Hlavou budou nejspíš kroutit znalci bel canta, těch je ale málo a navíc mají v českých operních divadlech minimum příležitostí ke skutečnému tříbení vkusu.
Marné jsou ovšem stesky, stejně jako je marná opatrnost doktora Bartola, který se chce oženit se svojí mladou schovankou Rosinou. Nerudný poručník ostatně sám vzdychá po starých časech, kdy pěvci ještě opravdu zpívali. Vzpomíná na kastráta Giovanniho Caffariella a jeho krásnou árii, kterou si navíc podle starého způsobu upraví tak, aby mu lépe seděla.
Autor opery Gioacchino Rossini byl opravdový znalec zpěvu a měl fantastický smysl pro detaily, což bohužel novému pražskému nastudování chybí. Dirigent Jaroslav Kyzlink ve čtvrtek dbal víc na rychlá tempa než na cizelování pěveckých jemností.
Rossiniho evergreen byl poprvé uveden roku 1816. Tehdy bylo nezvyklé věnovat ryzí komedii tolik skladatelských prostředků včetně brilantních ansámblů a účasti sboru - v tomto ohledu byl Rossini progresivní autor.
Z pěveckého hlediska naopak k věci přistupoval staromódně. Držel se metod barokní opery a kratičké nostalgické ohlédnutí za uměním kastrátů má v sobě i autobiografický prvek. Jejich zpěv Rossiniho dojímal a z jeho oper není nijak patrné, že se již blíží éra těžkotonážních tenorů, kteří pálí jedno vysoké cé za druhým.
U Rossiniho jsou na prvním místě zdobení, proměnlivá barva a ušlechtilá virtuozita hlasu, ve všech polohách vyrovnaného. To je také ideál, jemuž se všichni pěvci pražské premiéry pokoušeli přiblížit.
Hodně daleko došel tenorista Petr Nekoranec, jehož lyrický hlas i herecký typ jsou pro roli zamilovaného a poněkud namyšleného mladého hraběte jako stvořené. Má skutečný smysl pro legato i kantilénu - režisérka Magdalena Švecová nechala zbytečně rozbít jeho píseň Se il mio nome komickým dirigováním Adama Plachetky, který zpíval titulního lazebníka Figara. Publikum se evidentně víc soustředilo na Plachetkova gesta než na Nekorancův zpěv, v této chvíli opravdu krásný.
Holič, vykuk a nepostradatelná figura celého města na sebe často strhávala pozornost o něco víc, než bylo nutné - inscenace by původní podtitul Marná opatrnost mohla nahradit dočasnou alternativou Plachetka tropí hlouposti. Pěvec se do role skutečně položil, hrál pro publikum, které ho evidentně miluje, a dopřával mu ze sebe co nejvíc. Často ale těch vtípků a předvádění bylo až moc.
Samozřejmě těžko si stěžovat, že je komedie moc vtipná, ale Plachetkovy jevištní legrácky doprovázel také jednotvárný hlasový projev spoléhající víc na sílu než virtuozitu.
Islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir doplnila ústřední trojici postav jako Rosina. Typická rossiniovská hrdinka - chytrá, na svou dobu samostatná a poněkud výstřední - by ke koloraturám a pružnému herectví zasloužila o něco více hlasového objemu. Byla ale velmi dobrá stylově, což ji přibližovalo víc k Nekorancovi než Plachetkovi.
Po pěvecké stránce působila inscenace dojmem, že dirigent Kyzlink nechává účinkující, aby si vše dělali podle svého. Snad by ale rámcové sjednocení jejich stylu přece jen zasloužilo víc pozornosti než neustálé pobízení k rychlosti, jež nakonec nikdy nenahradí energii a postrádá opravdové napětí.
Zvláště z recitativů se ztrácela rafinovanost. Působily jako zbytečný text, kterého se účinkující snaží co nejrychleji zbavit. Lazebník sevillský sice je intrikánská komedie, ale především se jedná o virtuózní belcantovou operu.
Herecky i pěvecky velmi dobrý basista Jiří Sulženko si jako doktor Bartolo málem ukousl jazyk, když se v ďábelském tempu snažil artikulovat pasáž Signorina, un’altra volta ze své klíčové árie. Ano, jistě to má být komické, má to být rychlé, ale pěvec by měl také dostat alespoň šanci, aby mu bylo rozumět.
Bartolův kumpán a pokrytecký pánbíčkář don Basilio se poněkud ztrácel v monotónním podání basisty Romana Vocela - postupné zesilování árie o pomluvě nemělo patřičný náboj ani gradaci.
Režie Magdaleny Švecové se zaměřovala na interakci mezi postavami, v ansámblech se občas uchylovala k náznakům kolektivních tanečků - jako by si s propletencem paralelně fungujících vztahů a jednotlivých zájmů najednou nevěděla rady.
Inscenace se hlásila ke koloritu Sevilly i žánru komedie dell’arte, z níž jsou postavy Lazebníka sevillského zřetelně odvozeny. Přispěla k tomu decentní a nápaditá scéna Davida Janoška rámovaná tradičními výtvarnými motivy, stejně jako citlivě stylizované kostýmy Kateřiny Štefkové.
Vynikající vtip byla Rosinina sukně v barvách tradičního kostýmu Harlekýna - o charakteru postavy to hodně a správně napovídalo.
Vinou hudebního nastudování ale celek bohužel nevyčnívá nad průměr, což bez ohledu na jejich úroveň nezachrání ani jednotliví pěvci. Jejich kvality by šlo sjednotit do přesvědčivějšího celku.
Gioachino Rossini: Lazebník sevillský
Režie: Magdalena Švecová
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Národní divadlo, Praha, premiéra 7. října, nejbližší reprízy 10., 14. a 17. října.
