reklama
 
 

Mahlerova víra ve věčný život. Ochestr se postaral o jeden z vrcholů Pražského jara

25. 5. 2018 9:58
Jeviště Obecního domu takřka přetékalo a část bicích musela být postavená na varhanní empoře vedle sboru. Už při pohledu na shromážděné účinkující se člověk cítil jaksi nepatrný a očekával zvukový uragán.

Budapešťský festivalový orchestr se na Pražském jaru objevil už potřetí. Vynikající těleso vedené dirigentem Ivánem Fischerem ale patří k těm, jejichž vystoupení neomrzí a mohla by se opakovat každoročně. Jejich čtvrteční provedení Mahlerovy Symfonie č. 2 by si člověk klidně znovu poslechl hned druhý den.

Gustav Mahler byl skladatel fascinovaný věčností i smrtí a jeho Druhá symfonie zvaná Vzkříšení obě témata spojuje do neoddělitelné jednoty. Začíná smuteční hudbou, která k Mahlerovi charakteristicky patří. Finále ale přes mnohé zákruty s důvěrou odmítá smrt jako konec a vidí v ní jen začátek cesty k věčnému životu.

Pozvat na provedení Mahlerovy Druhé symfonie Budapešťský festivalový orchestr s dirigentem Ivánem Fischerem znamená vsadit na dokonalou jistotu. Orchestr v čele se svým zakladatelem hraje výhradně hudbu, která je mu blízká, se kterou souzní a je ochoten se za ni postavit se vší vahou svých uměleckých schopností i s opravdovým zájmem.

V podstatě tedy ze svého repertoáru může vybrat cokoliv a provedení bude mít vždy festivalové kvality - právě tuto skutečnost orchestr dává najevo svým názvem.

Není vlastně vůbec podstatné, že Mahler začal psát svoji Druhou symfonii v době, kdy působil v Budapešti, takže ji Budapešťský festivalový orchestr může alespoň částečně pokládat za svoje domácí dílo. Důležitější než nahodilá zeměpisná paralela je souznění velkolepé skladby se symfonickým tělesem, které ji považuje za vlastní z uměleckého hlediska.

U Mahlera jsou tyto aspekty důležité, protože jeho symfonie patří ke standardům světového repertoáru. A jakkoliv zrovna "dvojka" potřebuje obrovský provozovací aparát, takže z ní sotva někdy bude dílo zařazované při každé příležitosti, pořád patří do běžného symfonického provozu. A má-li z jejího uvedení být festivalová událost, potřebuje o hodně víc než organizačně náročné sezvání velkého orchestru, sólistů a sboru.

Budapešťský festivalový orchestr patří k tělesům, která Mahlerovu Druhou dokážou uchopit zevnitř a odkrýt její křehkou podstatu, ukrytou za obrovskými provozovacími prostředky.

Na Pražském jaru budapešťský orchestr zahrál Mahlerovu Druhou. Sedm let staré video zachycuje první větu z Mahlerovy Symfonie č. 1. | Video: Budapest Festival Orchestra

Ještě před začátkem posluchače fascinuje masa účinkujících, která se k provedení Symfonie č. 2 musí sejít. Mahler požaduje deset trubek a deset lesních rohů - část z nich se ozve jako tiché volání ze zákulisí.

Ve čtvrtek jeviště Obecního domu takřka přetékalo a část bicích musela být postavená na varhanní empoře vedle sboru. Už při pohledu na shromážděné účinkující se člověk cítil jaksi nepatrný a očekával zvukový uragán.

Zároveň ale není jasné, zda pocit vlastní nicotnosti vzbuzuje Mahlerova vize věčného života, nebo jeho megalomanie. Koneckonců Symfonie č. 2 vyžaduje nejen množství účinkujících, ale také času - její provedení trvá asi hodinu a půl. Během těchto devadesáti minut lze snadno zjistit, že velikost Druhé symfonie spočívá především v její hloubce a propracovanosti.

Velké dynamické vrcholy mají až ohromující účinek, zároveň se ale mnohokrát ukáže, z jak křehké struktury vyrůstají. Jak byl Mahler filozofujícím autorem, pro něhož byl velký orchestr prostředkem ke ztvárnění komplikovaného přediva myšlenek, které nakonec ve Druhé symfonii vyústí do bezvýhradné víry ve věčný život.

Budapešťský festivalový orchestr si vypracoval styl, který dokáže zkombinovat velký lesk s provedením drobných detailů. Zvuková mohutnost potřebná pro velké symfonie přelomu 19. a 20. století nevyplývá z dynamiky, ale ze syté barvy a objemu.

V takovém zvukovém prostředí potom může vyniknout i jemná práce smyčců, které neztrácejí konkrétní artikulaci ani ve chvílích, kdy hrají s absolutní vznešeností a slavnostním výrazem, jak Mahler požaduje hned na začátku.

S naprostou samozřejmostí se projev orchestru rozsvítil a prolehčil v bezstarostné a neuspěchané druhé větě, která má charakter lidového tance ländleru. A při malé proměně tempa dokázali symfonici zcela změnit tok provedení ve třetí části, která má tiše plynout.

Bylo fascinující sledovat, jak lze čistým zvukem beze slov vyjádřit rozdíl mezi bezstarostnou procházkou a tichým zamyšlením.

Stejně uhrančivé bylo, jak dirigent Fischer dokázal naplňovat Mahlerovy poněkud rozporuplné pokyny. Zpívaná část Urlicht - Prasvětlo má znít slavnostně a prostě najednou. Na samozřejmém sjednocení protikladů měla obrovský podíl mezzosopranistka Elisabeth Kulmanová. Píseň na text německé lidové poezie zazpívala neokázale, pevně zasazenou do orchestrálního zvuku, v němž přitom nezanikala.

Koncert

Budapest Festival Orchestra
(Pořádal festival Pražské jaro)
Iván Fischer - dirigent
Christiane Karg - soprán
Elisabeth Kulman - alt
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala - sbormistr
Obecní dům, Praha, 24. května

Závěrečná věta postavená na bachovské polyfonii pak všechny účinkující sjednotila do ohromujícího finále. Po tichém vstupu dechových nástrojů a tympánů ze zákulisí se nad orchestrem rozezněl Český filharmonický sbor Brno. Jeho světlý zvuk jako by završil orchestrální dílo vycházející z hutných a konkrétně znějících kontrabasů. Sopranistka Christiane Kargová stylově souzněla s mezzosopránovým hlasem Elisabeth Kulmanové a společně dospěly k závěrečnému poselství: "Čím srdce bije, tím se blíží k Bohu!"

Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem snad publikum Pražského jara nepřivedli přímo k Bohu - to by asi bylo přehnané tvrzení. Nasměrování k totální hudební přesvědčivosti si ale z Obecního domu všichni odnést mohli. A snad i představu, že někde ve věčnosti musí existovat také hudební dokonalost.

autor: Boris Klepal | 25. 5. 2018 9:58

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama