Podtitul zní "space opera for young voices", tedy vesmírná opera pro mladé hlasy, a Srnka na ní opět spolupracoval s australským libretistou Tomem Hollowayem.
"Když se člověk naučí dávat ostatním prostor a nechat se překvapit a přesvědčit, tak jsou lidi kolem jen nápaditější a odvážnější," říká Srnka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Máte za sebou poměrně hodně operních inscenací, divadelní provoz znáte do detailů. Je tahle opera něčím odlišná?
Je ze všech nejrychlejší. Jak zúženou dobou na přípravu kvůli dočasným omezením, tak svou vlastní bláznivou digitální temporalitou. Překvapilo mě, jak může být banda skvělých mladých zpěváků zapálená do něčeho tak neobvyklého. A tak náročného.
Opera je ve srovnání s instrumentální kompozicí mnohem kolektivnější záležitost. Má libretistu, tedy spoluautora, mluví do ní dramaturg, píše se často na míru zpěvákům a podobně. Vyhovuje vám takové potkávání se s nápady a názory jiných?
Věřím v interpretaci. I když je v téhle opeře docela hodně fixované elektroniky z dílny Matouše Hejla, tak to, jak jiní vykládají, co jsem napsal, je pro mě palivem. Když se člověk naučí dávat ostatním prostor a nechat se překvapit a přesvědčit, tak jsou lidi kolem jen nápaditější a odvážnější.
Je opera i dnes pro skladatele něco jako meta?
Opera je divadlo. Nemyslím si, že všechny druhy hudby by byly převoditelné na divadlo. Mnozí skladatelé a skladatelky si toho jsou vědomi a do opery se nehrnou. Moje hudba k tomu nějak vyzývá, ale neumím říct proč. Meta je to možná v tom, že je to obvykle největší forma, jakou lze psát.
Jde o vaši třetí spolupráci s dramatikem Tomem Hollowayem. Ten žije v Melbourne, vy v Kolíně nad Rýnem. Jak probíhaly vaše diskuse v době lockdownu?
Tak jako vždycky předtím. Řekl bych naopak, že množství našeho okolí se během lockdownu naučilo komunikovat tak, jak jsme my dva nuceni to při práci dělat už přes deset let.
Jak se pandemie dotkla vašich aktivit? Zásah dostalo asi vyučování na kolínské Hochschüle für Musik und Tanz. A komponování? Měl jste náladu víc psát, když bylo víc času a větší klid?
Učení jede pořád dál, ale on-line. Se studenty se vidíme příliš málo, ale podařilo se nám pro ně zachránit skoro všechny projekty, hlavně ty s báječným Ensemble Musikfabrik. Protože třída je opravdu mezinárodní, řekl bych až mezikontinentální, tak jednoho ze svých studentů v nejnovějším ročníku jsem ještě neviděl ani jednou reálně.
Společnost se hodně nastavila do modu, jaký si sám přeji na práci. Když jsem v lockdownu dopisoval Singularity, která je zcela náhodou o digitální karanténě, tak jsem si připadal hodně surreálně.
Zcela nově to ale byla doba hodně krátkodobě plánovatelná. Obvykle vím na roky dopředu, co budu kdy psát. Ale v lockdownu jsem si užil přepracovávání svých skladeb na "hygienické" velikosti orchestrů a propadlišť. Vcelku za tu dobu to bude asi 800 stran revidovaných partitur. Jiné skladby jsem proto bohužel musel zase několikrát přerušit nebo odsunout. Něco za něco.
Singularity je tedy opera o umělé inteligenci, která se zvrtne. Ale určitě má vrstev víc?
Je to science-fiction komedie. Podtitul zní "space opera for young voices". Vyžaduje od zpěváků nejen klasický zpěv, ale všechny možné nové techniky, přechody mezi zpěvem a řečí, třeba i rap nebo malou chvíli čisté herectví. Je tam elektrická kytara, sampler, imerzivní video, komunikace na akustické i digitální úrovni, virus v implantátech, karanténa v opuštěných vesmírných lázních, každodenní nadávky, nechtěná a nezdravá omlazovací kůra temnou hmotou, izolace od všeho, co máme rádi, tajemství v šumu, poslední nahraná zpráva od těch, co jsme milovali a ztratili…
To je skvělá návnada. A hudební jazyk bude podobný jako u South Pole, nebo se posluchači dočkají zase trochu "jiného" Srnky?
Osobně si naivně myslím, že vždycky začínám od nuly. Ale v Bavorské státní opeře už mě znají příliš dobře, takže v Singularity objevují různé typické srnkovské obraty. Zřejmě se tedy posluchači dočkají o pět let staršího, hygienicky zmenšeného a futurologicky rozsekaného South Pole.
