Když dozněla poslední ze čtyř vět Šeherezády od Rimského-Korsakova, začaly dlouhé ovace. Po nich ještě následoval přídavek. Hostem večera byla gruzínská houslistka Lisa Batiašviliová.
"Málokterý orchestr dokáže tak dokonale snoubit vnitřní vášeň s perfektní souhrou vypracovanou do nejmenších detailů," konstatoval ředitel Pražského jara Roman Bělor.
Nejznámější italský orchestr se na přední český festival klasické hudby vrátil po čtyřech letech. Se svým šéfdirigentem Antoniem Pappanem vystoupení zahájil Musorgského symfonickou básní Noc na Lysé hoře z roku 1867.
Následující Koncert pro housle a orchestr č. 1 v roce 1907 věnoval jeho autor, skladatel Béla Bartók, své mladé kolegyni ze studií a přítelkyni, houslistce Stefi Geyerové jako důkaz lásky.
Umělkyně však jeho cit neopětovala. Když vztah s ním ukončila, Bartók jí poslal rukopis koncertu. Geyerová ho nikdy veřejně neprovedla ani nedovolila skladbu za svého života zveřejnit. Teprve po její smrti byla nalezena. Poprvé zazněla roku 1958 v Basileji.
Několik návratů
Na Pražském jaru nyní kompozici zahrála houslistka Lisa Batiašviliová. "Je mnoho velmi dobrých houslistů, ale ona je speciální. Její zvuk umí být hřejivý i pronikavý zároveň, říkám tomu oheň a led. Jsem velice rád, že nám festival umožnil zařadit Bartóka, byť to nebývá jasná volba," uvedl před koncertem dirigent Pappano.
Účast Batiašviliové byla vzácná. Poté, co se provdala za francouzského hobojistu Françoise Leleuxe, s nímž má dvě děti, snaží se vyrovnávat osobní a profesní život. V každé sezoně houslistka hrává jen okolo 50 koncertů.
Umělkyně využívající nástroj Giuseppa Guarneriho "del Gesu" z roku 1739, který jí zapůjčil soukromý sběratel, na Pražském jaru sklidila velké ovace. Na jeviště se musela vrátit několikrát.
Nadšené publikum si nakonec vytleskalo přídavek v podobě Larga ze Symfonie č. 9 e moll Novosvětské Antonína Dvořáka.
Po přestávce zazněla suita Šeherezáda vynikající bohatstvím melodických a rytmických nápadů. Na její světové popularitě měl rozhodující zásluhu baletní impresário Sergej Pavlovič Ďagilev, který ji uvedl v roce 1910 v Paříži jako balet.
Jak se dostat do zahraničí
Antonio Pappano je šéfdirigentem Orchestru národní akademie sv. Cecílie od roku 2005. Už před koncertem v Praze řekl, že na rozvoji tělesa je nejdůležitější týmová práce a společná vášeň. "Pomáhá nám cestování, vystupování i za hranicemi Itálie, a samozřejmě nahrávání," vypočítal.
Ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor dodal, že díky Pappanovi dnes Itálie na mapě Evropy patří mezi země se světovými orchestry.
Pappano před koncertem také hovořil o tom, jak je pro něj obtížné dostat orchestr do zahraničí s tím, že nebude hrát nic italského. "Dalo to dost práce," uvedl dirigent. Ředitel Pražského jara Bělor k tomu podotkl, že totéž platí o českých orchestrech - dokladem jejich mezinárodního úspěchu pak je, když zahraniční pořadatelé přestanou nutit české těleso hrát stále Dvořáka, Smetanu a Janáčka.
Italský orchestr má více než stoletou historii, ale spojen je s Národní akademií sv. Cecílie, jednou z nejstarších hudebních institucí na světě, která byla založena v roce 1585. Od roku 2005 sídlí v Římě v nové budově Parco della Musica, navržené architektem Renzem Pianem.
U dirigentského pultu Orchestru národní akademie sv. Cecílie se vystřídala řada slavných jmen - Gustav Mahler, Claude Debussy, Igor Stravinskij, Paul Hindemith, Arturo Toscanini nebo Herbert von Karajan. V letech 1983 až 1990 byl jeho čestným prezidentem Leonard Bernstein.
Antonio Pappano je šéfdirigentem od roku 2005. Od roku 2002 zároveň stojí v čele jednoho z nejslavnějších operních domů, londýnské Královské opery Covent Garden.
Pappano pravidelně hostuje také u špičkových symfonických orchestrů, včetně Newyorské a Berlínské filharmonie, amsterdamského Royal Concertgebouw či London Symphony Orchestra. Jako klavírista doprovázel recitály předních operních hvězd.
V roce 2012 mu královna Alžběta II. udělila šlechtický titul. Z rukou italského prezidenta rovněž převzal druhé nejvyšší italské vyznamenání - Rytíř velkokříže Řádu zásluh o Italskou republiku.
