Metr na operu Jiřího Černého: Netrebková a ovace verismu z časů Carusova mládí

Jiří Černý Jiří Černý
14. 1. 2019 11:39
Řekni verismus – a vybaví se ti Leoncavallovi Komedianti, Mascagniho Sedlák kavalír a čtyři pět trháků Giacoma Pucciniho. Víc autorů tohoto stylu na pomezí realismu a naturalismu mají pod kůží jen operní nadšenci.
Titulní roli ztvárnila ruská sopranistka Anna Netrebková.
Titulní roli ztvárnila ruská sopranistka Anna Netrebková. | Foto: Met

Takoví předevčírem dlouho tleskali nejen na konci inscenace Adriany Lecouvreurové v newyorské Metropolitní opeře, ale po každé árii. A plno bylo také během přenosu do 25 českých kin, najmě v pražském Světozoru. Nesrovnatelné s dlouhodobě nízkým ohlasem přenosů současných oper do zdejších biografů.

Foto: Met

Přitom samotná hudba Franceska Ciley z roku 1902 nepatří k vrcholům verismu. Libreto Artura Colauttiho podle stejnojmenného dramatu Eugéna Scriba celá čtyři jednání šustí staroromantickými situacemi i výrazivem, a to až k operisticky protahovanému umírání titulní hrdinky. Z inscenačního principu "divadla na divadle", který budil úžas v poválečné pražské Velké opeře 5. května, kde ho použil režisér Alfréd Radok v Rigolettovi, zbude jen ocenění řemesla. Což víceméně platí také o režii a scénografii vůbec.

Jestliže zřejmě každé představení Adriany Lecouvreurové stojí a padá s výkony zpěváků, pak toto stojí pevně jako skála. V historii přímých přenosů z Met bychom tak skvělých obsazení všech hlavních rolí napočítali nejvýš pět.

Skladatel Cilea sice sólistům nepředepsal vražedné okrajové polohy ani dechové krkolomnosti. To spíš objem a dynamiku. Vlastně "jenom" krásné zpívání, doslovné belcanto. Místa, kde se hlasy vzpínají k barevné horoucnosti, kde už moc nepomůže ani sebespolehlivější technika. Tady zaslechneme i vliv Belliniho, jehož operou Norma byl mladý Cilea uchvácen. "Bez přínosu, jakým je zázračný nástroj lidského hlasu, a bez melodické linie se opera nedokáže prosadit," řekl sám Cilea. Ne nadarmo se někdy jeho stylu říká neobelcantizmus.

Kdo vlastně ví, proč se u nás s uvedením Adriany Lecouvreurové tak otálelo? V bývalém Československu ji prvně hrálo v roce 1985 Banskobystrické divadlo. Na českou scénu se dostala až v pražském Národním divadle roku 2004 (i na přání Evy Urbanové), o pět let později pak v Plzni.

Ani cesta k italské a tedy světové premiéře nebyla nijak překotná.

Francesco Cilea, který žil v letech 1866 až 1950, studoval společně s dalším veristou Umbertem Giordanim v Neapoli a první ze svých pěti oper, Ginu, napsal už na konzervatoři v roce 1889. Jakýsi ohlas měla v Itálii až třetí, několikrát předělávaná Arlézanka, také díky dvaadvacetiletému tenoristovi Enriku Carusovi.

Budoucí idol operního světa zajistil konečně v roce 1902 milánský úspěch i následující Cileově opeře, Adrianě Lecouvreurové. Totéž zopakoval při jejím provedení v Met roku 1907. Téhož roku ale ani Caruso, ani dirigent Arturo Toscanini nezabránili propadu poslední Cileovy opery Gloria. Hrála se jen dvakrát.

V ukázce z přenosu Anna Netrebková zpívá monolog z třetího dějství. | Video: Met

Skladatel pak už žádnou operu nedokončil. Uznání si získal symfonickou básní na památku Giuseppa Verdiho i pedagogickou činností mezi zpěváky. Poslední léta života postupně ztrácel zrak. Dnes je na Cileovu počest v jeho rodišti, kalabrijské obci Palmi, pojmenováno muzeum, divadlo a mauzoleum.

Dohání teď mimoitalský svět své skutečné nebo domnělé dluhy vůči jediné alespoň relativně úspěšné Cileově opeře? Nebo současný ředitel newyorské Met Peter Gelb věří, že opera tkví především v hlasech a melodiích, ať si libretisté a inscenátoři myslí, co chtějí?

V dějinách Met se Cileova opera hraje teprve ve třetím nastudování, zato v šesteré koprodukci! S londýnskou Covent Garden, barcelonským Gran Teatre del Liceu, vídeňskou Státní operou, sanfranciskou a Národní pařížskou.

Už na titulní stranu všech měsíčních programů Met této sezóny byla předem jasnovidně vybrána fotografie dvou hlavních představitelů opery, Anny Netrebkové a Piotra Beczaly. A ředitel Gelb si na rozhovor o přestávce představení zvolil mnohonásobného režiséra přímých přenosů Sira Davida McVicara, který postupně Adrianu Lecouvreurovou inscenoval v Londýně a dalších městech.

Pokud si čtenář operních recenzí listuje hlavně v britském a americkém tisku, může na chvíli propadnout dojmu, že tamní novináři jsou do Anny Netrebkové nekriticky zamilovaní, jako by tu nebylo tolik jiných a znamenitých sopranistek. Ale při jakémkoli dalším setkání s touto divou člověk zapomene na recenzenty a znovu se na vlastní uši i oči přesvědčí, že tato ruská stálice vytváří každou roli po svém a báječně. Úlohu někdejší herečky Comedie-Francaise zvládá stejně důvěryhodně jako Taťánu v Oněginovi. (Co si Netrebková myslí o Putinovi, může být i nám, kteří s jeho nedemokratickými způsoby nesouhlasíme, ale milujeme pěvce, putna.)

Foto: Met

Kdysi mělo Polsko mezi nejlepšími světovými tenoristy jediného nesporného zástupce: Jana Kiepuru. Před válkou zpíval také v Met. Dvaapadesátiletý Piotr Beczala už dnes Kiepurovu pověst právem překonal. Jeho profilových disků i světových operních jevišť kvapem přibývá. V kdysi slavné roli Carusově se Beczala zdá být zatím na vrcholu své kariéry. Není zvukově tak nenapodobitelný jako Gigli nebo Pavarotti, ale jinak má úplně vše a v současné době navíc i energii, s jakou před lety začínali José Carreras nebo Rolando Villazón.

Bezcala zřejmě nikdy nešlápl vedle, počínaje studiem na konzervatoři v Katovicích. Měl tu nejlepší školu od arménského barytonisty Pavla Lisiciana. V pětadvaceti se stal členem opery v Linci, ve třiceti v Curychu, ve čtyřiceti debutoval v Met jako vévoda v Rigolettovi a téhož roku ve stejné roli v milánské Scale. Vedle Netrebkové se zvýrazňuje i herecky.

Adriana Lecouvreurová

Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie: Sir David McVicar
Met, New York, přenos do 25 českých kin se uskutečnil v sobotu 12. ledna.

Být "za zlou" se prý dobře hraje, ale myslí si to každá mezzosopranistka? Gruzínka Anita Rachvelišviliová jako by o tom vůbec nepřemýšlela. Po tom, co dříve předvedla jako Carmen nebo Amneris v Aidě, se pro ni zdá být všechno samozřejmé, přírodou dané. Recenzent se musí ovládat, aby v očekávání neskutečně temných a plných tónů nezapomněl, že je v divadle a ne na soutěži o nejoriginálnější zvuky.

Nejinak je tomu, když otevře ústa italský barytonista Ambrogio Maestri. Coby stárnoucí režisér zamilovaný do titulní hrdinky dokáže i svou hřmotnou figuru naplnit téměř otcovskou vroucností. Že je Maestrimu stále teprve osmačtyřicet, je zjevné, až když rozbouří dokonalé vysoké tóny v nejlepších tradicích italské pěvecké školy.

Celé představení Adriany Lecouvreurové byl koncert hodný Met a pěveckého umění z let Carusa, Destinové nebo Ruffa.

 

Právě se děje

Další zprávy