Postavit sochu, zničit sochu, zničit sebe. Česká opera Monument je vzácně angažovaná

Postavit sochu, zničit sochu, zničit sebe. Česká opera Monument je vzácně angažovaná
Sochaře zpívá Svatopluk Sem.
Uprostřed jsou Igor Loškár a Petr Levíček v roli tajných.
Sbor a ministr kultury v podání Ondřeje Koplíka.
V popředí jsou Andrea Široká jako zpěvačka, Ondřej Koplík v roli ministra a milenka v podání Terezy Kyzlinkové.
Foto: Marek Olbrzymek/NdB
Boris Klepal Boris Klepal
8. 2. 2020 13:12
Dělník je smrtelný, práce je živá, jak napsal básník Jiří Wolker. A někdy práce dokonce přežije i tvůrce, který ji vůbec nechtěl dělat.

Sochař Otakar Švec spáchal sebevraždu ještě před odhalením obřího Stalinova pomníku, jejž vytvořil na pražské Letné. Teď je Švecův příběh východiskem opery Monument skladatele Marka Ivanoviče a libretisty Davida Radoka. Včera měla světovou premiéru v brněnském Janáčkově divadle.

Autoři, kteří dílo také hudebně a scénicky nastudovali, i přes inspiraci konkrétními událostmi nevyprávějí novou verzi příběhu, který se v posledních letech dočkal několika zpracování včetně opery Jiřího Kadeřábka Žádný člověk. Monument je podobenstvím o umělci, jenž podlehl politickému tlaku a za extrémně výhodných podmínek přijal zakázku na mimořádné dílo. To přitom ani nemusí být kýčem, jak sochaři mefistofelsky připomíná jeho kolega - autoři posouvají operu k obecnému vyznění už tím, že postavám nedávají konkrétní jména.

Argumenty pro přijetí zakázky sochaři nepodsouvá jen kolega, ale okolnosti vůbec. Soutěže na vytvoření pomníku se musel zúčastnit povinně, kdo se ji pokusí zesměšnit, končí ve vězení. Sochařský materiál se shání stejně těžce jako cukr do čaje, ale autor pomníku už nedostatkem nikdy trpět nebude.

Monument je rámcově strašně realistický a někdy až přízemní - tím ale dává najevo, jak jedno velké selhání, které mělo zdánlivě zůstat uzavřené výhradně v pracovní oblasti, ovlivní všechny sféry života.

Radokův a Ivanovičův sochař nemá jen vlastní slabost a našeptávajícího kolegu, má také umělecké zásady a především manželku, která při něm stojí. Ani jejich vztah nakonec neodolá tlaku okolností. Na začátku opery ještě zůstává přesvědčený, že lepší je odlévat kliky ve slévárně než špatné sochy. Jeho přesvědčení vezme za své tváří v tvář představitelům totalitního režimu, kteří se nezastaví před ničím.

Sochaře zpívá Svatopluk Sem.
Sochaře zpívá Svatopluk Sem. | Foto: Marek Olbrzymek/NdB

Opera Monument protagonistu příliš nesoudí, spíš jeho osud pozoruje a předkládá k nahlédnutí okolnosti, za nichž žil. A pokus o objektivní pohled vede také k tomu, že autoři sochaře neomlouvají. Není tu ani náznak relativizace poukazováním na to, že nějaké selhání za sebou mají všichni. Monument směřuje ke zjištění, že umělecký zločin je stejný jako kterýkoliv jiný. Z cesty korupce není úniku, protože člověk si na snadný zisk rychle zvykne a zcela mu podlehne. Zlatá rána pro závislost tohoto typu musí přijít z pistole, kterou sochař drží v ruce.

Brzy po jeho sebevraždě přichází také demolice jeho osudného díla. Může se zdát banální připomínat, jak se pohled na velké postavy dějin mění v čase. Na povrch mohou vyjít jejich zločiny, ale někdy prostě jen přestanou vyhovovat společenské poptávce. Stačí připomenout, kolik Masarykových soch se u nás od roku 1918 postavilo, po roce 1948 odstranilo a po sametové revoluci vrátilo zpět. Nyní společnost rozdělují spory o pomník maršála Koněva v pražské Bubenči nebo snahy o vztyčení nápodoby mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Režisér David Radok a skladatel Marko Ivanović se vyjádřili k tématu, které asi hned tak nepřestane být aktuální. A nemusí jít jenom o sochu. Monument připomíná, že osobní a veřejný život od sebe nikdy nelze dost dobře oddělit. Jejich diametrální nesoulad unesou pouze osobnosti s psychopatickými rysy, které v Monumentu reprezentují politici. Citlivému umělci zbývá smrt.

Tímto sdělením také opera opouští příběh skutečného autora pomníku Otakara Švece. Patrně nebyl žádný ideál poctivého tvůrce a k sebevraždě jej vedly i osobní a rodinné problémy - mimo jiné demonstrativní sebevražda manželky. V Monumentu k veškerému neštěstí vede prvotní umělecké i charakterové selhání. Právě v něm mají kořen všechny následující katastrofy, jejichž rozměr časem už jen narůstá.

Autoři se sice vyhnuli přehnaným odkazům na éru stalinismu, zároveň ale udělali věc v české opeře zřídka vídanou - velké politické gesto. Monument je angažované dílo, které se neutápí v banálním odsuzování historických událostí nebo laciném antilevičáctví. Kontakt s mocí i nabízenými výhodami představuje dostatečně silné lákadlo, aby si z něj jedinec vypěstoval svoji soukromou diktaturu. I ve společnosti, která umožňuje svobodné rozhodování bez přímých následků, naznačuje vyznění opery.

V popředí jsou Andrea Široká jako zpěvačka, Ondra Koplík v roli ministra a milenka v podání Terezy Kyzlinkové.
V popředí jsou Andrea Široká jako zpěvačka, Ondra Koplík v roli ministra a milenka v podání Terezy Kyzlinkové. | Foto: Marek Olbrzymek/NdB

Nabízí se srovnání s operou Benvenuto Cellini od Hectora Berlioze - její titulní hrdina je vynikající sochař a mizerný charakter, ale talentu se nezpronevěří a odlitím sochy Persea završuje svůj umělecký triumf. Sochař v Monumentu tvoří k Cellinimu inverzní obraz - za dílo se stydí, přestává si věřit a obviňuje se z totálního selhání. Nakonec se nedožije ani odhalení sochy, která je zakrátko z politického rozhodnutí vyhozena do povětří, stejně jako kdysi Stalinův pomník. Zato Celliniho Perseus s hlavou Medúzy stojí na náměstí v italské Florencii od roku 1554 dodnes.

Monument čítá deset scén a epilog, jenž začíná i končí sborovým výstupem na náměstí. Hudba od začátku jasně ukazuje, že se nejedná o žádné retro ani pokus parodovat budovatelské písně.

Masová scéna s velkým smíšeným sborem a Dětským sborem Brno přitom k takové představě svádí. Skladatel Marko Ivanović v této souvislosti sám připomíná úvodní scénu Musorgského opery Boris Godunov a trefnější paralelu těžko nalézt. Nejde samozřejmě o nápodobu v hudbě, ale o příbuznou směs velkoleposti, hromadného uctívání jediné autority, nucené devótnosti davu a zároveň opojné atmosféry chvíle.

V epilogu se na náměstí velké shromáždění lidu vrací a už jen sleduje, jak mizí Monument nyní již nemilovaného vůdce. Velké sborové scény provázejí chvíle velkých rozhodnutí - postavit sochu, zničit sochu, ale také zničit sám sebe. Mohutný chrámový sbor doprovází zpověď sochaře, který se po sebeobviňujícím monologu rozhoduje pro sebevraždu.

Markéta Cukrová jako manželka a Svatopluk Sem coby sochař.
Markéta Cukrová jako manželka a Svatopluk Sem coby sochař. | Foto: Marek Olbrzymek/NdB

V úvodu scény, odehrávající se v kostele, spojené síly sboru Janáčkovy opery a Českého akademického sboru připomínají nejtrvalejší kvalitu, kterou brněnská opera oplývá už desítky let. Sbor patřil ke spolehlivým oporám divadla i ve chvílích, kdy nefungovalo dobře - o to větší radost poslouchat sborové výkony teď, kdy jsou součástí konsolidované a cílevědomé práce.

Chrámová scéna s varhanami nejspíš tvoří také nejokázalejší hudební odkaz k reálnému prostředí, který skladatel Ivanović v Monumentu použil. Jeho hudba se většinou skládá z obratně propojených střípků a melodických i zvukových charakteristik. Klapání mechanik dechových nástrojů naprázdno společně s perkusemi charakterizuje politiky, éterický zvuk vibrafonu sochařovu manželku, swingující činel posiluje charakteristiku názorově kolísajícího kolegy.

Jednotlivé role nepůsobí prvoplánově velkým dojmem, David Radok jako libretista šetří slovy a postavám připravuje především výrazné situace. Z tohoto systému se vymyká monolog ministra kultury, ve kterém tenorista Ondřej Koplík předává publiku odpovídající směs žoviálnosti a vyhrožování. Postava ministra má už v partituře hodně života a vedle sochaře disponuje snad nejlépe vystiženým charakterem.

Barytonista Svatopluk Sem v roli sochaře po celou dobu směřuje k vyvrcholení ve svém monologu. Psychologicky komplikovaná role pro baryton je dalším nepřímým odkazem, kterým se Monument hlásí k české i německé operní historii, a Sem má pro tento typ postav skvělé předpoklady. Prospěla by mu o něco plastičtější práce s krásným a dobře zvládnutým hlasovým materiálem, jímž disponuje. Kdyby k dobré práci s dynamikou přibyla důkladnější práce s barvou, role by působila ještě o něco přesvědčivěji.

Roman Hoza v rovněž barytonové roli jeho kolegy zpívá vláčněji a barevněji, jeho práce s hlasem jako elementárním výrazovým prostředkem nezapře belcantové kořeny. Totéž lze říci o mezzosopranistce Markétě Cukrové v roli manželky - stačí jí i několik taktů a krátká fráze, aby slovům dodala potřebné emocionální vyznění.

Je to dobře, protože Monument se hudebně na emocích příliš nezastavuje, v tom se odchyluje od operní tradice. Libreto působí důkladně vycizelované a redukované na podstatu sdělení. Nebylo by však od věci, kdyby se Ivanović jako skladatel občas trochu víc rozpovídal - opera by klidně mohla trvat o 15 minut déle. Zvláště citové projevy manželky až příliš rychle mizí v běhu událostí.

Inscenací procházejí ještě postavy dvou mužů v podání Igora Loškára a Petra Levíčka. Jejich zneklidňující vševědoucnost, všudypřítomnost a záhadnost evokuje nejen tajnou policii, ale také román Proces od Franze Kafky.

Uprostřed jsou Igor Loškár a Petr Levíček v roli tajných.
Uprostřed jsou Igor Loškár a Petr Levíček v roli tajných. | Foto: Marek Olbrzymek/NdB

Monument trvá asi 80 minut a hraje se bez přestávky. Jednotlivé scény na sebe v hudbě plynule navazují a se stejnou plynulostí řeší proměny na jevišti i David Radok coby režisér a scénograf. Detailně pracuje se sborem, který se v masových scénách pohybuje uniformně a na povel, zároveň je z něj ale cítit i přítomnost individualit. Režie vede postavy bez patosu a civilně - dá se říci, že Radok se operu na vlastní libreto ani nepokoušel příliš vyložit. Postavy jsou živou součástí proměn prostředí. K působivosti významně přispívá světelný design Přemysla Jandy. Dobře hrající orchestr i citlivý sound design tvoří spolehlivý základ celého představení.

Nejvýraznější odkazy na reálie 50. let minulého století obsahují kostýmy Zuzany Ježkové, která v nich vytvořila nejen jednoznačné retro, ale také několik vtipů, jako leninskou image prvního tajemníka a zábavnou stylizaci jeho manželky do Marty Gottwaldové. V Monumentu se ale obecně vzato příliš nežertuje - humor absurdních situací občas vyplave na povrch, jinak tu zlehčující vtipkování nemá místo.

Opera končí likvidací sochy, která se na scéně nikdy neobjeví. Ohlušující detonace a oslepující záblesk na chvíli vyděsí a ochromí přihlížející dav. Ten se pak s hudbou vydává na pochod - není v něm ani smutek, ani budovatelské nadšení, jen jakási chmurná předtucha, že cesta vždy nemusí být cílem.

Marko Ivanović: Monument

Režie: David Radok
Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra 7. února, nejbližší reprízy 8., 28. a 29. února.

 

Právě se děje

před 6 minutami

Brno už prodalo na imaginární zápas lístky za milion korun

Fotbalová Zbrojovka Brno už prodala na imaginární zápas se Slavií na pomoc v boji s novým koronavirem vstupenky v hodnotě milion korun. Momentálně druholigový klub si dal za cíl virtuálně vyprodat někdejší slavný stadion za Lužánkami, kam v říjnu 1996 přišlo na zápas s Pražany 44.120 diváků, což je dosud nejvyšší návštěva v české lize.

Výtěžek z prodeje virtuálních lístků získá brněnská Fakultní nemocnice v Bohunicích na boj s nemocí COVID-19. Do akce se zapojila i Slavia. Podle brněnského klubu fanoušci koupili zatím pět tisíc lístků, které se prodávají za 200 korun.

V Česku si fanoušci mohou kupovat virtuální lístky i na další dva zápasy. Olomouc si připomíná slavné utkání s Realem Madrid a Jablonec pak v neděli imaginárně "odehraje" podještědské derby s Libercem. Výtěžek poputuje rovněž do tamních nemocnic.

Další zprávy