Recenze: Špičková kvalita v Brně. Janáček v režii Carsena sahá na hranice dokonalosti

Recenze: Špičková kvalita v Brně. Janáček v režii Carsena sahá na hranice dokonalosti
Snímek z Osudu.
Petr Hrůša, Alžběta Poláčková jako Míla Válková a Enrico Casari v roli Živného.
Snímek z Osudu.
Snímek z Osudu.
Foto: Marek Olbrzymek
Boris Klepal Boris Klepal
29. 9. 2020 12:34
Pověst záhadného a obtížně inscenovatelného díla má opera Leoše Janáčka Osud, jejíž premiérou v pondělí začal sedmý ročník brněnského festivalu věnovaného skladateli. Hudební nastudování šéfdirigenta zdejší opery Marka Ivanoviće a režie hostujícího Kanaďana Roberta Carsena v plné síle ukázaly kvalitu méně hraného dramatu, jehož nepřehledné libreto nese úchvatná hudba.

Inscenace v Janáčkově divadle tím vlastně popřela tvrzení samotné opery, že velké a pravdivé dílo v podstatě nelze dokončit.

Pokud lze o Janáčkových operách nadneseně říci, že je autor psal vlastní krví, o Osudu z roku 1907 to platí dvojnásob. Skladatel v něm účtuje s vlastním milostným životem, tvůrčími pochybnostmi i frustracemi.

Hlavním hrdinou příběhu odehrávajícího se v rozmezí asi 15 let je Živný, který píše autobiografickou operu o skladateli Lenském - přičemž v prvním lze jasně vidět Leoše Janáčka.

Vícenásobné autorské zrcadlo bylo na pondělní premiéře zřejmé díky nápadu obsadit starého a mladého Živného dvěma pěvci. Oba byli stylizovaní do Leoše Janáčka, ale především se tak i scénicky vyjasnilo, že první dvě dějství se odehrávají pouze ve vzpomínkách stárnoucího Živného. Ten ve starší podobě od začátku seděl na jevišti u klavíru, komponoval a občas zasahoval do jednání postav z mládí - včetně tehdejšího obrazu sebe sama.

Zdvojením postavy na zralého i stárnoucího muže kanadský režisér Carsen vyšel vstříc Janáčkovu realismu. Zároveň jasně poukázal, jak křehké a nevěrohodné bývají vzpomínky.

Pro vyjasnění koncepce však režisér musel zvolit poměrně radikální krok - a v celkovém ztvárnění naopak výrazně popřít Janáčkův realismus, především v prvním a částečně také ve druhém aktu.

Peter Račko jako Dr. Suda, Jan Šťáva coby malíř Lhotský, Lukáš Bařák v roli eléva Vervy a Alžběta Poláčková jako Míla Válková.
Peter Račko jako Dr. Suda, Jan Šťáva coby malíř Lhotský, Lukáš Bařák v roli eléva Vervy a Alžběta Poláčková jako Míla Válková. | Foto: Marek Olbrzymek

Scéna, kterou vytvořil Rumun Radu Boruzescu, připomíná divadelní sál s klavírem na jevišti, představení tak rámuje připomínka prostředí, jemuž vládnou autorské stylizace. Kostýmy Annemarie Woodsové ze Severního Irska sice střihem odkazují k přelomu 19. a 20. století, kdy se Osud odehrává, uniformní bledostí ale odrážejí nejasné vzpomínky na minulost.

První dějství skládá pestrý obraz lázeňského dne s životem na kolonádě, společenskými setkáními, návštěvou restaurace, hromadným výletem a zkouškou sboru.

Hudba i scénické možnosti lákají k něčemu podobnému, jako je frenetické líčení ulice vánoční Paříže ve druhém dějství Pucciniho opery Bohéma, kde proplétající se akce málem přetékají z jeviště. Robert Carsen však realistickou pestrost prvního aktu Osudu obětoval v zájmu intimních vztahů, které jsou vedle tvůrčích potíží druhou velkou linií opery.

"V Janáčkově díle zaujímá Osud výjimečné místo," říká režisér Robert Carsen. Foto: Marek Olbrzymek. | Video: Janáčkova opera

Už na začátku tak režie uprostřed lázeňského ruchu zaostřuje pozornost na kratičké "small talky", z nichž do popředí vystupuje setkání skladatele Živného a slečny Míly - bývalých milenců. Mají spolu i syna Doubka, ale rozešli se kvůli nenávisti Míliny matky. Nyní se znovu setkávají a rozhodnou se žít společně. Právě tyto události stojí v centru Živného vzpomínek a ostatní dění Carsen logicky nechává vyblednout, aniž ho přitom popřel.

Ke skutečným Luhačovicím, v jejichž lázních Leoš Janáček pobýval, odkazují bedny s Vincentkou, členky sboru mají v rukou partitury Janáčkových oper, o nichž pojednává jedna z vrstev Osudu.

Philip Sheffield jako Živný, Daniela Straková-Šedrlová v roli učitelky Stuhlé a sbor.
Philip Sheffield jako Živný, Daniela Straková-Šedrlová v roli učitelky Stuhlé a sbor. | Foto: Marek Olbrzymek

Odmítnutí realismu prvního dějství na pondělní premiéře skvěle zafungovalo díky hudbě, která neztratila na pestrosti ani dramatickém obsahu. Dirigent Marko Ivanović vedl orchestr věcně a energicky, s jasně slyšitelnými detaily v celku. Ten zněl v dobře identifikovatelných vrstvách, ale nebál se ani poněkud dryjáčnického velkého bubnu v kvazilidovém popěvku o sluníčku, který si zpívají výletníci.

Ve druhém dějství se klavír - k němuž se Živný upíná stejně jako ke vzpomínkám na Mílu - posouvá ze zadní části jeviště do popředí. Bledé barvy se blíže k divákům koncentrují do rodinné tragédie - nenávist Míliny matky k Živnému nepolevila, stará paní v záchvatu šílenství strhne svoji dceru z okna a obě zahynou. Mezi tvůrčími mukami skladatele a neuspořádaným intimním životem bloudí malý Doubek. Nejdřív se ptá matky, zda ví, co je to láska, a potom už jenom "kde je mami".

Teprve třetí dějství Osudu diváky přenáší do Živného skutečného života: klavír se opět posouvá dozadu, chování i kostýmy studentů hudby překypují energií i barvami, mezi mládeží je také Doubek, teď už teenager. Živný na žádost okolí vypráví příběh své opery - a tím i vlastního života. Poslední akt obojího ponechává v rukou Božích.

Daniel Matoušek jako Doubek, Lukáš Bařák v roli eléva Vervy, Ondřej Koplík coby Hrázda, Marta Reichelová jako elévka Součková a sbor.
Daniel Matoušek jako Doubek, Lukáš Bařák v roli eléva Vervy, Ondřej Koplík coby Hrázda, Marta Reichelová jako elévka Součková a sbor. | Foto: Marek Olbrzymek

Leoš Janáček a jeho libretistka Fedora Bartošová zaplnili děj 20 postavami, z nichž Doubek a v současné inscenaci také Živný vyžadují dva představitele. I ty nejmenší role přitom mají krátký, ale charakteristický moment. Režisér Carsen ani dirigent Ivanović na tyto maličkosti nezapomínali, celý soubor i sbor odvedly vynikající práci.

O roli Živného se podělili tenoristé Enrico Casari a Philip Sheffield - Ital byl i hlasově uvěřitelným, silně exaltovaným hrdinou, Angličan se skvěle stylizoval do stárnoucího člověka, který vzpomíná na dávné výbuchy citů a na závěr jim znovu podlehne.

Pěvecké obsazení a hudba paradoxně obsahovaly více realismu než režie - komplexní uchopení opery si tu sáhlo na hranice dokonalosti. Fantastický byl i kontrast mezi lyrickou Mílou, kterou ztvárnila sopranistka Alžběta Poláčková, a její nezvladatelnou matkou v podání mezzosopranistky Nataschy Petrinsky.

Festival Janáček Brno dal při zahájení najevo, že se příliš nezaobírá domácími měřítky na to, co je v opeře možné. Velkou práci navíc odvedl v nekompromisní kvalitě i pod hrozbou nových koronavirových omezení - ta se samozřejmě vznáší nad dalším programem. O to důležitější je festivalem do světa vyslaný signál, že i za maximálně nejistých podmínek lze pracovat na špičkové úrovni.

Osud čeká repríza toto úterý, znovu se bude hrát ještě 14. října, kdy jej živě přenáší síť Operavision.eu. V dalších dnech publikum uvidí mimo jiné recitály tenoristy Pavla Brešlíka či klavíristy Jana Bartoše, dále brněnskou inscenaci Její pastorkyně s Karitou Mattilou v roli Kostelničky, premiéru nového nastudování Řeckých pašijí od Bohuslava Martinů, Salome v podání hostující opery z Budapešti nebo koncerty Arnold Schönberg Choru, Brno Contemporary Orchestra či Pavel Haas Quartetu.

Leoš Janáček: Osud

(Inscenace zahájila festival Janáček Brno)
Režie: Robert Carsen
Dirigent: Marko Ivanović
Janáčkovo divadlo, Národní divadlo Brno, premiéra 28. září, reprízy 29. září a dále 14. října, 28 a 29. listopadu.

 

Právě se děje

Další zprávy