bezejmenné, vystupují pouze jako zkratky svých hlasů a každá má digitálního dvojníka. Jména nahrazují stručné charakteristiky: gamer, jeho přítelkyně, žije sám, má zlomené srdce.
Dorozumívat se mohou elektronicky pomocí implantovaných čipů: digitální komunikace se ovšem neztrácí, zůstává uložená, lze ji opakovat i zpětně modifikovat a k přetržení vazeb stačí, když jeden z partnerů neuváženě upgraduje vybavení.
Postavy se setkávají i rozcházejí v nečekaných okamžicích, pokoušejí se maskovat svou identitu, v zásadě ale stále usilují o navázání vztahu nebo alespoň dialogu.
Už z toho je jasné, že sci-fi pro Singularity představuje především efektní kulisu - téma je blízké už dnešním lidem. Srnka s Hollowayem se pokoušejí domyslet, kam až mohou zajít možnosti digitální komunikace, a vycházejí ze současnosti. Do ní zapadá i mluvící počítač, který měl kdysi špičkové parametry, avšak prudký vývoj technologií z něj udělal pouhé návěstí na cestu k toaletě.
Devátá postava Singularity připomíná zlomyslnost umělé inteligence HAL 9000 z knihy 2001: Vesmírná odysea nebo depresivního robota Marvina ze Stopařova průvodce po galaxii. Podobně "inteligentní" čipy, jejichž výkon by před 50 lety utáhl vesmírný program, se dnes skrývají v kdejaké pračce.
Autoři s těmito typy zábavných odkazů jistě pracovali záměrně, aniž na ně přitom okatě upozorňují. O vibrátorech, které ve čtvrté části rozeznívají struny klavíru, se programová brožura rovněž zmiňuje pouze ve výčtu obsazení orchestru.
V samotném programu na první pohled mnohem víc zaujmou ilustrace vytvořené algoritmem Big Sleep, který převádí text na obrazy: na titulní straně je pochopitelně zpracované slovo singularity. Krátký esej napsal americký futurolog Ray Kurzweil, který nabízí vědecký pohled na budoucnost nanotechnologií a jejich vlivu na touhu po věčném životě i mládí.
Těchto témat se Singularity dotýká, ale zásadní pro ni zůstává komunikace: její nedostatečnost, klamnost a neurčitost, která s digitalizací nemizí, ale přesouvá se do jiných rovin. Vznikají nová klišé způsobená neschopností vyjádřit se písemně, do mluveného jazyka naopak pronikají akronymy z internetové komunikace - OMG, kam ten svět spěje a tak dále. Singularity ovšem neběduje nad hroutícím se světem ani nenadává na zkaženou mládež.
Opera je ostatně mladým hlasům určena. Zpěvačky a pěvci studia Bavorské státní opery jsou teprve adepty velkých scén a Singularity je prověřila ve všech ohledech. Na sobotní premiéře se ozývala stylizovaná rytmická recitace na hranici rapu, mluvené fráze s výraznou intonací, neartikulované zvuky jako z beatboxu, ale také recitativy, krásné držené tóny a melodické oblouky s velkým legatem.
Srozumitelnost sdělení byla na prvním místě. Místy se až zdálo, že si Bavorská státní opera pro své naděje objednala důkladné a náročné operní cvičení. Pokud ano, tím lépe: moderní a samozřejmé operní herectví nelze donekonečna trénovat na operetách.
S těmi má Singularity spojitost snad v jediném ohledu: jedná se o vysloveně divadelní záležitost, potřebuje jevištní ztvárnění. Srnka s Hollowayem nejspíš od začátku pracovali s divadelní představou, které vetknul podobu režisér Nicolas Brieger. Výtvarná stylizace světa budoucnosti je paradoxně spíš staromilská: scénograf Raimund Bauer i kostýmní výtvarnice Andrea Schmidt-Futtererová jako by brali inspiraci ze starších sci-fi filmů.
Soustava černých děr ohraničujících jeviště se při mezihrách ztrácí ve videosekvencích Stefana di Budua, přičemž ta poslední v závěru pohltí celé divadlo a vytváří z něj jeden komplexní prostor. Do popředí vystupují elektronické zvuky, které pro Singularity vytvořil Matouš Hejl - teprve v této chvíli hudba s divadlem opravdu důsledně splývá.
Singularity začíná bez orchestru: ten se postupně přidává, občas ilustruje mluvený či zpívaný text a jen zvolna začíná vytvářet zvukový svět opery. Opravdovou iniciativu převezme až v mezihře oddělující druhou a třetí část. Mezery, které se neustále objevují v komunikaci postav i jejich digitálních osobností, vyvstávají i mezi pěvci a orchestrem.
Inscenace s těmito mezerami a nejistotami rovněž pracuje a občas není jasné, kdo a ke komu mluví. To zná každý, kdo se někdy ztratil v diskusním vlákně na Twitteru či jiné sociální síti.
Singularity se však zaměřuje především na hlasový projev: prověřuje stylovou zběhlost účinkujících, které po úspěšném zvládnutí Srnkových partů asi nepřekvapí tak rozdílné klasiky jako Mozart či Schönberg, ale ani vokální smyčky amerického avantgardisty Roberta Ashleyho.
Nic z toho ovšem neznamená, že by orchestrální část opery byla jednoduchá nebo odbytá. Klangforum Wien s dirigentem Patrickem Hahnem mělo hodně práce, ale bylo jen jednou ze součástí komplexního hudebního divadla, jehož jednotlivé části od sebe těžko oddělit.
Reprízy Singularity uvádí Bavorská státní opera 7., 9., 11. a 12. června. Nedělní představení zdarma přenáší staatsoper.tv, záznam pak bude k dispozici ještě 30 dní.
Miroslav Srnka: Singularity
Libreto: Tom Holloway
Režie: Nicolas Brieger
Dirigent: Patrick Hahn
Bavorská státní opera, Mnichov, světová premiéra 5. června.
