Mladí Židé a Arabové společně začali hrát na popud židovského dirigenta a klavíristy Daniela Barenboima, který těleso založil roku 1999 s literárním vědcem a vlivným palestinsko-americkým intelektuálem Edwardem Saidem.
Devětasedmdesátiletý Barenboim sice tvrdí, že se nejednalo o politický počin, tvrzení je ale marné ve světě, kde už jen slova Izrael a Palestina desítky let vyvolávají politické konotace. Spousta lidí je nikdy neslyšela v jiných souvislostech než těch konfliktních či válečných. Západní břeh Jordánu, kde se obě strany střetávají, je jedním z neuralgických bodů světové politiky. A na vztahu k Izraeli či Palestině své postoje deklarují i lidé, kteří obě země znají jen z doslechu.
Právě palestinské město Ramalláh v centru krizové oblasti bylo roku 2005 svědkem přelomového koncertu West-Eastern Divan Orchestra. Jednalo se o výmluvnou demonstraci, jak konflikty místo násilí řešit vzájemnou spoluprací a nasloucháním. Idealistickou myšlenku ansámblu v tomto případě mnohanásobně zesílilo to, kde hraje.
Tou dobou existoval již šestým rokem. Zrodil se v německém Výmaru, který byl roku 1999 hlavním městem evropské kultury a o mnoho dříve duchovním centrem meziválečného demokratického Německa. Dirigent Barenboim hořce zmiňoval, že po Hitlerově nástupu k moci vyrostl v blízkosti kulturní metropole koncentrační tábor Buchenwald. S Výmarem je však spojena i spousta vynikajících umělců včetně spisovatele Johanna Wolfganga Goetheho. Z jeho sbírky Západovýchodní díván si orchestr vypůjčil název.
Sbírka básní na motivy perské poezie se ve více rovinách hlásí ke sbližování západní a východní kultury. V básni Talisman deklaruje Goethe, že země všech světových stran jsou v božích rukou. Těleso původně složené především z izraelských a palestinských, dnes i dalších arabských hudebníků, sotva mohlo zvolit lepší název. K vnějšímu odpolitizování si tím ale pomohlo jen nepatrně.
Také Goethova sbírka získává v nových souvislostech stále nové významy. Citáty ze Západovýchodního dívánu volající po porozumění se objevovaly na německých institucích v roce 2015, kdy vrcholila evropská imigrační krize.
Při čtvrtečním zahajovacím koncertu Pražského jara, jehož program tradičně tvořila Má vlast od Bedřicha Smetany, bylo těžké nemyslet na myšlenkové zázemí skvěle hrajícího orchestru. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou naléhavě připomíná, že války se zdaleka netýkají jen Evropanům vzdáleného Blízkého východu.
Hlavní téma symfonické básně Vltava, které má stejnou melodii jako izraelská hymna Hatikva, jako by naznačovalo, že porozumění v izraelsko-palestinském konfliktu je možné. Byť s vědomím, že samotný West-Eastern Divan Orchestra představuje idealistickou bublinu, jež sama o sobě nemůže napravit svět. Byli si toho vědomi zakladatelé a jistě si je toho vědomý i německý dirigent Thomas Guggeis, který na poslední chvíli nahradil nemocného Barenboima.
Celkově měkký zvuk orchestru občas zapůsobil jako létající koberec, jenž posluchače zázračnou rychlostí přenášel z Obecního domu k Vídeňským filharmonikům. Zvuková podobnost obou těles jako by podtrhovala nezávislost hudebního jazyka na národnosti. Hovořil o ní i sám Barenboim v knižním rozhovoru Parallels & Paradoxes, který vedl s Edwardem Saidem.
Ušlechtilý zvukový ideál, jenž hladce plyne a nic z něj zbytečně nevyčnívá, mohl zezačátku působit až nepřehledně. Detailní práce s frázemi, tempy i dynamikou vystupovala na povrch tím zřetelněji, čím déle do ní člověk pronikal. Dirigent Guggeis jako by posluchače vyzýval, aby se ponořil dovnitř zvukového masivu a důkladně ho poznal zevnitř. Na povrchu přitom téměř neustával různorodý a svůdný pohyb.
Osmadvacetiletý Guggeis byl Barenboimovým asistentem ve Staatsoper Berlin, postupně si buduje renomé a od příští sezony se stane hudebním ředitelem opery ve Frankfurtu. V Berlíně zatím spíš přebíral inscenace nastudované zkušenějšími kolegy včetně Její pastorkyně od Leoše Janáčka, kterou tam letos premiéroval Simon Rattle.
Aktuální evropské turné s West-Eastern Divan Orchestra, jež skončí páteční reprízou Mé vlasti opět v Obecním domě, před Guggeise postavilo obrovskou příležitost - kromě Prahy s ansámblem účinkuje v sálech Pařížské a Mnichovské filharmonie nebo milánské La Scale.
Guggeis zřetelně rozvíjí Barenboimův odkaz směrem k samostatnému uvažování. V jeho nastudování Mé vlasti jako by se střetla elegantní zvuková hutnost dirigenta Rafaela Kubelíka s občasnými vpády nečekaných, ale vypracovaných nepravidelností v tempech, jež bývaly charakteristické pro Wilhelma Furtwänglera. Čtvrtečnímu provedení Smetanova cyklu však dominovala celková plynulost.
Zdůraznila ji i kratičká pauza mezi Vyšehradem a Vltavou, které na sebe navázaly takřka bez přerušení, jak tomu bývá u závěrečných básní Tábor a Blaník. U prostředních básní Šárka a Z českých luhů a hájů dirigent zdůraznil jejich samostatnost: šestidílný cyklus tím málem přetransformoval do čtyřvěté symfonie. V "luzích a hájích" si naopak dal záležet na důsledně dodržené dlouhé pauze před začátkem polyfonické části.
Hutný zvuk vytvořil z Vltavy kompaktní proud, v němž se "minimalistická" vlnění propojovala ve vzájemných interferencích. Měkký a okouzlující zvuk dřev podtrhlo klarinetové volání Šárky vábící Ctirada. Basový základ zdůrazňovala nádherně znějící tuba. Přírodní idyla prostřední části Blaníku dávala zapomenout na všechny strasti světa. Propojení husitského chorálu s motivem Vyšehradu znělo velkolepě a optimisticky.
Politické a společenské souvislosti provázející West-Eastern Divan večeru propůjčovaly kosmopolitní rozměr. Ten na Pražském jaru dříve připomínala Beethovenova Devátá symfonie s Ódou na radost, dlouho uváděná na závěrečném koncertu a tvořící univerzální protipól k českému vlastenectví úvodního Smetanova cyklu.
Vracet se pořád dokola k Beethovenově Deváté jistě není potřeba. Nebylo by ale marné pokusit se na program závěrečného večera zařazovat alespoň jednu skladbu, která by se vyjadřovala k univerzálním hodnotám všeobecného porozumění. Tradiční dramaturgický oblouk festivalu by se tak mohl naplňovat stále novým obsahem.
Zahajovací koncert 77. ročníku Pražského jara
West-Eastern Divan Orchestra
Thomas Guggeis - dirigent
Obecní dům, Praha, 12. a 13. května.
