"Hudba je o společném prožitku. Publikum je pro něj stejně klíčové jako hráči. Teprve jejich spojením vzniká ten prožitek," popisuje muž, podle nějž dirigent není středobodem dění. "Je ale v nejlepší pozici pro to, aby tohle spojení řídil," uvažuje šestapadesátiletý Angličan, který bude v tomto duchu řídit čtvrteční závěrečný koncert letošního ročníku Pražského jara. Ve Smetanově síni Obecního domu vystoupí s Českou filharmonií.
Wigglesworth podobné myšlenky rozvíjí ve tři roky staré knize nazvané The Silent Musician: Why Conducting Matters (Tichý hudebník: Proč záleží na dirigování).
Rozbíjí v ní stereotypy spojené s pozicí dirigenta a nabízí trochu jiné pojetí koncertu. Wigglesworth ho nevnímá jako zábavu, kterou hudebníci přichystají pasivním posluchačům, ale jako zážitek, jejž společně utváří hráči s posluchači a dirigentem.
V tomto ohledu má Angličan štěstí, že jeho večer s Českou filharmonií byl již před uvolněním protiepidemických opatření zařazen mezi pilotní projekty ministerstva kultury, takže se ho za přísných opatření smí zúčastnit 300 lidí v sále. Na programu jsou Mahler, Britten a Beethoven. Bude to poprvé, co Wiggleswortha uslyší Pražané, i poprvé, co povede český orchestr.
"Vzhledem k pandemii je situace nejistá a do poslední chvíle nemůže nikdo zaručit, že se koncert uskuteční. Což sice k obvyklé dávce stresu ze zkoušení přidává ještě celou rovinu dalších obav, ale díky tomu zase člověk o to víc docení, pokud to opravdu klapne," říká.
Mark Wigglesworth se narodil v jihoanglickém hrabství Sussex. Světovou kariéru odstartoval roku 1989, kdy vyhrál Kondrašinovu dirigentskou soutěž v Amsterdamu. Od té doby pracoval v orchestru BBC, několik let byl hlavním hostujícím dirigentem švédských rozhlasových symfoniků. Nejvýrazněji se však zapsal v opeře.
Dirigoval v newyorské Met, bruselské La Monnaie nebo londýnské Covent Garden, kde se 17. května znovu setká s publikem při Mozartově opeře Velkorysost Titova.
Ze zdejší hudby nejvíc obdivuje Leoše Janáčka. "Zbožňuji jeho opery. Všechny ty detaily v libretu a emoce v jeho hudbě jsou naprosto zásadní. Myslím, že Janáček dodnes oslovuje tolik lidí právě proto, že byť je hodně moderní, z jeho hudby jdou silné emoce," uvažuje.
V opeře, kde musí dohlížet také na scénu a pěvce, mívá Wigglesworth svázanější ruce. Koncerty s orchestrem mu proto přijdou flexibilnější, spatřuje v nich možnost reagovat na nálady publika. Zvlášť v uplynulém, pandemickém roce si dirigent uvědomil, jak důležité je vnímat, jestli lidé dávají pozor. "Když je z publika cítit hrobové ticho, to společné mlčení lidí v jednom sále má neuvěřitelnou sílu. Takové ticho někdy orchestr a publikum stmelí více než noty," tvrdí.
Za nejlepší výkony označuje ty, kdy hudebníci mají možnost se naplno projevit. "Můžete se orchestru snažit vetknout svou představu o tempu nebo frázování, ale nikdy to není tak zajímavé, jako když své představy zkombinujete s těmi jejich. Ideální koncert je takový, který by muzikanti neodehráli bez dirigentova pojetí a dirigent by ho neuřídil bez toho, aby naslouchal hráčům," říká.
Česká filharmonie se dílu Gustava Mahlera věnuje dlouhodobě, a tak její členové samozřejmě mají představu, jak s Wigglesworthem zahrát druhou větu ze Symfonie č. 3 nazvanou Co mi vyprávějí květiny na louce. Stane se tak v aranžmá Benjamina Brittena, který Mahlerovu obří instrumentaci zredukoval.
Druhou položkou večera bude právě Brittenovo dílo Les Illuminations pro vyšší hlas a smyčcový orchestr. "Je to skvělá příležitost, jak slyšet poezii Arthura Rimbauda v hudbě," připomíná dirigent, že Britten písňový cyklus v roce 1940 napsal na motivy Rimbaudovy nedokončené sbírky básní Iluminace. Původně ho zamýšlel pro soprán, často ale bývá uváděn s tenoristou - jako na Pražském jaru, kde ho zazpívá devětadvacetiletý Petr Nekoranec.
Na závěr koncertu, a tím pádem celého festivalu, zazní Beethoven. Ovšem nikoliv Devátá symfonie, která Pražské jaro dlouho uzavírala a vyžadovala by větší počet hudebníků, než v době příprav dovolila protipandemická opatření.
Wigglesworth s Českou filharmonií nazkouší skladatelovu Symfonii č. 6, jež podle něj vysílá důležitý vzkaz současnosti.
"Je o našem postoji k přírodě. Dlouho jsme žili v přesvědčení, že příroda je tu pro naše potěšení. Teď jsme ji natolik poničili, že k ní musíme najít úplně jiný vztah. Téhle symfonie si obzvlášť cením díky tomu, jak dokáže vybalancovat duchovno, lidskost a přírodu, tedy tři věci, které se všichni snažíme vybalancovat ve svých životech," přemýšlí dirigent.
Podle něj pandemie ukázala, že lidé nedokážou přežít, aniž by se o některé věci dělili. "A kulturu sdílíme všichni. Festivaly jako Pražské jaro teď mají jedinečnou příležitost nás zase spojit," uzavírá.
Koncert
Česká filharmonie & Mark Wigglesworth
Obecní dům, 3. června
